Japonská animace není jen anime a Mijazaki. Na to upozorňuje nyní probíhající Anifilm

V japonské animované tvorbě vždy hrály důležitou roli západní (americké i evropské) vlivy, přítomné v Japonsku od dvacátých let minulého století až po současnost. Ostatně samo proslulé označení anime je nejednoznačné již od svého počátku. Po mnoho desetiletí bylo v Japonsku používáno jako zkrácená verze slova animace (anglicky animation, v japonštině vyslovované jako animéšon). Za anime byl tedy ve své době označován v Japonsku třeba Sen noci svatojánské Jiřího Trnky, stejně jako Sněhurka a sedm trpaslíků Walta Disneyho.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Co je vlastně anime?

Postupem času se styl, který se dnes označuje jako anime, začal stávat – především ve své seriálové (do značné míry komercionalizované) podobě – i mimo Japonsko natolik populárním a mediálně prosazovaným, že mohla jednoduše vzniknout zavádějící představa, že japonská animace jako taková rovná se anime. To se nezamlouvalo tvůrcům nezapadajícím do tohoto proudu, mezi něž patří například Jódži Kuri, Taku Furukawa, Nobuhiro Aihara anebo evropskému festivalovému divákovi asi nejznámější Kódži Jamamura. Existuje dokonce velmi populární meme z dokumentárního pořadu o Hajao Mijazakim, kde tento velikán japonské animace soustředěně pracuje na jednom ze svých filmů, kouří při tom cigaretu, načež do ticha suše prohlásí: „Anime byla chyba, je to jen samý odpad.“  Přitom i jeho filmy bývají v mnoha západních médiích označovány za anime, což možná stojí za Mijazakiho příkrým odsouzením onoho stylu. (Ve svých knižních textech je však Mijazaki k anime již o něco shovívavější.)

Mijazakiho vliv

Samotné studio Ghibli se však při propagaci Mijazakiho tvorby záměrně slovu anime (ale i animace) vyhýbá a namísto toho mluví vždy o dalším „celovečerním filmu“ Hajao Mijazakiho. A i z dokumentárních filmů o Mijazakim natočených je patrné, že i on sám sebe pokládá především za režiséra a filmaře. Což v jeho případě jen odpovídá širokému dopadu jeho tvorby i na publikum, které třebas animace apriori nezajímá. Jako příklad Miazakiho kulturního vlivu dopadajícího daleko za hranice světa animace, lze třeba připomenout že jen díky jeho aktuálně chystanému filmu How Do You Live? (Jak žiješ?) s letošní premiérou, byl poprvé do angličtiny konečně přeložen významný stejnojmenný japonský román Genzabura Jošina z roku 1937, kulturně cenná kniha, která by se za jiných okolností překladu jen tak nedočkala (a ani úvodního slova z pera literární celebrity Neila Gaimana).

V dnešním Japonsku se tedy používá jak pojem animace (animéšon), tak pojem anime, který ve většině případů označuje specifický žánr animace. Velmi podrobně, a přitom srozumitelně, vysvětluje komplikovaný vztah mezi pojmy anime a animace ve svém anglickém textu Být či nebýt – kontroverze nad označením „anime“ v Japonsku teoretička animace Sheu Hui Gan, která v něm vyjmenovává i několik základních znaků anime, tak jak je vnímáno dnes. Patří mezi ně například vznik na základě předlohy mangy, specifický manýrismus v hlasovém projevu hrdinů, dodržování určitého vzorce při designu postav a konvencí ve ztvárnění obličeje.

Záběr z dnes už kultovního anime Akira, foto: © Streamline Pictures

V neposlední řadě je pro anime typické využití limitované animace, tedy stylu, který záměrně používá různá omezení, například snížení počtu snímků za vteřinu, zastavování pohybu, extrémní výrazy tváře a také to, že se jednotlivé snímky nemusejí překreslovat celé, nýbrž je lze stavět na základech ze snímku minulého – obvykle se jedná o podobné pozadí. Používají se i statické kresby oživené pohybem kamery.

Stejně jako v každém jiném žánru, tak i v rámci anime existují jak originální autorská díla, tak tvorba spíše komerčního charakteru. Klasickým příkladem autorského anime je Akira (1988), ze současné tvorby bych doporučila například celovečerní film Inu-Oh, který v roce 2021 uvedl režisér Masáki Juasa v premiéře na mezinárodním festivalu v Benátkách.

Stejně jako v každém jiném žánru i v rámci anime existují jak originální autorská díla, tak i tvorba spíše komerčního charakteru. Klasickým příkladem autorského anime je snímek Akira z roku 1988, ze současné tvorby bych doporučila například celovečerní film Inu-Oh, který v roce 2021 uvedl režisér Masáki Juasa v premiéře na mezinárodním festivalu v Benátkách.

Smyslem tohoto textu je zaměřit trochu pozornosti na autory a autorky, které do této populární a médii často až protežované kolonky „anime“ nezapadají. O to rovněž usiluje letošní přehlídka japonské animace na Anifilmu.

Kódži Jamamura a jeho studenti

Jedním z nejpopulárnějších nezávislých animátorů současného Japonska je Kódži Jamamura, který mezi své inspirace a vlivy uvádí například ruského animátora Jurije Norštejna, estonského tvůrce Priita Pärna a v neposlední řadě Franze Kafku. Právě jeho povídku Venkovský lékař  adaptoval Jamamura ve svém stejnojmenném dvacetiminutovém filmu propojujícím spisovatelův mrazivě groteskní způsob vyprávění s tradicí japonské divadelní komické formy Kjógen. Jiným neopomenutelným (a přeci jen o něco divácky vstřícnějším) Jamamurovým snímkem je vtipná desetiminutová hříčka Atamajama (hora Hlava) o lakotném muži, jemuž jednoho dne vyrostla na hlavě sakura. Aby taky ne, když jedl třešně i s peckami, protože nechtěl plýtvat. Za tento film byl režisér nominován v roce 2003 na Oscara za nejlepší krátký animovaný film.

Kromě vlastní autorské tvorby spočívá Jamamurův přínos pro japonskou nezávislou animaci i ve způsobu jeho vedení prestižního dvouletého magisterského programu na Tokyo University of Arts. Studují zde animátorky a animátoři, kteří v budoucnu chtějí tvořit vlastní autorsky originální filmy podobně jako Jamamura. Mezi nejúspěšnější studenty posledních let patří Acuši Wada. Jeho mnohoznačné, lehce tajemné filmy, plné cyklických pohybů jednoduše kreslených zvířat i lidí, dokážou diváka během pár minut přenést do specifického zklidněného světa, kde není nutné všemu hned rozumět.

Wada ve své tvorbě pracuje – obdobně jako Mijazaki – s japonským konceptem Ma, který lze volně přeložit jako pauzu. Jde o záměrně vyprázdněný prostor mezi dvěma ději (v kinematografii), zvuky (v hudbě) či objekty (v architektuře). Snad i proto jsou Wadovy krátké snímky oblíbené na festivalech nejen kritiky, ale i běžnými diváky. Doporučuji začít s jeho absolventským snímkem na Tokyo University of Arts V oku prasete (In a Pig’s Eye), jehož název vychází z anglického idiomu silného nesouhlasu. Po zhlédnutí několika Wadových filmů nepřekvapí, že mezi své inspirace uvádí i jméno Jana Švankmajera.

Evropské vlivy

Evropský a konkrétně silný estonský vliv je na první pohled patrný i v díle animátorky a ilustrátorky Sariny Nihei, která letos zasedá v jedné z porot Anifilmu. Nihei vystudovala prestižní londýnskou Royal College of Art. Během svého evropského pobytu se důkladněji seznámila se specifickým výtvarným i narativním stylem nezávislé estonské animace v čele s jeho největší osobností, Priitem Pärnem. Její absolventský film Lidičky s kloboučky (Small People with Hats, 2014) je plný absurdního humoru a prolínání dějových rovin přesně jako v díle slavného estonského animátora. Nihei ostatně dlouhodobě pracuje s Pärneho zvukařem Horretem Kuusem. Naposledy s ním dokončila film Puntíkatý kluk (Polka-Dot Boy, 2020) s hlavním hrdinou, jehož kůže je, jak jinak, poseta puntíky.

Vedle Sariny Nihei je na Anifilmu, v porotě abstraktních a nenarativních filmů, přítomno další významné jméno současné nezávislé japonské animace – Mirai Mizue. Jeho hudební abstraktní barevné reje neustále se proměňujících tvarů jsou ovlivněny tvorbou katalánského malíře Joana Miróa; však jej Mizue často uvádí mezi své inspirace. Jako mnoho abstraktních animátorů, tak i Mizue do své tvorby rád zapojuje konceptuální uvažování. Jeho film Údiv (Wonder, 2014) vznikl například tak, že tvůrce po dobu jednoho roku vyrobil každý den jednu vteřinu filmu (denně tedy nakreslil 24 kreseb), aby z toho nakonec vznikl osmiminutový údiv. Jeden z jeho nejnovějších krátkých filmů Úsvit lidoopů (Dawn of Ape, 2019) vznikl zase přímo pro konkrétní cílovou skupinu, totiž pro  šimpanze z japonské zoo v rámci vědeckého projektu.

Mirai Mizue: Říše fantazie (Dreamland), foto: © CaRTe bLaNChe

Inspirace oběma směry

Výše uvedení autoři mají jedno společné: Jejich tvorba je do značné míry kosmopolitní. Vycházejí sice občas z japonských kulturních tradic (Kódži Jamamura) nebo filozofických konceptů (Acuši Wada), ale zároveň se otvírají širokým vlivům západního světa.

Bylo by však chybou myslet si, že tato inspirace mezi Východem a Západem proudí pouze jedním směrem. Pokud se chcete seznámit s tím, jak japonská kultura ovlivňovala a ovlivňuje západní uměleckou tvorbu, doporučila bych velmi zajímavou (a prozatím jen v angličtině dostupnou) knihu americké teoretičky Susan J. Napier From Impressionism to Anime, která na mnoha příkladech ukazuje, jak všudypřítomná byla v západní kultuře inspirace kulturou japonskou.

Jeden příklad za všechny: Napadlo vás, že slavná japonská počítačová hra Super Mario a podobné hry arkádového typu vycházejí z pohybu čtení starodávných japonských kresebných svitků, které se obdobným způsobem za pomoci dvou rolí odvíjely/četly zleva doprava? Nedávno mě na to upozornil japanista Josef Tichý, který tuto myšlenku více rozvede ve své přednášce Japonský survival horor, která bude jednou z mnoha událostí nabitého japonského programu letošního Anifilmu.

Autorka je filmová teoretička, pedagožka a výzkumnice zaměřující se na oblast mezi animační teorií a praxí.