Herečka Halldóra Geirharðsdóttir: Věřím, že příběhy mohou měnit svět

Islandská černá komedie Žena na válečné stezce o „ekoteroristce“ Halle, která vyhlásila soukromou válku průmyslovým gigantům, má už na kontě cenu z Týdne kritiků v Cannes, cenu LUX Evropského parlamentu a nominaci na nejlepší evropskou herečku roku pro Halldóru Geirharðsdóttir.

Geirharðsdóttir (*1968) je nejen herečkou, ale také hudebnicí a divadelní režisérkou. Na Islandu získala za svoji tvorbu řadu cen. Mezinárodní publikum ji mohlo zaznamenat v koprodukčním dramatu Smích racků (2001) či ve snímku Hlava plná metalu (2013) nebo ve filmu (uváděném i v ČR) O koních a lidech (rovněž 2013), který byl prvním celovečerním snímkem islandského režiséra, autora a herce Benedikta Erlingssona (*1969).

Trailer k snímku Žena na válečné stezce, foto: Slot Machine / Film Europe, video: YouTube

Téma filmu je podáno s humorem a napětím, jeho základ je ovšem vážný a aktuální – ekologická krize a její podoba na Islandu. Což je pro běžné Evropany trochu nezvyklé, protože Island považujeme za oázu nedotčené přírody…

Možná nevíte, že na Islandu jsme před časem obětovali obrovskou část přírody přehradě – tedy pro něco, co mělo vydělat spoustu peněz a vytvořit hodně pracovních příležitostí, ale nakonec to bylo prospěšné jen sedm let a většinou tam práci dostali lidé ze zahraničí, protože Islanďani byli moc drazí.

Pak Benedikt (Erlingsson) přišel pro svůj smyšlený filmový „ekoteroristický“ příběh s nápadem, jak by se to případně dalo udělat, aby se Island vyhnul zájmu velkých obchodních společností koupit naši elektřinu a aby se už nestavěly další podobné přehrady. Tím nápadem bylo udělat z Islandu místo terorismu! Aby nevěřili naší elektřině. A právě to „žena na válečné stezce“ dělá: mění Island v nestabilní místo pro investování do elektřin a dokáže se postavit velkému byznysu.

Takže ano, máme největší oblast nedotčené přírody v Evropě, což je podle mě to nejcennější, co můžeme budoucím generacím dát. A právě proto nyní u nás probíhá velká debata, co má větší cenu. Výroba zelené elektřiny a dolary, které z ní dostaneme, anebo sama příroda?

Vaše hrdinka Halla se k této problematice staví poměrně dost radikálně. A vy ji hrajete přesvědčivě. Je vám to blízké?

Myslím, že každý má v sobě kus rebela a touhu se občas vzbouřit. Tak radikální nicméně určitě nejsem, to bych nedokázala. Ale snad můžu říct, že jsem stejně citlivá jako ona, mám velké srdce. Halla je mi blízká v tom, že její dilema zní: Pokusit se zachránit celý svět, nebo jednoho sirotka? Víte, já jsem na Islandu mluvčí UNICEFu, už dlouho se věnuju charitě a moc mě to těší. Zastávat se dětí má smysl. Tuhle bitvu mám rozhodně v sobě. Ale člověk nemůže bojovat dvě bitvy najednou, musí si vybrat. Benedikt je v tomhle radikálnější. Kdysi dávno se dokonce připoutal k velrybářské lodi. Bylo mu tehdy asi osmnáct, chodili jsme spolu do školy. On sám chtěl tyhle sabotáže, co dělá Halla, provádět, mluvil o nich léta.

Halla má mnoho tváří – je aktivistka, učitelka hudby, ale i žena, která sní o mateřství. Role je také dost fyzicky náročná. Co pro vás bylo nejtěžší?

Všechno to běhání. Věděla jsem, že ty trasy budu muset běhat třeba osmkrát, protože se často stává, že není kamera připravená a musíte záběr zopakovat. Ale to je snadné, prostě začnete běhat.

Takže jsem to udělala a byla jsem pak hodně ráda, když to bylo za mnou.

Větší problém ovšem nastal, když jsem se měla ponořit do ledové řeky. Moje tělo prostě odmítlo tam vlézt. Seděla jsem na kameni na břehu, věděla jsem, že je jeden stupeň, a i když jsem měla neopren, moje tělo mi říkalo: do té ledové řeky bys neměla lézt! Jsem ráda, když mi moje tělo dává informaci, která se týká otázky života a smrti. Nebrala jsem to na lehkou váhu. Takže jsem souhlasila s tou scénou, že tedy do ledové vody vlezu, ale pod podmínkou, že nebudu muset hned poté natáčet něco dalšího, protože se nesmím nachladit. Natáčela jsem totiž každý den, musela jsem zůstat zdravá. Dopadlo to tak, že po scéně ve vodě mi ten natáčecí den dali už jen jeden záběr. Ale stál za to! Musela jsem vylézt na vrchol hory, odkud je nádherný výhled. Věděla jsem, že to musím udělat, jinak bychom neměli ten krásný záběr islandské vysočiny. Takže po pěti hodinách v řece jsem šlapala nahoru a říkala si, že kdybych byla Angelina Jolie, tak by mě sem dopravili vrtulníkem…

Vaše hrdinka Halla věří, že jedinec se dokáže postavit korporátu. Jak to máte vy: věříte, že film může něco změnit?

Ano, musíte věřit, že vaše práce něco změní, to je základ. Pro vaše děti, pro lidi okolo vás, pro lidi, co čtou vaše noviny nebo vidí vaše filmy. Podle mě je právě vyprávění příběhů zásadní. Pomocí nich jsme se učili, co cítit a jak se chovat. Umění by nemělo být příliš moralistické, ale věřím, že příběhy v různých podobách mění svět. Máme velkou zodpovědnost. Musíme ji přijmout, zacházet s ní moudře a vytrénovat se, abychom byli šlechetní, protože šlechetnost, to opravdu žádá trénink. Proto mi dělají starosti televize a média, protože je v nich tolik temnoty, která je lidem vnucována.

Změnila Žena na válečné stezce nějak vaši kariéru?

Zatím ani ne. Pokud bych chtěla pracovat v zahraničí, asi bych potřebovala manažera. To je bariéra, kterou jsem ještě nepřekročila. Herců je tolik! Ale jsem optimistka. Pokud se to má stát, stane se. Zatím jsem byla na pár konkurzech, ale nic z toho nevzešlo.

Část filmu se odehrává na Ukrajině. Je podle vás důležité, že zrovna tam?

Velmi. I když nám připadá, že je Ukrajina hodně daleko, pořád je v Evropě a tudíž vlastně blízko. Metaforicky to je velmi hluboké. Je to navíc krásná země, o které lidi moc neví. Považujeme ji za průmyslovou zemi, mluvíme hlavně o válkách, kterými si prošla, a přitom tam je tolik nádherné krajiny. Je to trochu jako s válkou na Balkáně. Ta probíhala v podstatě u nás na dvorku. A záleželo, jestli chcete roztáhnout záclonu a vidět ji, nebo ne.

Ve vašem filmu je přítomno i téma, zda planetu zachráníte víc tím, že se budete starat o přírodu, nebo tím, že zachráníte dítě.

Na Ukrajině panuje válečná krize a jsou tam děti, které potřebují zachránit. Není to nic vymyšleného, mohlo by se to stát. Je důležité, aby se náš příběh najednou nestal pohádkou, úplnou fikcí. Ale na konci vidíme, že i když Halla zachránila jedno dítě, ten druhý problém s přírodou zůstává, hladiny vod stále stoupají. Její dcerka se však také může stát ženou na válečné stezce.

Zajímavé je, že film ukazuje, že i takový sympatický psanec jako Halla musí čelit zákonům a tomu, že každý čin má své následky.

Ano, následky existují, ale příběh najde cestu, jak je obejít. Diváci v té chvíli většinou tleskají. Jsou tam okamžiky, kdy malý člověk pokoří systém, a diváci to milují. Protože cítíme, že systém nás zklamal, že je něco nefér. I proto si myslím, že mají lidi ten film rádi. Je v něm naděje.

Už loni v prosinci bylo oznámeno, že vzniká americký remake, který bude produkovat i režírovat Jodie Foster. Co tomu říkáte?

Mám z toho radost. Počítám, že ve scénáři něco změní a adaptují jej do amerického prostředí, ale věřím, že právě Jodie Foster to udělá dobře. Předpokládám, že se do toho hluboko ponoří, protože je velká umělkyně. Těším se, až uvidím, jak ona ten příběh rozvine.

Záběr z natáčení filmu režiséra Benedikta Erlingssona Žena na válečné stezce, foto: Slot Machine / Film Europe

Autorka je filmová publicistka a organizátorka; pracuje ve společnosti Film Europe, která snímek Žena na válečné stezce v ČR distribuuje.