ČT art uvádí: předčasně zesnulá herečka Marie Trintignantová očima své matky
Sotva si dokážeme představit hoře, jaké prožívá matka, když pohřbívá své dítě, byť už dospělé. Navíc když zemřelo v důsledku kriminálního činu. Právě v takové situaci se ocitla francouzská scenáristka a režisérka Nadine Trintignantová. Svou bolest reflektovala v dokumentu, který ČT art premiérově uvádí ve čtvrtek 25. května ve 23:10 hodin.
Téměř až po dvaceti letech našla Nadine Trintignantová (* 1934) sílu, aby natočila osobní výpověď o své dceři Marii Trintignantové (1962–2003), nadané herečce, jež marně hledala toho pravého (s různými muži měla celkem čtyři potomky). V posledku doplatila na bouřlivý vztah s muzikantem Bertrandem Cantatem, zpěvákem punk-rockové kapely Noir Désir, který si zakládal na image tvrďáka. Za pěstní útok s následkem smrti si odseděl pouhá čtyři léta – a pak se vrátil k hudební kariéře…
Otcem Marie Trintignantové byl slavný herec Jean-Louise Trintignant (1930–2022). S Nadine se však rozvedl. Dcera to nesla docela těžce, třebaže rodiče spolu nadále vycházeli a dokonce spolu dál natáčeli filmy. Jako dívka spíše uzavřené povahy zvažovala své budoucí uplatnění. Přemýšlela o studiu veterinářství, nicméně zvítězil rodinný příklad – odmala znala kameru, filmařské prostředí, bohémství umělců. Většinou se spokojovala s menšími rolemi, ale dokázala na sebe upozornit i na omezené ploše. Pětkrát získala nominaci na francouzského Césara za herectví. Vidět jsme ji mohli například v „záhrobním“ podobenství českého režiséra Otakara Votočka Křídla slávy (1990), náročnou roli zvládla v potratovém dramatu Ženská záležitost (1988) a často ji režijně vedla její matka, jako v případě i u nás promítaného filmu Příští léto (1985).
Když už se její matka Nadine blížila devadesátce a prvotní bolest vyprchala, oprostila se v (loňském) dokumentu Marie Trintignantová pohledem matky Nadine od přehnané sebelítosti a dosáhla střízlivého pohledu, postaveného na osobních vzpomínkách a zážitcích. Shromáždila výpovědi a svědectví lidí, kteří s Marií spolupracovali (a to včetně jejího otce Jean-Louise a sebe), zařadila početné ukázky z jejích filmů, aby stvrdila mnohotvárnost dceřina talentu, a samozřejmě doplnila komentář, aby poukázala na tragiku předčasně zmarněného života. Vlastně hned od prvních záběrů přihlížíme zlověstné předtuše, co bude následovat.
Ale nejdůležitější, všudypřítomnou rovinu tvoří sdělení samotné Marie, jak se v průběhu let svěřovala se svým rozpoložením, s očekáváními, s přístupem k herectví; dotýká se pocitů z hraní a svěřuje se, že zejména psychicky náročné úlohy ji mnohdy až svazovaly v tvůrčím rozletu. Z těchto dovedně sestříhaných záznamů Marie vychází coby přemýšlivá umělkyně i jako žena, která zvažuje přínos přijímaných rolí. Tvrdila, že výsledky herecké práce nejsou vidět okamžitě, že se jedná o dlouhodobý proces (sebe)poznávání. Nečinilo jí potíže ukázat se před kamerou nahá. Jednou se svěřila: „Herci jsou jako sochy. Pomaličku do nich vkládáte malé kousíčky, až něco vytvoříte.“ Cenila si zejména režisérů, kteří se vyhýbali mechanickým pokynům, kteří vysvětlovali rozměr ztvárňované postavy, aniž by své představy vnucovali, a tím jako by mimoděk pomáhali při jejím oživování.
Režisérka dokumentu postupuje chronologicky: obhlíží jednotlivé fáze dceřina osobnostního i hereckého vyzrávání a ukazuje, jak ji obohacovalo vystupování po boku zkušenějších hereckých partnerů, kteří nešetřili uznáním. Zmiňuje traumatické události jejího života, třeba předčasný skon milovaného sourozence, který v dětském věku nedokázala pochopit a zanechal v ní hluboký šrám. Hraní jí vlastně pomáhalo překonávat vnitřní traumata. A Nadine svými vzpomínkami jako by Marii oslovovala přes propast let, když jí říká, jak si vybavuje, co kdy dělala, nač se těšila, kam se vypravila. Toto ustavičné zpřítomňování svého druhu rozmluvy s nepřítomnou dcerou považuji za dramaticky účinný prvek, průběžně rozesetý po celém vyprávění.
Marie Trintignantová v roce 2001 se svým otcem, hercem Jeanem-Louisem Trintignantem, v divadelní hře Samuela Benchetrita Comédie sur un quai de gare, foto: Bridgeman / archiv ČT
Marie Trintignantová svůj osud shrnula následovně: „Vedu docela normální život. Mám špatné vlastnosti, jako všichni ostatní. Herci si je možná ještě víc uvědomují, protože je mohou využít v nějaké roli. (…) Nechtěla bych hrát jen normální lidi. Baví mě snažit se lidi pochopit a obhajovat. Díky rolím těch podivínů jsem velmi tolerantní.“
Ovšem nedomyslela, že rozhodnutí skončit milostný vztah se sebestředným, vztahovačným člověkem, který jí přestal vyhovovat, vyústí v brutální napadení. Došlo k němu 26. července 2003 na hotelovém pokoji v litevském Vilniusu. O šest dnů později – po převozu na kliniku v Neuilly-sur-Seine – podlehla jedenačtyřicetiletá herečka těžkému poškození mozku.
Marie Trintignantová pohledem matky Nadine / Marie Trintignant: Tes rêves brisés (Francie, 2022, stopáž 52 minut)
Režie: Nadine Trintignantová, střih: Nathalie Amsellemová
Vysílá ČT art 25. května ve 23:10 a 28. května 2023 v 1:45 hodin.
