ČT art uvádí: Těžký život filmové režisérky. Ida Lupino mezi pány

Snímek Ida Lupino: Pánové a slečna Lupino, který v Česku premiérově uvádí ČT art ve čtvrtek 18. května, přibližuje osudy ženy, která se narodila v Anglii, herectví ji přitahovalo od útlého věku, ale štěstí se rozhodla hledat v Hollywoodu. A tam prorazila. Její osudy ve svém předloňském dokumentu poutavě přibližují francouzské režisérky Clara a Julia Kuperbergovy, které na sebe upozornily objevnými dokumenty o tak významných osobnostech, jakými byli Orson Welles, Gary Cooper, Stanley Donen, Jack Lemmon, Anthony Hopkins nebo Miloš Forman.

Autorky měly štěstí, že mohly pracovat s mnoha archivními materiály, v nichž Ida Lupino vzpomíná na svou režisérskou dráhu. Hned v úvodu zaznějí její sebezpytné úvahy: „Nemůžu říct, že bych se při režírování filmů cítila jako ten nejjistější člověk na světě. Věděla jsem, že se toho musím ještě hodně učit, ale s každou další zkušeností to bylo snadnější.  Neměla jsem pocit, že bych byla nějaká průkopnice nebo feministka. Ale věřte mi, musela jsem si možnost produkovat a režírovat svoje vlastní filmy tvrdě vybojovat.“ Vedle jejích výpovědí a svědectví lidí, kteří studují umělčin odkaz, nebo jež ovlivnila, spatříme i početné ukázky z jejích filmů, zpravidla takových, které zachycují nějaký zásadní zlom; už názvy těch děl jsou výmluvné: Žádný strach, Nechtěná, Pobouření, Americké děvče, Stopař, Bigamista…

Ida Lupino a Jean Gabin ve filmu Přístav lásky (1942), zdroj: IMDb

Ida Lupino nejprve ztvárňovala rozporuplné hrdinky, záhy zařaditelné mezi běhny a coury, jak trefně poznamenal jeden filmový historik. Idě se takové nabídky zajídaly, ovšem šéfové studia Paramount jí dali jasně najevo, že buď se bude spokojovat s rolemi, jaké jí přidělí, anebo nebude pracovat vůbec. Herci totiž bývali svého druhu majetkem výrobny, s níž podepsali smlouvu. Není divu, že spolu s manželem Collierem Youngem založila vlastní produkční společnost The Filmmakers. Když se s podnikáním ocitla v potížích, přijímala televizní zakázky – třeba v cyklu Alfred Hitchchcok uvádí. Ve své době, a to navzdory příznivému diváckému i kritickému ohlasu, byla vnímána jako okrajová filmařka, která si nezaslouží větší pozornost. A nedožila se uznání svého významu ani pro filmové podnikání.

Jako režisérka uplatňovala tvrdý, nelichotivý pohled s výraznými dokumentaristickými akcenty; prohlašovala, že nechce být vnímána jako režisérka takzvaně ženských filmů. Ráda si vybírala drsné, potemnělé kriminální zápletky, dnes zařaditelné do žánru film noir. Dokonce slovutný režisér Martin Scorsese přiznává, že jej Ida Lupino ovlivnila jak svou otevřeností, tak zaťatostí, s níž přistupovala k látkám; oceňoval, že prosadila natáčení v běžných ulicích, v reálných prostředích, a nikoli v ateliéru.

Ida Lupino, žena za kamerou mezi muži, foto: Archiv ČT

Usazení žen na režisérském postu bránila ve Spojených státech i diskriminační opatření, neboť ženy nemohly vstoupit do „mužských“ profesních organizací. Ida Lupino byla první umělkyní, která se stalo právoplatnou členkou Sdružení amerických režisérů – schůze třinácti set mužů a jedné ženy pak pokaždé začínaly slovy: „Vážení pánové a slečno Lupino…“

Dokument rovněž obsahuje zajímavé postřehy o její práci, o tom, jak si získávala respekt mužských spolupracovníků i jak mnohdy předstírala, že je jakoby bezradná, aby je nenápadně přivedla k nápadům, které hodlala prosadit. Prý si nasazovala i maminkovskou masku dobrosrdečné tetky, na kterou se přece nikdo nemůže zlobit. Hlídala si projevy emocí, věděla, že nesmí „vybuchnout“ a začít ječet. Každopádně si byla vědoma, že s nějakým křikem, panovačností či nesmlouvavostí by těžko uspěla. Ve své autobiografii napsala: „Mužům se neporoučí, mužům se navrhuje.“

Podobně jako náš Hugo Haas, který si v těsně poválečném období vyvzdoroval v USA možnost natáčet svého druhu nezávislé filmy, byť se přidržoval žánru dojemných melodramat, tak i Ida Lupino se prosadila nízkorozpočtovou tvorbou bez zářivých hvězd, nezávislou na libovůli velkých studií. Ovšem její tvorbu můžeme označit za angažovanou – ostatně vzbuzovala pozornost cenzury, když zkoumala dopad společenských změn po druhé světové válce, přibližovala ženské hrdinky mnohdy jako oběti maskulinní nadvlády, nebo když se dotýkala často tabuizovaných témat jako znásilnění a následné psychické problémy, nechtěné těhotenství, manželská nevěra nebo devastující onemocnění.

Obálka biografie herečky a režisérky Idy Lupino, zdroj: Amazon

V tehdejším prudérním ovzduší, nadto prosyceném až paranoidními obavami z komunismu, nesměla ve filmech zaznít slova jako „potrat“ nebo „nemanželské dítě“. I tak zvládla Lupino sugestivně – pouhým náznakem – postihnout dění, které nemohla přímo ukázat; uměla přimět diváky, aby zapojili svou představivost. Bohužel, Haas i Lupino režisérsky pracovali zejména v padesátých letech, v časech, kdy se do tuzemských kin téměř přestaly dovážet americké filmy. Její tvorba tudíž zůstává v Česku dodnes málo známá, nanejvýš uváděná na specializovaných přehlídkách.

Zatímco popisovaný dokument se vyhýbá přesnějším životopisným údajům a v tištěných i internetových encyklopediích se liší data narození (1914 nebo 1918; zemřela v srpnu 1995), objemné knihy zasvěcené filmovým dějinám – aspoň ty přeložené do češtiny – Idu Lupino rovnou ignorují…