Mizogynní policie. Marné vyšetřování. Nezbývá než uzavřít mírový pakt s našimi pudy

Jedna z úvodních sekvencí snímku Noc 12., který vychází z reportážní knihy Pauline Guény 18.3: Une année à la PJ, tendenčně vyobrazuje vraždu mladé Clary maskovaným mužem, což diváky nabádá ke sledování tradičních tropů detektivního subžánru whodunit. Postupně se nám však dostává změti nikam nevedoucích vodítek, množství podezřelých a rozkladné bezradnosti komisařů. Jejich skupinu vede čerstvě jmenovaný Yohan, jehož nejbližším spolupracovníkem je náladový Marceau.

Kontrastní osobnosti i věkový rozdíl dvojice vytváří doplňující se dynamiku, vzdálenou stereotypu hodného a zlého poldy. Každý z nich vnímá svět odlišnou perspektivou a jinak nakládá s osobními problémy. Yohan je dusí, Marceau je se sílící frekvencí vypouští ven – kvůli postupnému znechucení z oboru a rozpadajícímu se manželství. První prací žije, druhý by ji nejraději opustil, aby se mohl věnovat literatuře.

To byla Clara. Záběr z filmu Noc 12., foto: Pilot Film

Přes výslechy nejlepší kamarádky zavražděné Clary a jejích rodičů se Yohan a Marceau dostávají k jednotlivým podezřelým, jimiž jsou všichni ti muži, s nimiž, jak vyjde najevo, během času Clara spala. V rozhovorech muži dívku objektivizují a ve finále nad její ztrátou ani netruchlí, sobecky myslí pouze na sebe. Široký výběr sexuálních partnerů a Clařina údajná inklinace k drsným typům vede detektivní kruhy k závěru, že si smrt pro svou rozvernost vlastně zasloužila. Mizogynie policejní instituce se plně vybarví s příchodem nové vyšetřovatelky: Čelí narážkám a předsudkům, což je dalším důvodem pro Yohanův prohlubující se stav temnoty.

Tvůrci záměrně zbavují proceduru objasňovaní jakékoliv empatie. Vyšetřovatelům není Clary líto, ani nesoucítí s rodinou. Je to pro ně další den v práci. O událostech nemají problém vtipkovat či rozebírat je u pauzy na jídlo. Při výsleších neustále cvaká klávesnice a padají suše nepříjemné otázky. Od postav si kamera drží chladný odstup a nepřesáhne velikost polodetailu. Snímání je precizně statické a strnulé, stejně jako posun v případu. Objektiv se blíže přibližuje pouze ústřední dvojici, a to v momentech, kdy řeší osobní problémy. Ani s tím se ovšem neplýtvá. Po většinu stopáže obrazy plynou v záplavě studených barev s dominancí prošedle modré, jejíž intenzita se s přibývajícím časem zvyšuje. Vyšetřování se děje převážně ve stísněných interiérech; když z nich kamera vyjde do exteriérů, vesměs tonou v šeru či tmě. Vyprázdněné zvukové stopě vládnou diegetické ruchy s dialogy, hudba, s nádechem melancholie, se vyskytuje střídmě.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Snímek Noc 12. bývá kvůli svému tónu a své stylistice přirovnáván k Zodiacovi Američana Davida Finchera, což francouzský filmový režisér a scenárista německého původu Dominik Moll (* 1962) také přiznává. Ovšem na rozdíl od Zodiaca cíleně odpírá větší emocionální napojení na protagonisty a upozaďuje napětí pramenící z rozkrývání případu, aby dal vyniknout cyklické bezvýchodnosti a postupné ztrátě kontroly nad případem, v němž se vyšetřovatelé motají mezi nadějí a marností. Zatímco u Fincherova sériového vraha neustále přibývají stopy a vrstvící se tajemství, zde jsou protagonisté odkázaní na hrst důkazů, k nimž nic nepřibývá, proto se snadněji chytají nesouvisejících indicií. Možná by bylo trefnější zmínit v této souvislosti Vzpomínky na vraha Jihokorejce Boong Joon-Hoa, tedy studii nevyřešitelných případů, bez divácky uspokojivého konce vázaného na tradici detektivek. 

Bastien Bouillon (jako vyšetřovatel Yohan) ve filmu Noc 12., foto: Pilot Film

Obsesivní touha kauzu uzavřít se stává parazitem, kterého si Yohan v sobě pěstuje. Za rozuzlením se žene s osobním chtíčem a nutkáním mít věci pod kontrolou, stejně jako pravidelnou jízdu na cyklistickém velodromu, která je jeho jedinou formou eskapismu. Protagonisté se raději pitvají v životech ostatních a dávají přednost voyeurismu před konfrontací se sebou samými. Yohanovo šetření se mění v sobeckou honbu za osobní satisfakcí, jíž se snaží (marně) zvrátit existenciální krizi. Slepě následuje možná logická východiska, spoléhá na racionalitu a odmítá si připustit selhání těchto prostředků.

Noc 12. ukazuje, že je mnohem těžší některé věci nechat být, než se tvrdohlavě hnát za jejich vyřešením. Katarze nespočívá v osobním viditelném úspěchu, nýbrž v niterném uzavření mírového paktu s našimi pudy, za což jsme pak odměněni propustkou z „krysí“ trasy. Nikdy však nemáme jistotu, že nás minulost znovu nedoběhne.

Autor je filmový publicista

Český plakát k filmu Noc 12., repro: Pilot Film