„Mám ambici žít tři sta let“: Jodorowsky jako mág kruté laskavosti a odvahy selhávat
Do tuzemské distribuce znovu vstoupily tři snímky Alejandra Jodorowského, režiséra kultovních filmů, ale také autora komiksů, skladatele, scenáristy a pro mnohé svým způsobem guru, v němž se snoubí estetický cit a básnictví proroků s patologickou inklinací ke zvířeckosti a násilí.
V jednom z klíčových momentů filmu Svatá hora (1973) bojuje duchovní vůdce a alchymista v podání samotného Jodorowského s hrdinou, který má v mnoha ohledech reprezentovat Ježíše. Jejich souboj je divoký. Když soupeř vytáhne na alchymistu nůž, ten ho zastaví – v nádherně bílém úboru několika něžnými pohyby sáhne útočníkovi na tělo a při každém doteku kůže to zazvoní, jako by se v agresorovi probouzelo něco, co jej pozvolna zcela zklidní. Alchymistova asistentka pak útočníkovi vyřízne z krku bolavou napuchlou ránu, a tím jej „očistí“.
V mnoha ohledech jde o scénu symptomatickou pro to, jak chápat Jodorowského filmografii. Je místy absurdní, žánrová, tanečně rozjařená, násilná a groteskní, ale ve výsledku míří k tomu, aby divákovi odřezala jeho bolavou ránu. Ne vždy to dokáže, neboť v režisérově filmografii se nacházejí také přešlapy, ovšem i jeho méně povedené kusy míří ke vnímání filmu coby bytostně spirituálního média. Nakolik z toho divák cítí autorskou aroganci, to závisí na jeho vkusu.
Ne každému bude Jodorowského vidění věcí sedět, ale ti, kteří mu podlehnou, nejspíš budou na jeho filmy přísahat do konce svých životů. Jsou plné rozporů: Radosti a utrpení, kýče a subtilnosti, humoru a vážnosti, násilí a něhy. Zavání to levným kartářstvím, ale možná i to je záměrná léčka, na niž nesmíme skočit, pokud chceme jeho díla pochopit. Ale nakonec působí celistvě. Jejich poselství zní: Nežijeme jednoznačně.
Návrat divoké klasiky
Tuzemská distribuční společnost Film Europe uvedla minulý měsíc do distribuce hned tři Jodorowského díla. Prvním je Fando a Lis (Fando y Lis, 1968). V mexické produkci natočený černobílý snímek stojí na příběhu o Fandovi a jeho ochrnuté přítelkyni Lis, kteří spolu putují vyprahlou postapokalyptickou pustinou a hledají bájné město Tar – místo, kde člověk může poznat pravou podstatu věčnosti a dosáhnout osvícení.
Druhým titulem je Krtek (El Topo, 1970). Tento rovněž v mexické produkci vzniklý psychedelický western se vyznačuje bizarními postavami a událostmi, silnou dávkou židovsko-křesťanské symboliky a východní filozofie. Vypráví o násilnickém, černě oděném pistolníkovi jménem El Topo a jeho cestě za osvícením.
Třetím dílem je mexicko-americká Svatá hora (La montaña sagrada, 1973), jež vyvolala skandál například na filmovém festivalu v Cannes. Snímek je plný svatokrádežných obrazů a existenciální symboliky. Je hledáním duchovního osvícení, které staví iluzi proti pravdě. Alchymista shromáždí skupinu lidí z různých společenských vrstev, kteří představují planety sluneční soustavy, a vede je na Svatou horu s vírou, že na ní dosáhnou osvícení.
Kromě toho lze na platformě edisonline.cz najít Jodorowského snímek z mexicko-italské produkce Svatá krev (Santa sangre, 1989). Bývalý cirkusák utíká z psychiatrické léčebny, aby se znovu setkal se svou bezrukou matkou – vůdkyní podivného náboženského kultu. Proti své vůli začne brutálně vraždit, když se stane „jejíma rukama“.
Český plakát k filmu Svatá hora Alejandra Jodorowského, repro: Film Europe
V září 2013, ve stejnou dobu, kdy měl mít v Paříži premiéru po více než dvacetileté pauze nový režisérův snímek, Tanec reality, se chilský autor dozvěděl, že po něm Mezinárodní astronomická unie pojmenovala asteroid, který obíhá mezi Marsem a Jupiterem. Pro někoho, jehož filmy tolik utíkají od reálného světa, až se ho znovu novým způsobem dotýkají, to musela být dokonalá symbolika. Vesmír je nám nekonečně vzdálený, přesto nám neustále připomíná, jak jsme malí. Jak nejisté jsou hodnoty, k nimž se na Zemi vážeme. Jodorowského filmy jsou obdobné. Vztahujeme se k nim symbolicky, protože svým absurdním velikášstvím jsou od nás daleko, ale nakonec promlouvají o tom, co je nejdůležitější: Máme omezený čas a měli bychom se snažit dát mu smysl. Vždyť planety tu budou mnohem déle než my.
Plakát k přehlídce filmů Alejandra Jodorowského, které znovu uvádí do tuzemské distribuce společnost Film Europe, repro: Film Europe
Překračování hranic
Alejandro Jodorowsky se narodil roku 1929 v Chile, ve vesnici, v níž byla hlavním zdrojem příjmů těžba mědi. Usilovná práce, ať už na konkrétní surovině, či protestantská víra v práci jako možnost najít v sobě zbožnost, v něm navždy zůstala.
Matka nutila Alejandra nosit v dětství dlouhé vlasy jako projev úcty k jeho mrtvému dědečkovi, na něhož neustále vzpomínala. Stal se tak pro ni až jakousi náhradou dědovy osobnosti. Otec byl zase spíš odtažitý milovník Stalina a vůbec těžko pochopitelná osobnost. Alejandrovo dospívání bylo z velké části nešťastné a zpracoval jej (v obsazení z velké části svými potomky) ve svých dvou posledních filmech – Tanec reality (2013) a Poezie bez konce (2016). Mnozí je považují za autorovy nejslabší, ale každopádně ukazují, jak se Jodorowsky stal Jodorowskym.
Alejandro Jodorowsky při přebírání ceny čestného Zlatého leoparda za celoživotní dílo, kterou získal na festivalu v Locarnu v roce 2016, foto: Profimedia
Když mu bylo třiadvacet, utekl z Jižní Ameriky do Paříže, která v poválečných letech postupně čím dál víc přála avantgardnímu hledačství. Jodorowsky založil divadelní spolek Hnutí paniky vycházející z teorie i praxe (především meziválečného) dramatika Antonina Artauda a jeho souboru Divadlo krutosti. Alejandro v inscenacích zacházel stále dál a ve svém tehdy nejslavnějším kusu, Melodrama obětin, podřezal na jevišti dvě živé husy a rekvizitou mu byla i kravská hlava. Od Marcela Marceaua, legendárního francouzského mima, se zase učil, jak pracovat s tělem jako s nástrojem, který vyjadřuje hlubší myšlenky, než jsou pouze pohyby končetin.
V roce 1960 se Jodorowsky vydal do Mexika. V průběhu jedné dekády zrežíroval stovku divadelních inscenací. A roku 1968 natočil svůj první celovečerní snímek, Fando a Lis, který definuje jeho další filmovou kariéru. V Mexiku byl snímek zakázaný a při svém prvním uvedení na festivalu v Acapulcu způsobil násilné výtržnosti a šílenství diváků v ulicích, což je síla sice destruktivní, ale taková, o níž si dnešní kinematografie může jen nechat zdát.
Z filmu Alejandra Jodorowského Fando a lis, repro: Film Europe
Jodorowského raná filmová díla z přelomu šedesátých a sedmdesátých let připomínají obrazy Hieroma Bosche nebo Pietera Bruegela. Jsou zalidněná, přehlcená figurami a jejich individuálními pohyby po světě a snahami najít svou vlastní radost. U maleb se k nim musíme fyzicky přiblížít, abychom se mohli vztáhnout k jednotlivým postavám. U filmu zastává tuhle roli kamera, aby v určitý moment na dotyčnou postavu zacílila. Ale jedno je zde společné: Lidstvo se dá sledovat jen jako slepenec existencí. Všichni hledají štěstí i neštěstí obklopeni jeden druhým.
Ale pokud se už vypráví příběh, tak skrze konkrétní osoby, přičemž reprezentují celé skupiny. Možná i z toho vyvěrá Jodorowského důvěra v tarot coby nástroj, jenž může spirituálně vysvětlit, proč se ubíráme daným směrem a jak a kam směr změnit, pokud chceme žít lépe. I pro zapřisáhlé skeptiky tato metoda psaní může fungovat, neboť nedeklaruje žádnou svatou pravdu, nýbrž spíše nabádá k úvaze, že v určitých oblastech jsme si možná více podobní, než bychom si přáli. Na každého sedí nějaký archetyp, ale je na nás, jak moc se z něj vychýlíme.
Český plakát k filmu Fando a lis, repro: Film Europe
V autorově podání je život v prvé řadě úsilím, a teprve potom požitkářstvím, které však vždy vede k pokání. V jeho pojetí je odmítání slastnější, smysluplnější, ale vyjeví se až po všech radikálních vyobrazeních bezbřehé rozkoše. Jodorowského filmy jsou na první pohled divoké, hédonistické a zahleděné do sebe, jenže obloukem míří k určitému smíření se se světem.
Na vrcholu (filmových) sil. A po něm…
Dva roky po Fando a Lis následoval Krtek, v němž Jodorowsky sám hraje titulního pistolníka, který se v imaginativním westernovém vyprávění stává z krvelačného bojovníka asketickým světcem. Krtek přišel ve správný čas. Ve Spojených státech našel své publikum. Kina kvůli zvyšujícímu se vlivu televize více lákala na velkofilmy a v Hollywoodu se v reakci na to rodilo hnutí levnějších, pro mladé lidi však atraktivnějších děl, jakými byly Absolvent, Bezstarostná jízda či Americké graffiti. Pro volnomyšlenkáře vznikaly půlnoční projekce uvádějící „divné zahraniční filmy“. Právě Jodorowsky se s Krtkem stal jakýmsi otcem půlnočního filmu – spolu s Němcem Wernerem Herzogem, který se v týchž sálech proslavil extatickým kusem I trpaslíci začínali jako malí.
Krtek nadchl Johna Lennona a Yoko Ono. S jejich podporou jednoho milionu dolarů mohl Jodorowsky natočit Svatou horu, film velkolepý, výtvarný, barevný a snad nejlépe vystihující, co chce Jodorowsky svou tvorbou vyjádřit. Kredit autora mohutně vzrostl a nabídky se hrnuly. Jako svůj další projekt si vybral adaptaci Duny, kultovního románu amerického spisovatele Franka Herberta. Ačkoliv se Jodorowskému nikdy nepodařilo realizaci dotáhnout, její téměř tříletý vývoj včetně třech tisíc kreseb od výtvarníka Moebiuse a nesmírná ambice vytvořit všedefinující dílo inspirovaly sci-fi tvorbu na desetiletí dopředu. Z Jodorowského scénáře by býval vznikl zhruba čtrnáctihodinový film (v hlavních rolích s Mickem Jaggerem, Orsonem Wellesem a Salvadorem Dalím; Pink Floyd měli složit soundtrack). Svým způsobem se však tahle adaptace Duny přece zrodila: Neskutečné množství přípravných storyboardů vlastně příběh odvyprávělo.
Ostatně Moebius a Jodorowsky poté nadále pracovali na mnoha grafických románech včetně kultovního Incala (česky 2011). A Duna je testamentem dojemného selhání, které paradoxně motivovalo mnoho důležitých tvůrců snažit se zvládnout a sdělit „nedosažitelné“. V tom je Jodorowsky možná víc učitelem než v jakékoliv roli, kterou si sám kdy napsal.
Již nikdy nevytvořil snímek srovnatelný se Svatou horou. Tusk (1980) byl propadák, který skončil na VHSkách a dodnes se špatně shání. Svatá krev (1989) poskytuje materiál pro pochopení autorovy psychologie, ale i ta je polozapomenuta, nepočítáme-li skalní fanoušky.
Český plakát k filmu Krtek, repro: Film Europe
Když netvořím, nežiju
„Viděl jsem Hamleta mnohokrát. A pokaždé byl stejně zlý, neurotický a zákeřný. Nikdy se nemění. Pořád něco zpochybňuje. Až do úplného konce vše zpochybňuje, a pak umře. Don Quijote u Cervantese dělá to samé. Je prostě Don Quijote. Tihle hrdinové se nemění. A to je pro mě způsob, jakým by se příběhy neměly vyprávět. Pokud chceme tvořit, potřebujeme hrdiny, kteří jsou jako vesmír. Explodují a zároveň rostou,“ sdělil Jodorowsky v jednom rozhovoru. Jeho příběhy naopak vyprávějí o transformaci. A on sám se nikdy nepřestal snažit. Ani když mu to nešlo. V celovečerním dokumentu Jodorowsky’s Dune (2013) říká: „Mám ambici žít dalších tři sta let. Nebudu žít tři sta let. Možná budu žít ještě jeden rok. Kdoví. Ale mám tu ambici tu být těch tři sta.“
„Když netvořím, cítím se znuděně, a tím pádem se trápím,“ pravil v jednom z interview. Filmů natočil (zatím) devět, ale množství jeho autorských komiksů, knih, skladeb a divadelních inscenací je ohromující.
A ještě něco. Kult Alejandra Jodorowského nevychází výhradně z kvality jeho děl, ani z jeho zábavné a magnetické osobnosti, nýbrž také z absolutního přesvědčení, které o sobě a o svém talentu má. Mnozí právě takový přístup vnímají jako inspirativní. Ne nadarmo se jeho fanouškem mezi jinými stal rapper (a aktuálně persona non grata) Kanye West, který si od něj nechal vyložit tarot a Jodorowského v roce 2013 vychválil fanouškům při tour k albu Yeezus.
Alejandro Jodorowsky (vpravo) se synem Adanem, který je hudebník a performer, foto: Profimedia 
