Nový film ztvárňuje Kriegelovo hrdinství v srpnu 1968 jako při nějakém školním výkladu

Tentokrát je pozornost upřena na osudy jediného v celé sestavě, jenž v Moskvě odmítl souhlas připojit. František Kriegel (1908–1979), jenž se jako lékař účastnil španělské občanské války i bojů v Tichomoří, přitom patřil k zasloužilým stranickým činovníkům, byl členem Ústředního výboru KSČ. Posléze pak náležel i mezi čtyři odvážlivce, kteří při parlamentním projednávání ruské přítomnosti na československém území hlasovali proti smířlivému usnesení.

V časopise Paměť a dějiny (2019/2), vydávaném Ústavem pro studium totalitních režimů, se dočteme zřejmě přesnou charakteristiku jeho názorů: „Ideji komunismu celoživotně věřil, ale o KSČ neměl velké iluze.“ Normalizační režim tvrdě zatočil se „zrádci“ takříkajíc mezi svými. Takže není divu, že Kriegel spolu s mnoha dalšími bývalými komunisty zakotvil v disentu. Patřil mezi první signatáře Charty 77. Obsáhlou, letos vydanou monografii, o něm sepsal Martin Groman.

Beletristické zpracování Kriegelova „hvězdného okamžiku“, rovněž nazvané Muž, který stál v cestě, nabídl před pěti lety Ivan Fíla, jenž zamýšlel zvolené téma přenést i do filmové podoby. Přichystal si scénář, avšak nepohodl se s producentem Miloslavem Šmídmajerem. Spor, řešený i právníky, vyvrcholil rozhodnutím, že film natočí Petr Nikolaev.

Petr Nikolaev (* 1957) patří mezi tvůrce zkušené (Báječná léta pod psa, Kousek nebe, Lidice, Příběh kmotra), ale nejnovější životopisný projekt trpí podobnými vadami, jaké nalézáme u jiných obdobně zaměřených děl – zejména mám na mysli jednorozměrný osvětový rozměr, který nahrazuje dramatické uchopení. Kořeny toho stavu lze nalézt už ve Fílově scénáři – stačí zavřít oči a zaposlouchat se do pronášených replik, prkenných, neživotných. A když oči otevřeme, zjistíme, že i herecké modelace právě toto podporují. Vlastně sledujeme svého druhu dokudrama, fabulované obrázky ze života jedné, ve své době proslulé, osobnosti.

Už jsou tady. Ruské tanky v Praze. Záběr z filmu Muž, který stál v cestě, foto: Bio Illusion

Na sebe i na ostatní přísného Kriegela zpodobňuje Tomáš Töpfer; jeho obětavou manželku Rivku ztvárňuje Zuzana Mauréry. Kriegelovi polidšťuje především privátní linie, přiblížení toho, jak se chovají navenek, jak vnímají svůj židovský původ a antisemitské výpady, jak prožívají a reagují na vzrušené dny i své ohrožení, kdy jsou vystaveni – každý jinde – bezohlednému přesvědčování a vydírání, aby se podrobili a učinili vše, co věznitelé požadují. Ani kompromitující fotografie z nacistického koncentračního tábora jejich láskyplný vztah neohrozí.  Oběma se podařilo postihnout spontánní odhodlání vzdorovat bez heroizace jako něco samozřejmého, jako výraz mravní pevnosti, která odolá poraženecké demagogii.

Zato další postavy často připomínají voskové figuríny z panoptika: Nejen pitvorná skupinka zloduchů, kteří do Moskvy zaslali „zvací dopis“, a do zlovolnosti karikovaná ruská vrchnost (Brežněva stejně jako v Českém století dýchavičně ztělesnil Olexandr Ignatuša), ale také Krieglovi spolupracovníci sotva přesvědčí o své životnosti v rámci načrtávaných peripetií. Zejména prezident Ludvík Svoboda, jak jej přiblížil Alois Švehlík, postrádá věrohodnost stejně jako tragikomicky neschopná, herecky bezduchá figurka Dubčeka (Daniel Heriban).

Kriegelova politika jako poslání

Jedinou postavou, která by mohla vystoupat na roveň Kriegelovi, je rozkolísaný, opatrnický Husák. Adrian Jastraban, jenž si dříve vyzkoušel i roli Dubčeka, tady dospěl k pečlivě promýšlenému portrétu, pokusil se postihnout Husákova niterná dilemata. Načrtl osobnost politika, který zážitky z dlouholetého věznění nepřetaví v odpor, naopak končí u vstřícné podlézavosti vůči ruskému diktátu, veden jedině touhou po moci. Právě s ním se pojí nejpůsobivější okamžiky: Když Kriegel od svých soudruhů vyslechne, že zradil komunistickou stranu, Husák si v retrospektivě vybavuje, jak na něho při trýznivém mučení vyšetřovatel řval stejná slova…

Jiří Ployhar jako předseda vlády Oldřich Černík ve filmu Muž, který stál v cestě, foto: Bio Illusion

Hned si uvědomíme rozdíl mezi nimi: Zatímco Kriegel chápe politickou práci jako nezištné poslání, kterému se věnuje souběžně s lékařstvím (je primářem v nemocnici), Husák přijímá politické působení jako celoživotní metu, jako výtah k osobní moci. Z dosavadních Kriegelových představitelů (Zdeněk Černín v Českém století, Zdeněk Bureš v Dubčekovi) považuji Töpferovu kreaci za nejvýmluvnější.

Nicméně Kriegel je v Nikolaevově filmu pojat coby neproměnný monolit. O jeho dřívějších činech se nic nedovíme a jeho značně rozporné minulosti se vlastně jen okrajově dotýká s ním natočená rámující reportáž (tento motiv považuji v daném dramatickém kontextu na nadbytečný). Kdežto u Husáka je dobře patrná vnitřní proměna v technokrata, který i podporu obrodného procesu, když znemožní pučistické plány ruských přisluhovačů, považuje toliko za naplňování svých ambicí. Nejsem si jist, zda takové pojetí je úplně správné. Husák totiž nikdy neztratil úzkoprsé a dogmatické smýšlení – tvůrci možná měli blíže prozkoumat pamětihodný Vachkův dokument Spřízněni volbou (1968), kde Husák obezřetně varuje před přílišnou unáhleností. A pro přiblížení Kriegelova osudu by zřejmě nejvhodnějším dramatickým tvarem byl seriál, který by zachytil kořeny jeho komunistického přesvědčení i soužití s represivním režimem, jemuž zprvu oddaně sloužil.

Uchovat si pevnou páteř

Nikolaev nenápadně začleňuje dobové černobílé archivní záběry, do nichž nastřihává nově inscenované záběry, které rovněž začínají v černobílé škále, než se rozevřou do plné, byť trochu zúžené a potemnělé barevnosti. Kameraman Ramunas Greičius, známý hlavně ze spolupráce s Alicí Nellis, se tu chová ukázněně, plně se podřizuje režisérově vizuální koncepci. Postižení traumatizujících srpnových dní vykazuje vnější uvěřitelnost, chování ruských vojáků, připravených kdykoli vystřelit, je uměřené, věrohodnost umocňuje i jazyková stránka, když tuzemští protagonisté musí během jednání se sovětskou stranou komunikovat rusky. Rovněž oceníme kresbu ruských reálií, natáčených ovšem na Ukrajině (mimo jiné ve smutně proslulé Buči) – jednací sály, privátní pokoje prošpikované odposlechy i ponuré vězeňské kobky a chodby doslova pulzují ustavičnou verbální i fyzickou zpupností na jedné straně a současně bezmocí, s níž se potýkají českoslovenští zástupci.

Muž, který stál v cestě jistě náleží mezi žádoucí výpovědi, ale obávám se, že stěží přitáhne větší divácký zájem. Je vhodný pro různá výročí a slavnostní příležitosti coby připomínka, že i v bezvýchodné situaci si lze uchovat pevnou páteř. Jenže sděluje to jako při nějakém školním výkladu…

Plakát k filmu, foto: Bio Illusion