ČT art uvádí: Bob Fosse – Žít, tančit a režírovat až do sebezničení

Český divák se setkal téměř jistě pouze s jeho filmovými pracemi; průkopnické muzikálové inscenace v broadwayských divadlech sotva mohl spatřit. Právě jevištním dílům se vedle filmů, které Bob Fosse (1927–1987) vytvořil, věnuje hodinový britský dokument Bob Fosse – začíná show.

Jako herce si jej můžeme vybavit z pohádky Malý princ (1974), kde na sebe upozornil působivou tanečně-pěveckou kreací úlisného hada. Jeho svérázný taneční výstup má dodnes své obdivovatele i odpůrce. Dokument vysvětluje, co se skrývalo za Fosseho výrazovou osobitostí: „Měl předsunutá ramena a deformovaná chodidla, ale dokázal tato fyzická omezení využít k vytvoření neobvyklých, trhavých tanečních pohybů, které silně zapůsobily na celý svět tance.“

Režijně triumfoval dvěma filmy – byl to jednak Kabaret (1972), náhled do německé společnosti i zábavních podniků v časech, kdy se nacisté dostávali k moci, jednak All That Jazz (1979), kde jako by předvídal vlastní osud, když vymodeloval portrét člověka, až k sebezničení spalovaného vášní k divadlu i drogovými závislostmi. Odtud ostatně pochází i dovětek k názvu dokumentu „začíná show“, což protagonista snímku All That Jazz, svou pracovitostí uštvaný choreograf, opakuje snad každé ráno, když vylézá ze sprchy. Dosud málo známá dokumentaristka s půvabným jménem Lucia Helenka (s nezveřejňovaným příjmením Pearcey, napůl Češka, narozená roku 1972) se samozřejmě věnuje těmto dvěma přelomovým dílům, ale vedle toto mapuje méně známé skutečnosti.

Bob Fosse „na place“, foto: archiv ČT

Dozvíme se, že Bob Fosse se narodil v Chicagu rodičům, kteří se marně pokoušeli uspět v zábavních pořadech. Oba si navíc nesli i zátěž cizího původu: Otec pocházel z norsko-americké rodiny, matka měla irské kořeny. Jejich syn je od dětství následoval – snad ještě dříve, než dosáhl pubertálního věku, vystupoval jako profesionální tanečník na ošuntělých scénách a ve striptýzových klubech. To vysvětluje, proč především v Kabaretu inscenoval řadu scén se zpola obnaženými těly.

Mladičkého Fosseho tanec naplňoval, ostatně i na vojně sloužil u estrádní jednotky. Poté se rozhodl studovat herectví – pod záštitou American Theatre Wing. Rychle vynikl: Oblíbení baviči Jerry Lewis a Dean Martin si jej pozvali do svého pořadu. Z Fosseho uměleckých začátků se však zachovalo málo obrazových svědectví. Režisér Stanley Donen – mimochodem režíroval i výše zmíněného Malého prince – mu prorokoval úžasnou budoucnost, věřil, že z něho vyroste nový Fred Astaire. Jenže k tomu nedošlo, neboť Fosse přišel do Hollywoodu až na sklonku klasické muzikálové éry (tu reprezentovaly tituly jako Zpívání v dešti, 1952). Vynikal sice jako tanečník, ale nikoli jako různorodě uplatnitelný herec.

Vláční jako majonéza

Proto se záhy soustředil na choreografii – nejprve svých vlastních výstupů, později měl na starosti celé inscenace. Ještě mu nebylo třicet, když na Broadwayi poprvé získal cenu Tony. Když se tyto úspěšné divadelní kusy dočkaly filmových přepisů, byl to opět Fosse, kdo byl pověřen choreografií. Tříbil si styl: Spoléhal na výrazné siluety postav pohybujících se ve světle bodových reflektorů, skupiny „okloboukovaných“ tanečníků rozestavoval do vymezených formací, dbal na přesnou synchronizaci pohybů jak v rámci tančícího kolektivu, tak v součinnosti s hudbou. Vtočená kolena, úkroky stranou, zdvihání a pokrčování ramen a takzvané džezové ruce, to vše se stávalo součástí tanečního projevu, na první pohled velice uvolněného a spontánního, ve skutečnosti nesmírně náročného, vydřeného bezpočtem zkoušek. „Být vláční jako majonéza při míchání,“ zazní v dokumentu.

Z natáčení tanečních scén v dokumentu Bob Fosse – začíná show, foto: archiv ČT

Velkou pozornost portrét věnuje ukázkám Fosseho přístupu; na konkrétních příkladech uvidíme, jak byla budována obyčejná chůze s rukama pohybujícíma se za zády, s kolmo vykrouceným zápěstím, s prsty do špičky, jak vypadaly pohyby nohou směřující dovnitř, v tanci dosti ojedinělé. To všechno rekonstruují nynější odborníci přes tanec. Padne dokonce srovnání s baletními kreacemi legendárního ruského tanečníka a choreografa s polskými kořeny Václava Nižinského.

K filmové režii se Fosse dostal jako svého druhu samouk. Už přesáhl čtyřicítku, když realizoval svůj první film. Ale natáčení si osvojil stejně precizně jako předtím tanec. I při práci za kamerou dokázal do tanečních sekvencí vnést tolik uhrančivosti jako na jevišti.

Diktátorský režisér

Režisérka Lucia Helenka nehledí na Fosseho veskrze okouzlenýma očima. Konstatuje, jak se chtěl zmocnit každé ženy, kterou si vyhlédl, že se choval jako sobecký, sebestředný workoholik, jenž polykal amfetaminy, aby si udržel bdělou pozornost, a léky na spaní, což sám později vylíčil právě v All That Jazz, kde jeho alter ego úchvatně zpodobnil Roy Scheider. Jeden z pamětníků charakterizuje Fosseho takto: „Byl z těch režisérů, kteří žili víc než naplno. Kouřil, bral kokain, pil. Patřil ke generaci diktátorských režisérů, kteří přesně vědí, co chtějí. Herce a tanečníky dokázal při šikanózních zkouškách rozplakat.“ Dnes by mu to sotva prošlo…

Když Rob Marshall režíroval muzikálový hit Chicago (2002), málokdo z tuzemských diváků tušil, že leccos nalinkoval v jeho předchozím jevištním provedení právě Fosse. A můžeme se jen dohadovat, jak by to dopadlo, kdyby osud Fossemu dopřál, aby to byl právě on, kdo vytvoří filmovou verzi.

Zbývá ještě upozornit, že před tímto dokumentem ČT art vysílá snímek nazvaný trochu matoucně Show začíná. Ač se také odehrává v divadelním prostředí, s Bobem Fossem ani s jeho stylem nemá nic společného. Jde o reprízu hraného filmu, o němž jsme tu před časem psali.