Lady Hendersonová si to uměla zařídit

Stephen Frears (*1941) se vyznačuje unikátním rozkmitem mezi Hollywoodem, jehož požadavkům je schopen se obratně podřídit, a umělecky ambiciózní tvorbou v Anglii, kde hájí pozice sociálně orientovaných výpovědí a začleňuje se tím do skupiny tvůrců reprezentované jmény jako Ken Loach nebo Mike Leigh.

Frears ve snímku Show začíná zacílil kameru do zákulisí divadelnického podnikání. Inspirací byl reálný osud ve své době proslulé londýnské zábavní scény Windmill. Do hlavní role režisér obsadil Judi Denchovou, s níž později spolupracoval ještě několikrát (Philomena, Viktorie a Abdul). Denchová si tu zahrála právě ovdovělou dámu z nejvyšších kruhů anglické společnosti, lady Hendersonovou, jež si ve třicátých letech minulého století zakoupila divadlo, aby na stará kolena našla nějaké rozptýlení. Ku pomoci si přizvala zkušeného manažera Viviana van Damma (Bob Hoskins), s jehož pomocí vybudovala zábavní scénu Windmill. Ta nejprve zaujala produkcí hudebních výstupů, později našla východisko z ochabujícího diváckého zájmu v revuálních kusech s obnaženými děvčaty.

Ve filmu sledujeme, kterak přísný cenzorský dozor, ztělesněný lordem-komořím (Christopher Guest) jakékoli obnažení zamítá, avšak tvrdohlavá majitelka, znající kdekoho ze společenské smetánky, si vymůže výjimku. Argumentuje uměním: jestliže v muzeích a galeriích lze obdivovat nahé postavy vytesané či vymalované, proč by to nešlo v divadle? Dospěje se ke kompromisu: rovněž na scéně je možno coby „živé obrazy“ (neboli tableaux vivants) spatřit lidské figury bez odění, ovšem s bezvýhradnou podmínkou, že se nesmějí pohybovat. A tak je spatříme ve zdobných rámech, umně nasvícené, ve figurálních kompozicích odkazujících na slavná výtvarná díla a pointujících hudební vystoupení.

Žertovný a rozmarný duch vyprávění se láme v okamžiku, kdy vypukne druhá světová válka. Windmill jako jediná divadelní scéna zůstane v provozu i během náletů na Londýn (díky tomu, že je skryta v podzemí, takže funguje jako svého druhu bunkr), byť vládní představitelé z moci úřední usilují o to, co se nepodařilo ani nacistickým bombardérům – zastavit provoz tohoto stánku. V heroickém období, kdy na jeviště proniká hlomozivé vlastenčení a hlediště obsazují vojáci odcházející do války, má pohled na půvabné dívky mimořádný význam. Jak říká lady Hendersonová, mnozí mladíci spatří až zde poprvé v životě skutečné nahé ženské tělo. Vzpomíná přitom na svého syna, který zahynul v první světové válce, aniž takovou příležitost dostal…

Show začíná Frears pojímá coby svého druhu únikovou záležitost, bez sociálního rozkreslení, příznačného pro většinu režisérových děl (viz jeho snímky Špína Londýna, Maringotka či Nezvaný). Upřednostňuje pečlivou dobovou drobnokresbu, ulpívající na aristokratické honosnosti a zákulisí divadelní scény. Takže můžeme obdivovat róby, účesy, přepychová auta i pouliční provoz, ukázky jednotlivých produkcí stánku Windmill. Frears věrohodně podává úroveň hereckého ansámblu: děvčata mírně zakulacená, pohybově spíše ochotnická, nemají nic společného s tolik vzývanou technickou dokonalostí, jak ji můžeme znát z hollywoodských muzikálů – jejich tanečky jsou spíše neobratné, ale o to živoucnější. Dobově znějící hudba, kterou zkomponoval George Fenton, patřičně dokresluje dění na jevišti a evokuje tehdejší oblíbené rytmy.

Typicky britské jsou duchaplné a jiskřící rozmluvy. Hendersonová a Van Damm se věčně škorpí, současně se tyhle silné a neústupné osobnosti respektují, dokonce snad zamžikne i milostné okouzlení (soudě podle rozhořčené reakce paní Hendersonové na nečekanou přítomnost Van Dammovy ženy, o jejíž existenci netušila). V jejich vášnivých sporech se stírá i rozdílné sociální zakotvení. Britská třídní stratifikace je naopak zřetelná zejména v rozmluvách duchem stále mladé dámy s upjatými úředníky, které šokuje svou (pro ně frivolní, tudíž pro její postavení nepatřičnou) mluvou. Třeba když lord-komoří v rozpacích a oklikami hovoří o tom, co vše lze vidět na nahém ženském těle, zatímco paní Hendersonová vše nazývá otevřeně a bezmála jazykem ulice.

Judi Denchová vtiskla Hendersonové polohu výřečné, podnikavé, místy až jízlivé, pro mnohé možná výstřední, avšak upřímné dámy. Neváhá vzlétnout letadlem, úspěšně řeční na protestním shromáždění, ráda a s nejčistšími úmysly by chtěla pomáhat bližním, i když o skutečném životě nemá potuchy, jak jí s oblibou vyčítá Van Damm. Tomu Bob Hoskins propůjčil zarputilost, nepoddajnost a výbušnost, s nimiž prosazuje své představy. Ale když skleslý a bez hnutí sedí po zprávách, že nacisté v jeho rodném Holandsku deportují Židy, nepochybně i jeho příbuzné, je to silné a dojemné… Kamera Andrewa Dunna při snímání v protisvětle vizualitu postav redukuje někdy až na pouhé siluety, jak by se ostatně jevily oslněnému pozorovateli. A zdůrazňuje hnědavou setmělost mnohých interiérů. Naopak ve scénách výrazně nasvětlených, ať již sluncem v přírodním rámci nebo reflektory na jevišti, Dunn volí syté, nelomené barvy, nikoli náhodou připomínající dávné technicolorové (takzvané trojvrstvé) kvality.

Show začíná se nerozpakuje využít motivická i charakterotvorná klišé, ale počíná si v tom nadmíru obratně. Frearsův průhled do divadelního podnikání v předválečné i válečné Anglii zůstává komorní, uzavřený do mikrosvěta zvaného Windmill.

Show začíná / Mrs. Henderson Presents (Velká Británie / USA 2005, stopáž 103 minut)
Námět: Vivian Van Damm, Sheila Van Dammová, David a Kate Roseovi, scénář: Martin Sherman, režie: Stephen Frears, kamera: Andrew Dunn, hudba: George Fenton. Hrají: Judi Denchová, Bob Hoskins, Christopher Guest, Thelma Barlowová, Will Young, Kelly Reillyová, Anne Brewsterová, Ralph Nossek, Rosalind Halsteadová, Matthew Hart, Thomas Allen a další.

ČT art snímek uvedl 24. dubna 2020 od 20:00, v iVysílání si jej lze pustit do soboty 23. května 2020.