Frčíme je urban fantasy zařazená permanentně na trojku

Po uvedení prvních trailerů si nešlo nevzpomenout na to, že spisovatel Andrzej Sapkowski kdysi definoval jeden ze subžánrů fantasy jako elfové a jednorožci v Central Parku. Nejednalo se o příběhy, v nichž se samo velkoměsto stává do značné míry živoucí postavou s vlastní magickou stránkou, kterou je možné za určitých podmínek objevit a projít „za oponu“, jako je tomu v Nikdykde Neila Gaimana nebo v sérii Noční strana Simona R. Greena. Fantasy prvky jsou v „elfech a jednorožcích“ naopak viditelně postaveny vedle každodenní reality, případně dochází k fúzi. Tak je tomu právě i ve Frčíme, kde ovšem vše probíhá opačným směrem – prvky našeho světa se stávají běžnými ve světě elfů, kyklopů, víl a mantikor či kentaurů…

Základní premisa Frčíme je taková, že kdysi byl svět plný magie a dobrodružství. Protože však magie byla příliš obtížná na ovládnutí, byla postupně vytěsněna pomocí nového objevu – elektřiny. V současnosti tak fantasy bytosti využívají auta i letadla, stravují se ve fastfoodech a starý způsob života připomíná jen vysmívaná hra na hrdiny. Bratři Ian a Barney Tichošlápkové ovšem budou muset magii opětovně nalézt, neboť jen tak mají šanci znovu se setkat, aspoň na chvilku, se svým dávno zemřelým otcem.

Lenost domýšlet

Pokud má někde Frčíme zásadní problém, pak v tom, co Američané označují „worldbuilding“ – tedy v komplexní výstavbě fikčního světa nejen s jeho atrakcemi, ale i s pravidly, díky nimž působí výsledek konzistentně bez ohledu na žánr. Cílem je přitom stvořit skutečně svět, nikoliv jeho výsek. V rámci pixarovek se to povedlo například ve sci-fi Vall-I, v kuchařském opusu Ratatouille nebo v Hledá se Nemo. Tady postavy dokázaly vykročit mimo svůj komfortní prostor a prozkoumávat své okolí, posouvat hranice známého, přežít konfrontaci s tím, co je přesahuje, a přitom nezpochybnit nic z toho, co ony i divák už ví.

Naopak u snímků V hlavě nebo Toy Story je nejlepší, když divák jejich základní premisy nedomýšlí. Třeba skutečnost, že mimo jednoho idylického pokojíku musí globálně docházet ke strašlivé hračkové genocidě, je motiv pouze decentně naznačený. Mimochodem, právě z tohoto motivu vyrostl i nedávno česky publikovaný román Plyšákokalypsa, v němž hračky vrací úder. Jakýkoliv pokus rozšířit hrací pole u těchto filmů atakuje ochotu diváka soustředit se jen na příběh.

Podobně je tomu u Frčíme. Na první pohled běží o nejen vizuálně bohatý svět, v němž je radost sledovat některé kvazifantasy prvky naroubované na konzumní společnost západního střihu. Architektura budov, domácí dráček trestaný postřikovačem na květiny, názvy podniků odkazující na slavné lokality nejen Tolkienových příběhů… A pochopitelně skutečnost, že Barney bere svou oblíbenou hru na hrdiny jako autentický záznam života předků a nutí Iana řídit se pravidly, která my vnímáme jako ta nejhorší klišé krmných fantasy příběhů… Což je milý motiv, ale bohužel v zemi, která dala vzniknout sdružení Rigor Mortis a kde si právě z podobných klišé utahují autoři jako Jiří Pavlovský už skoro třicet let, tolik nevyzní. A pokus o propojení fantasy subkultury s tou hardrockovou zase mnohem lépe, vtipněji a nakonec i emotivněji vytěžil Nicholas Eams v románu Králové Wyldu (loni jej u nás vydalo nakladatelství Host).

Především však platí, že celý svět filmu Frčíme je podivuhodně prázdný. Jakž takž zabydlené je předměstí, kde žijí Ian s Barneym, ale absolutně se nedaří vytvořit dojem, že existuje něco za jeho hranicemi. Po dálnicích se sice prohánějí tisíce aut, ale působí jako naklíčované pixely, nikoliv jako reálná součást fungujícího světa. Právě svět jako celek tu postrádá zřetelná pravidla, případně si protiřečí; tak například film tvrdí jednak, že magie je sice pro každého, ale je těžké se jí naučit; jednak i to, že na tom nezáleží, protože musíte mít talent – jinými slovy, mění se zde pravidla za chodu, dle momentální potřeby. A z potenciálně zajímavých motivů (jednorožci vyžírající popelnice) se stává jednou náhodně použitý gag. O skutečnosti, že filmoví elfové vypadají spíš jako nemrtví, ani nemluvě.

Táta, brácha, příšerky

Jinými slovy: využití nástrojů a motivů fantasy je ve Frčíme odbité a v mnoha ohledech je žánr tvůrcům spíše rukojmím, než partnerem. Je to škoda, protože pro scenáristu a režiséra Dana Scanlona (*1976), který pro Pixar natočil už Univerzitu pro příšerky (2013), jde o osobní projekt inspirovaný otcovou smrtí a objevem audio nahrávky jeho hlasu (tenhle motiv se objeví i ve filmu). Právě ve chvílích, kdy se Frčíme soustředí na vztah obou bratrů a jejich snahu přivolat otce zpátky, stejně jako na vědomí, že každé špatné rozhodnutí jim z vytouženého setkání ukrajuje cenný čas, je snímek nejpůsobivější. Oba bratři podstupují volby, jejichž bolestivost spočívá ve skutečnosti, že nemají dopad pouze na jednoho z nich, nýbrž na celou jejich rodinu – a v takovém případě nejde někoho nezranit a je třeba se skutečně obětovat. V tomto ohledu se jedná o dost možná nejdospělejší pixarovský film.

Problém Frčíme tkví v tom, že by stejně dobře – a možná ještě lépe – fungoval i bez všech těch fantasy prvků, které jsou využívány k možná povedeným, ale pohříchu jednorázovým vtípkům, a jindy jsou zcela zbytečné. Ostatně, jedny z nejpůsobivějších scén filmu doprovází hudba inspirovaná Ennio Morriconem, tedy odkazující na zcela jiný žánr.

Plakát filmu Frčíme, foto: Falcon

Frčíme (USA, 2020, stopáž 103 minut)
Režie a scénář: Dan Scanlon, hudba: Jeff Danna, Mychael Danna. Hrají: Chris Pratt, Tom Holland, Julia Louis-Dreyfus, Octavia Spencer, Ali Wong, John Ratzenberger, Lena Waithe, Mel Rodriguez a další.
Česká premiéra 5. března 2020.