Pavoučí muž může být čtyřicátník i prase
Animovaný snímek Spider-Man: Paralelní světy si bere z komiksů mnohem víc než hrané adaptace a je tím dosud nejlepším filmovým zpracováním, jakého se pavoučí muž dočkal.
Spider-Man má ve filmu bohaté dějiny. Z posledních kapitol lze vzpomenout loňský příspěvek, kdy pavoučí muž plnohodnotně vstoupil do filmového univerza Avengers ve snímku Spider-Man: Homecoming. Rovněž relativně čerstvá je dvoudílná inkarnace s tváří herce Andrewa Garfielda. Pamětníci si mohou vzpomenout na rok 2002, kdy pavoučího muže adaptoval Sam Raimi s Tobeym Maguirem v titulní roli. Všechny zmíněné adaptace měly jedno společné: stály na několika základních známých faktech ze spidermanovských komiksů a na nich budovaly samostatné příběhy, ovšem stůj co stůj se držely „kanonické“ představy, kým Spider-Man je. A pak je tu celý vesmír animovaných filmů se superhrdiny z nakladatelství Marvel a DC. Některé z adaptací jsou povedené, ale většina je určená pro DVD a VOD trh a na plátna (zdejších) kin se dostanou pouze občas: příkladem budiž loňský Lego Batman.
Spider-Man: Paralelní světy má mnohem vyšší ambice. Patrné to je už na vypiplané animaci. Na filmu se scenáristicky podílel špičkový scenárista a režisér Phil Lord, který pro animační studio firmy Sony natočil výtečné tituly Zataženo, občas trakaře a Lego Movie. Ve Spider-Manovi: Paralelních světech se tvůrci nepustili do klasické počítačové animace, kterou vídáme ve většině dnešních vysokorozpočtových animáků; namísto toho výtečně rozpohybovali dynamický kresební styl dominující současnému superhrdinskému komiksu. I díky tomu je radost se na Spider-Mana: Paralelní světy dívat. Dílo překypuje vizuálními nápady, podmanivě evokujícími různé nálady. V akčních scénách je divák uhranut pohybem daným již samotnou lehce karikaturní anatomií postav; hloubku univerzu dodávají prokreslená prostředí s ikonickým komiksovým tečkováním a šrafováním.
A pak je tu celé pojetí pavoučího muže a jeho univerza! Spider-Man: Paralelní světy na první pohled vyhlíží coby vztyčený prostředníček na adresu zastydlých nerdů požadujících tu jedinou správnou kanonickou reprezentaci „svého“ superhrdiny – viz postava teenagera s afroamerickými a latinoamerickými rodiči, který se stane alternativním Spider-Manem. Jenže právě ona pochází z jedné z komiksových řad Marvelu! Figura vznikla roku 2011 a údajně byla inspirovaná Barackem Obamou a hercem a hudebníkem Donaldem Gloverem. Stojí za ní jeden z nejuznávanějších mainstreamových komiksových scenáristů současnosti Brian Michael Bendis, který také konzultoval scénář filmu. Afro-latino-americký Spider-Man není plodem snahy bodovat na poli politické korektnosti. Naopak: film je v podstatě o tom, že Spider-Manem může být kdokoli; stačí, když jej kousne radioaktivní pavouk. A co je možná na tomhle snímku ještě důležitější: nemáme pavoučího muže a jeho (multi)universum brát přehnaně vážně! Protože v nekonečně spleti možných světů se Spider-Man může inkarnovat jako osudově temný noirový bojovník s nacisty (zjevně inspirovaný slavným komiksovým hrdinou Spiritem), jako sebelítostivý čtyřicátník v krizi středního věku, jako anime Japonka s obřím robotem nebo dokonce coby cartoonový prasopavouk. Film nenásilně říká, že něco jako kánon nemá smysl řešit. Daleko zábavnější než oprašování pomníku Petera Parkera jenezávazná hra. A Spider-Man: Paralelní světy zábavný je.
Tvůrčímu týmu se podařilo aplikovat na spidermanovský svět nejlepší postupy pixarovských animáků. Jde o film se sympatickými postavami, na něž se mohou naladit různé divácké skupiny – snad každý si tu může najít „toho svého“ Spider-Mana. Děj plyne v přesně propočteném mixu klasických, ale funkčních schémat, inovativních nápadů, jemné sebeironie a optimistického poselství, které nepůsobí naivně ani hloupě.
Peter Parker jako Spider-Man, foto: FalconNa rozdíl od Pixaru se Spider-Man: Paralelní světy ovšem obléká do alternativnějšího kabátu. Zmíněná vizuální stránka i hudební dramaturgie, jíž vévodí hip hop, ukazují, že snímek se profiluje o něco odvážněji než jako líbivý film, který nikoho neurazí. Není to samozřejmě nic vyloženě „alternativního“, avšak v rámci globálního mainstreamu má snímek alespoň nějaké napojení na konkrétní prostředí a kulturu (o což se ostatně úspěšně pokusil i afrofuturistický marvelovský Black Panther).
V současné globálně zacílené filmové nabídce, která se čím dál více nachází v područí superhrdinů, je titul Spider-Man: Paralelní světy ještě větším osvěžením než Lego Batman. Tvůrci animáků totiž hrají s kostýmovanými postavičkami možná paradoxně o něco dospělejší hry než autoři hraných blockbusterů. Nesnaží se o „temné“ nebo „dospělé“ vyznění; jsou mnohem odlehčenější a ironičtější. Dokáží přimět diváka vnímat komiksová (multi)univerza z většího a kritičtějšího odstupu.
Spider-Man: Paralelní světy (USA, 2018, 117 minut)
Režie: Bob Persichetti, Peter Ramsey, Rodney Rothman, scénář: Phil Lord, Rodney Rothman, hudba: Daniel Pemberton, střih: Robert Fisher Jr., scénografie: Justin Thompson. Hrají: Shameik Moore, Jake Johnson, Hailee Steinfeld, Mahershala Ali, Brian Tyree Henry, Lily Tomlin, Lauren Vélez, Zoë Kravitz, John Mulaney, Kimiko Glenn, Nicolas Cage, Kathryn Hahn a další.