Kde je moje tělo? Animovaný film se dotýká všedních zázraků

Animaci mnozí nadále pokládají za hájemství vyhrazené spíše filmům pro děti a dospívající. Kde je moje tělo? však s ohromující suverenitou propojuje trable teenagerů s daleko univerzálnějšími otázkami existence. Clapinův film má až zázračnou sílu přenést diváka do světa, kde vládne zralý filmový jazyk a měňavá, virtuózní poetika, která hravě přelétá mezi teenagerskou romancí, surreálným tripem a dramatem o identitě a odcizení. Zázračnost snímku Kde je moje tělo? tkví v tom, že animaci virtuózně používá ke stvoření jedinečného, pulzujícího tvaru, který je svou emocionální komplexností blízký realitě, přesto obsahuje unikátní a k ničemu nepřirovnatelný vesmír prostoupený něhou, melancholií a vzrušující imaginací. Výtvarné zpracování zde skutečnost nadměrně neodcizuje, nestylizuje ani netrivializuje. Vytváří svébytnou novou realitu dýchající životem a svobodou, jakou filmu nabízí jen animace.

V centru příběhu nestojí ani tak dospívající Naoufel, sirotek, který se protlouká coby poslíček pizzy a večery tráví v chladné náhradní rodině. V centru příběhu stojí jeho ruka, jež se ze zprvu mlhavých příčin ocitá oddělená od hrdinova těla. Její dobrodružná pouť městem směrem zpět k tělu je zároveň cestou hlavní postavy do bolestivých vzpomínek – k sladkému dětství, jež přervala tragédie, k obtížnému dospívání, které charakterizuje samota, až k euforické a okouzlující první lásce, jež začne jako v bláznivém romantickém filmu, totiž fádní komunikací přes domovní telefon s tajemnou dívkou.

Trailer filmu Kde je moje tělo? Repro: Festival Cannes

Trajektorie, kterou vyznačuje téměř thrillerový úprk ruky před nástrahami velkoměsta, se elegantně klikatí různými prostředími i časovými rovinami a směřuje k neodvratnému momentu, kdy se část oddělí od celku. Metafora ztráty, hledání, odhalování poškozených, ztracených fragmentů sebe sama, je v podání Kde je moje tělo? stejnou měrou poetická, výstřední i elegantní. Pokud problémem mnoha žánrových hybridů současnosti bývá to, že neuspokojivě skáčou od jednoho k druhému, pětačtyřicetiletý Clapin zcela kontrolovaně nechává jednotlivé vrstvy příběhu vzájemně prostupovat, umocňovat se, vytvářet harmonii prosté, avšak jímavé filmové básně o blízkosti a ztrátě.

Scenérie velkoměsta, zachycená v překrásných detailech a barvách, posiluje dojem iniciace, kterou prochází ruka, hrdina i sám divák. Nádherné výtvarné zpracování a precizní ruční animace souzní s úsporným elektronickým soundtrackem Daniela Levyho, který dokáže střechy velkoměsta zvukem proměnit v nekonečné ledové pláně, v nichž se Naoufel a jeho láska Gabrielle ztrácejí v prvních milostných bouřích. Režisér nezvykle podřizuje perspektivu snímání ruce a hmatu. Jeho film je nejen geniálně záběrovaný tak, aby perspektiva ruky byla jeho středobodem, zároveň funguje jako nezvykle taktilní připomínka toho, jak důležitý je pro lidskou paměť právě dotek.

Z filmu Kde je moje tělo?, repro: Festival Cannes

Kde je moje tělo? představuje typického zástupce francouzské animované školy v tom, jak moc důvěřuje filmovému jazyku, kolik významových dveří nechává jen nonšalantně pootevřených, nakolik preferuje lyrické situace a náznaky před ostře pointovanými gagy a příběhovými zvraty. Impresionistické zachycení pocitů cizoty, okouzlení, euforie i úzkosti jde vysoko nad rámec známých klišé, z nichž přitom Clapin vychází. Je to jako slyšet důvěrně známý příběh tak, jak ho ještě nikdo nevyprávěl. Zažívat povědomé emoce a nacházet úplně nové odstíny. Vlastně ty emoce spíše cítit v konečcích prstů než je vnímat ušima a očima.

Ruka oddělená od těla, dítě oddělené od rodiny, zvuky oddělené od skutečnosti mikrofonem, na který je Naoufel v dětství zaznamenával; co se může jevit coby pouhý další triviální příběh dospívání, ve skutečnosti funguje jako obecná zpráva o stavech, které nás provázejí celým životem, o tenké hranici mezi naplněním a melancholií, celistvostí a ztrátou, sounáležitostí a izolací, ideály a deziluzí. To, co jsme ztratili, nás definuje stejně významně jako to, co máme. Kde je moje tělo? oslavuje filmové médium, jež tyhle protiklady dokáže obsáhnout a harmonizovat. Clapinův debut představuje jeden z nejkomplexnějších a nejsuverénnějších animovaných filmů dekády. A také jeden z nečekaných vrcholů letošního filmového roku.

Kde je moje tělo? / J’ai perdu mon corps (Francie, 2019, stopáž 81 minut)
Režie: Jérémy Clapin, scénář: Jérémy Clapin, Guillaume Laurant, hudba: Dan Levy, střih: Benjamin Massoubre. Hrají: Patrick d’Assumçao, Victoire Du Bois.