Režijní debut herce Šafaříka: Byl jednou jeden dům a v něm snůška pošuků

Ještě ne třicetiletý Šafařík pojal film O malých věcech coby koláž dvanácti (mini)historek, spojených prostředím jednoho bytového domu. Těch povídek je vlastně třináct, připočteme-li úvodní „předehru“ zachycující vkládání obálek – nejspíš s reklamním či propagačním obsahem – do domovních schránek. Jsou to vlastně skeče, postavené na partnerských rozmluvách, mnohdy spíše monologických, protože účast toho druhého nebo té druhé je potlačena, vytěsněna. Rozvíjejí povětšinou jednoduchý, v zásadě anekdotický nápad, zpravidla jsou jednorozměrné, dovolují vyniknout jednomu povahovému rysu, který je zachycen jako statická veličina.

Anita Krausová v povídkovém filmu Denise Šafaříka O malých věcech, foto: Bontonfilm

Pouze ojediněle povídka nabídne širší, proměnlivější vhled do psychického rozpoložení, jak se ukáže ve čtvrtém příběhu, v němž těhotná žena ustavičně běhá na záchod, protože ji pronásledují zvracivé stavy, zatímco manžel myje podlahu a ulevuje si při tom stížnostmi mimo jiné i na svou sexuální nepohodu, aniž si toho manželka vůbec všimne. Šafařík zachytil tragikomické mužovo mudrování v jediném nepřerušovaném záběru a Petr Hušek, stále skloněn nad kbelíkem s vodou, tu zejména hlasově (méně v mimice) rozehrál obdivuhodnou šíři pocitů měnících se od smířlivosti až k výčitkám, ve výsledku stejně zahlušených.

Jediná syžetově rozvětvenější a řadou zvratů opatřená je předposlední povídka, která jemně načrtává narůstající naschvály, vyvolané jedním obyčejným neotevřeným dopisem. Šafařík tady přehodil obvyklé stereotypy: žena zůstává až poťouchle klidná a jakoby povznesená nad rozbíhající se hádku, zatímco muž se „vytáčí“ až k nepříčetnosti, záhy schvácen starostmi o své zdraví. Rozmluvy hýří nápaditostí a dobře vypointovanými postřehy. Zuzana Truplová předvádí mistrnou studii snad za všech okolností střízlivě uvažující ženy, spokojující se s nenápadnými úskoky, zatímco Jan Jankovský snad zbytečně zhruble načrtává jednoduššího, nepříliš důvtipného chlápka s násilnickou podezíravostí, jenž snadno propadá sebelítosti.

Trailer k filmu O malých věcech, zdroj: YouTube

Na obou zmíněných povídkách je hodné pozoru, že ačkoli zvolené motivy mohou probouzet očekávání směřující ke grotesce, k cynické tragikomedii nebo ke konverzační taškařici, Šafařík se důsledně přidržuje pozorovatelského statutu, kdy pouze – a jakoby nezúčastněně – přihlíží zachycovanému dění, aniž by usiloval o humor. Tato výrazová řekněme odosobněnost mu dovoluje začlenit i výjevy hraničící s psychickou surovostí či s vydíráním, jak naznačí závěrečná povídka s matkou (Tereza Hofová), jež pro svoji dceru nachystala narozeninovou oslavu, aniž tušíme těžký zádrhel, který se vyjeví až při pozvolném opouštění slavnostně vyzdobeného dětského pokoje.

Denis Šafařík nejen film O malých věcech zrežíroval, ale také k němu napsal scénář, foto: Bontonfilm

Bizarní peklíčka

Ačkoli to z dosud vyřčeného nejspíš nevyplývá, film O malých věcech si všímá především různých výlučností, nenápadných výstředností, stále bolestivých traumat tkvících v minulosti; nechybí osobnostní svéráz možná diktovaný autorskou nedozrálostí. Film se tak stává přehlídkou všemožných pošuků a vychýlenců, kteří ke svému uspokojení a sebenaplnění potřebují více či méně bizarní (psycho)hrátky. Mladý muž se snaží zbavit trýznivých vzpomínek na brutální otčímovu výchovu. Žena propadá hysterickému záchvatu poté, co autem srazila kočku. Muž a žena přebývají ve společně sdíleném bytě a v jakémsi bolestivém rituálu se vzájemně tlučou za každé porušení dohodnutých pravidel. V zásnubní scéně se ozřejmí přítomnost najatého figuranta a předem napsaných úloh. A tak dále a podobně.

Kamila Trnková ve filmu O malých věcech, foto: Bontonfilm

Některým epizodám dominují ženy. Jedna třeba zaujatě naslouchá skrze zeď hádce u sousedů a přináší jí to větší rozkoš než soulož s partnerem. Jiná bezradně a v rozrušení klečí u umírajícího otce a zmatečně se domlouvá se záchrankou, aby posléze vyšlo najevo, že tenhle zážitek potřebuje kvůli své profesi. V další epizodě žena nechá bez pomoci muže, jemuž zaskočilo sousto a on se dusí – jenže spornou uvěřitelnost nezachránila ani zkušená Vanda Hybnerová, jejíž postava se snaží vysvětlit, co ji k takovému chování vedlo…

Je patrné, že Šafařík dovede napsat chytlavé, výstižné dialogy, případně je uplatnit v monologickém rozvrstvení. Postavám vkládá do úst jadrnou mluvu, která nešetří ani těmi nejvulgárnějšími, byť často mimoděk pronášenými slovy. Ale protože vulgarita tu podle mě neobohacuje výslednou kresbu figur, vnímám ji jako poněkud samoúčelnou. Šafařík se spoléhá na civilně pojednané postavy. Překvapivě sebejistý je v inscenační rovině, najmě v práci s herci.

Vanda Hybnerová v povídkovém filmu O malých věcech, foto: Bontonfilm

Jenže jím zvolené situace, jen zlehka a jakoby nezávazně načrtnuté, určující základ dění, bývají dost vzdálené rodinným zádrhelům. Směšná či spíše bizarní vyšinutost počínání i myšlení, ať již ve snaze šokovat, či naopak dojmout, je zde často na škodu. Jako kdyby se předváděly ukázky terapeutických sezení v rámci takzvaných rodinných konstelací. A sjednocující role společného prostředí je veskrze formální, neboť postavy ani jejich příhody nejsou provázány – vlastně by se mohly odehrávat kdykoli a kdekoli.

Plakát k filmu O malých věcech, repro: Bontonfilm