Ozvěny filmových Varů: Jak je žena hříčkou ve spárech mužů

Vymývání mozku: Pohlaví-kamera-moc spočívá v následujícím: Jde o filmařčiny mnoha názornými ukázkami opatřené přednášky o zobrazování ženského těla, jež se v drtivé míře stává objektem mužského pohledu. Takové pojetí je vyjádřeno nejen samotnou pozicí, kdy muž (subjekt) hledí na ženu (objekt), nýbrž rovněž způsobem snímání, osvětlení a tak dále a podobně. Nina Menkes zdůrazňuje protiklad mezi sexualizací ženského těla i mimo milostný kontext – ženské tělo zpravidla nehybně spočívá v horizontální poloze a stává se jedinou hmatatelnou hodnotou dané ženy. Zatímco (částečná) nahota mužského těla v téže situaci se nachází ve spojení s nějakým přidruženým děním, čímž vystupuje do popředí mužnost a fyzická vyspělost, akceschopnost coby základní hodnota.

Žena se v tomto pojetí stává mužovým nástrojem pro ukojení jeho potřeb. Charismatickému, přitažlivému muži žena promíjí i hrubé chování, dokonce je má za přitažlivé. Takto vedené stereotypy, „příkladně“ uplatňované v Hollywoodu, poté nacházejí svůj odraz ve skutečnosti, kdy ženy narážejí na sexuální obtěžování a násilí vůbec, často diktované mužskou převahou – mocenskou i fyzickou. Nastíněné rozložení sil na plátně ospravedlňuje predátorské chování mužů na důležitých pozicích. Těžko za těchto okolností očekávat, tvrdí Menkes, že ve filmovém průmyslu bude paritní zastoupení obou pohlaví na postu režisérek, kameramanek, hudebních skladatelek apod. Navíc dochází k tomu, že i režisérky přebírají pohledy a postupy příznačné pro svět (heterosexuálních) tvůrců.

Režisérka sama i množství mluvčích (například britská filmařka a kulturní teoretička Laura Mulvey, která na problém upozornila již před půlstoletím a jejíž zásadní stať vyšla kdysi i v českém překladu), jež se uvolily vystoupit před kamerou, odsuzují popsaný vztah a poukazují na to, že onen jednostranný princip lze nalézt i v dílech považovaných za mistrovská. Dokládá to podrobný rozbor jedné sekvence ze Scorseseho Zuřícího býka (1980), kde u ženy snímané zpovzdálí není logicky slyšet, co říká, zatímco komentáře o ní, které pronášejí v její blízkosti sedící muži, slyšet jsou – takže ona se mění v „němý“ erotický symbol. Ostatně Vymývání mozku: Pohlaví-kamera-moc využívá možnosti počítačové grafiky – v obrazcích a grafech ukazuje filmové zacházení s postavami mužů a žen, vztahy mezi filmovými obrazy a jejich prolnutím do reality.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

V dokumentu ovšem chybí výpovědi mladých, vzhledově přitažlivých dívek a žen, jichž by se zmíněné diskriminace mohly týkat. Výmluvné je, když si herečka Rosanna Arquette postěžuje, že jednu roli nezískala jen proto, že byla nabídnuta mladší kolegyni. Hollywoodská kinematografie (a nejen hollywoodská, objeví se rovněž ukázky z francouzských děl) staví především na kultu mládí zasvěcovaného do pravidel „mužského“ světa. Navíc je zřejmé (a v dokumentu to s rozpaky zazní), že dosud schází přesnější představa toho, jak by vlastně změněný pohled, který by ženu nesledoval jako erotický objekt, měl vyhlížet. Dokonce padne myšlenka, že by dosavadní filmové podnikání muselo zaniknout a muselo by se vybudovat na zcela nových základech.

Nina Menkes a s ní solidarizující ženy odmítají tu lidskou kulturu, jež během svého vývoje stála na (mimo jiné biologicky daném) mužském dobývání opačného pohlaví, na opěvování ženských krás. Toto civilizační rozvržení jistě prozrazuje všudypřítomný tlak patriarchátu. O tom není sporu. Jenže Menkes hlásá, že ženy by měly být nahlíženy odlišně, jakoby z jejich vlastního – a nikoli mužského – hlediska. To je samozřejmě realizovatelné, jak dokládá její vlastní tvorba. Ale lze u tvůrců zcela potlačit mužské hledisko? Jak tuhle intenci odpreparovat? A mají pak muži požadovat, aby je tvůrkyně nenahlížely z jejich ženského, nýbrž právě a pouze z mužského hlediska? Kdo tohle zaručí, dokáže, rozhodne?

Záběr z filmu Vymývání mozku: Pohlaví-kamera-moc, zdroj: brainwashedmovie.com

Zatím je jisté to, že Nina Menkes míní, že ženy by měly mít stejné procentní zastoupení jako muži prostě proto, že jsou ženy. Proto třeba zpochybňuje tvrzení ředitele canneského festivalu, že na něm bude rozhodovat kvalita díla, nikoli pohlaví člověka, který je vytvořil. Obávám se tudíž, že mozky vymývá nejen hollywoodská kinematografie… Ostatně pro aktivismus dokumentu Niny Menkes je příznačné, že se naprosto vyhnul těm ženským portrétům od autorů, kteří ženy zobrazovali či zobrazují jako pevnější, někdy lze přímo říct hodnotnější lidské bytosti. Takové se vyskytují například ve filmech Woodyho Allena. Jenže ten se právě nachází v kletbě…

Plakát k filmu Vymývání mozku: Pohlaví-kamera-moc, zdroj: brainwashedmovie.com