Sláva je křehká květina. Vojtěch Dyk coby skladatel Mysliveček
Dva letošní české (velko)filmy provázela mohutná tisková publicita, která několik let sledovala jejich přípravu i natáčení – kromě Jana Žižky to je Il Boemo věnovaný skladateli Josefu Myslivečkovi. Tento snímek scenáristy a režiséra Petra Václava vstupuje nyní do tuzemských kin.
Je tomu vlastně již dávno, co filmaře Petra Václava (* 1967) – původní profesí dokumentaristu – zaujaly Myslivečkovy osudy. Už před jedenácti lety se Filmová nadace rozhodla ocenit Václavův scénář Il Boemo. Nastalo shánění peněz a přípravy. Konečné náklady se přiblížily ke 140 milionům korun a téměř dvouapůlhodinový snímek vznikal v koprodukci se Slovenskem a s Itálií, kde byla nasnímána většina záběrů a odkud pochází velká část zúčastněných herců.
Ta hudba, to světlo!
Il Boemo se může pochlubit několika přednostmi, které se možná někomu mohou jevit jako formální, ale není tomu tak, mají svůj význam řekněme poznávací, neboť usilují o nikoliv laciné evokování Myslivečkovy doby.
Za prvé: Dílo uchovává původní jazykové rozvrstvení tehdejší společnosti, takže zazní italština i její dialekty, němčina a čeština, padne tu rovněž několik slov francouzsky a anglicky. (Mohu jen doufat, že budoucí televizní uvedení nebude zmršeno nivelizujícím českým dabingem!)
Záběr z filmu Il Boemo, foto: Pilot Film
Za druhé: Snímek vykazuje bezmála dokumentární hodnoty při zachycení dobových hudebních zvyklostí. Jednak zúčastněné těleso Collegium 1704 (odvádí vynikající práci!) pracuje s prvky historicky poučené interpretace. Inscenování orchestrálních scén bere v potaz tehdejší umístění dirigenta – Mysliveček diriguje, když sedí u cembala mezi ostatními hráči, nikoli že by stál před orchestrem s taktovkou v ruce. Herecká a inscenační aranžmá skrze pohyb, gesta i mimiku přibližují pěvecké zvyklosti oněch časů, třeba na dnešek až křečovitě expresivní otevírání úst a stahování obličejových svalů při virtuózních koloraturách, později vnímaných jako samoúčelné. Dělo se tak i proto, že tehdejší pěvecké hvězdy vyžadovaly po skladatelích takové árie, aby co nejlépe mohly předvést svůj hlas. Ostatně ukázky z oper ve filmu interpretuje pěvecká extratřída (Philippe Jaroussky, Emőke Baráthová, Raffaella Milanesiová, Krystian Adam), kterou nejspíš i lákala možnost rekonstrukce dávného operního stylu.
Za třetí: Nutno ocenit práci španělského kameramana Diega Romera Suáreze-Llanose. Navodil dobové osvětlení. Snaží se potlačit umělé světelné zdroje, dává si záležet na tom, aby stísněné setmělé příbytky, rozlehlé palácové místnosti s dopadajícím přirozeným osvětlením i jevištní výprava tonoucí ve svitu i žáru stovek svící co nejvěrohodněji evokovaly všední okamžiky druhé poloviny 18. století. Především šerosvitné portrétní kompozice (zvláště v souvislosti s titulním hrdinou) jsou mimořádně působivé. Také melancholické, barevně tlumené pohledy na Benátky a jejich kanály se vyznačují ztišeným půvabem.
Josef Mysliveček, foto: Archiv ČT art
Josef Mysliveček (1737–1781)
Podobně jako o století později se měl Antonín Dvořák nejprve vyučit řezníkem, než se začal intenzivně věnovat hudbě, rovněž Mysliveček nejprve zvládl rodinné řemeslo (byl dokonce přijat do mlynářského cechu). Již během studií si vyzkoušel operní tvorbu, a ještě v Praze složil své první symfonie, byl uznávaný jako houslista. Ve svých šestadvaceti odcestoval za dalšími studii do Itálie. Prorazil tam jako operní skladatel: Vážili si jej v Benátkách, Neapoli, Parmě i v Římě, zakázky mu zadávaly korunované hlavy i vlivní aristokraté, v divadlech se tísnily davy… Dokud nevyšel z módy. Na výsluní se pohyboval necelých patnáct let. Bídu hmotnou, do níž upadl, umocnila syfilida, navenek vedoucí ke znetvoření tváře (rozpadl se mu nos, takže musel nosit obličejovou masku) a zřejmě i k úpadku duševních sil.
Myslivečkova rozeklaná osobnost přitahovala spisovatele i filmaře. Za zmínku stojí Arbesovovo romaneto Il divino Boemo (1885), které položilo základ leckterým dlouhodobě tradovaným legendám a podle něhož vznikla i stejnojmenná opera Stanislava Sudy (premiéra 1927). O Myslivečkovi vyšly knihy odborné i beletristické, ať původní české (Jaroslav Čeleda, Sonja Špálová, Rudolf Pečman), tak překlady zahraničních titulů (Marietta Šagiňanová, Daniel E. Freeman – jeho obsáhlá monografie, nazvaná jednoduše Josef Mysliveček, tu byla publikována právě nyní!), vydány byly i hudebníkovy dopisy.
Československá (ČST), potažmo Česká televize (ČT) v minulosti vytvořila záznamy několika oper (Tamerlán, 1967; Ipermestra, 1987; Olympiade, 2014). V ČST vznikla zploštělá a bezinvenční životopisná inscenace Josefa Kubečka Pod maskou (1984). Zrodily se i dokumenty: Il divino Boemo (1974) Jaromila Jireše nebo Zpověď zapomenutého (2015), v níž Petr Václav přiblížil vznik jevištního ztvárnění Olympiade a navíc do filmu začlenil skladatelovy vzpomínky.
Mdlé vypravěčství
Naopak výhrady směřuji k dramatické výstavbě díla. Petr Václav rozdrobil příběh do několika časově odlišených epizod (včetně pražské návštěvy ohledně dědictví po rodičích), u nichž je zpravidla uveden letopočet a místo. Výsledkem je nepříliš záživný sled osvětových výjevů o tom, jak měl Mysliveček nejprve potíže se sebeprosazením, poté slavil úspěchy, podstupoval nepříliš šťastné pletky se ženami, a nakonec jej pronásledovaly těžké zdravotní neduhy i drsné odmítnutí publika. Pochmurným životním koncem předčasně vyčerpaného a zestárlého muže, donuceného rozprodávat cennější předměty či vysloveně žebrat, film ostatně začíná, takže poté sledujeme, co vše tomu předcházelo.
Nebylo by vůbec na závadu, kdyby do vyprávění Petr Václav zatnul dramatický spár, kdyby zvolil přístup přesahující pouhou drobnokresbu. Takhle z toho vychází vypravěčství mdlé, bezbarvé, neschopné strhnout. Vzniklo pouhé leporelo místy uhrančivých obrázků. Režisér se sice nemohl opřít o střet neuvědomované geniality s rozpoznanou průměrností (jako tomu je v Amadeovi, 1984), ani takříkajíc neměl k dispozici hrdinné vzdorování osudu (jak tomu bývá v Beethovenových životopisech s důrazem na jeho ohluchnutí), ale to neznamená, že neexistují výrazně dramatické aspekty související s Myslivečkem. Mám na mysli třeba zhroucení dosavadních jistot, které jej jistě zachvátilo poté, co se od něho diváci i divadelníci odvrátili. Nebo když se syfilitické onemocnění pokoušel vydávat za následek dopravní nehody a špatného lékařského zákroku, aby si udržel mravní kredit. Tyto okamžiky sice ve filmu přítomny jsou, ovšem pouze prošumí. Domnívám se, že Václav-režisér výrazně převyšuje Václava-scenáristu.
Trailer k filmu Il Boemo, zdroj: YouTube Il Boemo tak plyne v podivné rozpolcenosti. Vedle vypravěčské hlušiny obsahuje (kromě výše zmíněných kvalit hudebních a obrazových) i přirozeně silná místa, která dávají pocítit, jak se pojem „dobrých mravů“ mění v průběhu věků. Mám na mysli setkání s neapolským králem, jenž si v jeho přítomnosti bezostyšně vyžádá nočník, na který se posadí, anebo moment, kdy vznešení návštěvníci divadla usazení v lóžích vyhazují zbytky jídla do přízemí (a vůbec publikum během představení hlučně hovoří či se věnuje jiným aktivitám). Líbezné je rovněž setkání Myslivečka se čtrnáctiletým Mozartem: Ohromí jej, když chlapec bezvadně zopakuje, co on mu předtím zahrál, ale především to, když jednoduchou hudební osnovu Mozart bravurně rozezní do rozkošatělého přívalu vlastních nápadů. Svým způsobem se tu přebírá obdobný průběh prvního setkání Salieriho a Mozarta v Amadeovi, kdy Mozart rovněž improvizovaně rozvede Salieriho uvítací melodii.
Rozdílně zvládnuté party
Velkou péči Petr Václav věnoval hereckému obsazení. Do titulní role si vybral všestranného Vojtěcha Dyka, jenž zvládl rozsáhlé pasáže v italštině (zní věrohodně z úst cizince, který se této řeči musel teprve učit; ostatně Mysliveček občas požádá o vysvětlení některého jemu neznámého slova) a mohl zde rovněž uplatnit svoji hudební průpravu. Dyk vykresluje Myslivečka možná jako až příliš submisivního, poněkud smýkaného cizími svévolemi – příznačné to je v milostných pletkách nebo při hazardní hře, kdy prohraje i svůj kabátec. Současně mu však Dyk vtiskl někdy až umanutou ráznost, třeba když Mysliveček přiměje zpěvačku, aby se vzchopila a konečně ovládla jeviště, nebo když se vetře k dlouholeté přítelkyni sužované žárlivým manželem, která chtěla zastavit jakýkoli písemný styk.
Uctívanou primadonu Caterinu Gabrielliovou, jíž Mysliveček zajistil několik skvostně napsaných operních rolí a která svým vlivem naopak „svého“ skladatele pozdvihla ke slávě, zahrála Barbara Ronchiová. Činoherní herečka byla upřednostněna proto, že hrdinka prochází složitým niterným vývojem, zmítána návaly arogance i beznaděje, kdy si úplně přestává věřit. Toto vše Ronchiová zvládla a ještě k tomu výborně postihla operní zvyklosti, byť pěvecké party místo ní nazpívala slovenská sopranistka Simona Šaturová. Ostatní ženské hrdinky mi však připadaly dosti stereotypní, podřízené žánrovým konvencím melodramatu. Zbývá doplnit, že v úloze mladičkého Mozarta se blýskl pianista Philip Amadeus Hahn, také „zázračné dítě“, který svůj úchvatný talent prezentuje i v televizních zábavních pořadech.
Il Boemo se vysoké návštěvnosti sotva dočká. Ostatně Václavovy předešlé hrané filmy – jmenujme poslední tři: jako Cesta ven (2014), Nikdy nejsme sami (2016) a Skokan (2017) – vykazují tvrdošíjnou diváckou „nevstřícnost“. Současně však platí, že návštěvnost nic nemusí vypovídat o uměleckých hodnotách díla. Il Boemo se snaží předložit výpověď nikoliv hollywoodsky efektního ražení, nýbrž spěje – jakkoli klopotně – k jakési oduševnělosti, k upozornění na pomíjivost zdánlivých jistot.
Petr Václav jako kdyby hledal inspiraci – máme-li zůstat na evropské půdě – nikoli u eruptivních italských mistrů typu Viscontiho, ale spíše u minimalistických, do své koncepce zahleděných francouzských filmařů, mezi něž náležel kupříkladu Eric Rohmer. Ale k takové osobitosti Petr Václav zatím nedospěl…
Plakát k filmu Il Boemo, repro: Pilot Film
Il Boemo (Česko / Itálie / Slovensko, 2022, stopáž 140 minut)
Režie a scénář: Petr Václav, kamera: Diego Romero Suarez-Llanos, střih: Paolo Cottignola, Florent Vassault, Florent Mangeot. Hrají: Vojtěch Dyk, Barbara Ronchi, Lana Vlady, Lino Musella, Philippe Jaroussky, Cristiano Donati, Martina Babišová, Zdeněk Godla a další.
Premiéra: 20. října 2022.
