Urna s ostatky slavného spisovatele putuje směr Sicílie. Devadesátník Paolo Taviano režíruje

I po smrti Vittoria Tavianiho (1929–2018), jemuž jeho letos jedenadevadesátiletý bratr Paolo dedikoval svůj letos dokončený film Leonora addio, se opět vynořuje dramatik Luigi Pirandello, podle něhož italští bratři natočili několik filmů – u nás je asi neznámější povídkový Kaos (1984). Největší věhlas jim ovšem vynesl mistrovský průhled do mentality Sardů ve filmu Padre padrone (1977). Ostatně s tvorbou Tavianů bylo české publikum obeznamováno relativně dobře ať skrze uvedení v kinech nebo v televizi.

Název Leonora addio prý odkazuje k rané Pirandellově povídce, ve které důležitou roli zaujímá Verdiho opera Trubadúr, z níž zmíněné sousloví pochází (její hlavní hrdinka se jmenuje Leonora). Motiv povídky i opery z filmu vypadl, ale režisér jej v názvu ponechal, nejspíš pro jeho tajemnost. Snímek sám se rozlamuje do dvou částí: první, ta rozsáhlejší, pracuje s dobovými dokumentárními vsuvkami, začleňovanými do hraných výjevů, vesměs černobílých. Zachycuje – jakoby komentována samotným Pirandellem – nejen umělcova poslední léta jeho života od udělení Nobelovy ceny v roce 1934 až po skon v prosinci 1936, ale zejména umělcovy posmrtné osudy. Urna s jeho popelem byla nejprve – po pompézním státním pohřbu – uložena v Římě, po válce pak přestěhována na rodnou Sicílii. Její přemístění má na starosti bezejmenný úředník (Fabrizio Ferracano).

Urna má na Sicílii spočinout ve skalisku, jak si dramatik v poslední vůli přál. Převoz Pirandellova popela přesypaného do velké (staro)řecké amfory, jež byla uložena do objemné dřevěné bedny, provázejí bizarní, mnohdy tragikomické příhody pirandellovského ražení. Dějí se jak na veřejnosti a doprovázející úředník se s nimi musí potýkat, tak skrytě. Kupříkladu: Ačkoli byl slíben a naplánován letecký převoz, neuskuteční se, neboť pasažéři (nejspíš včetně kapitána) jsou pověrčiví a odmítli cestovat s „mrtvým“ na palubě. Ani cesta vlakem nejde hladce, protože bedna v jednom okamžiku zmizí – než vyděšený úředník zjistí, že ji karetní hráči použili coby podložku.

Co s ní? Fabrizio Ferracano (uprostřed) coby úředník, který má na starosti převoz urny s ostatky spisovatele Pirandella. Záběr z filmu Leonora addio, foto: Film Europe

Obdobně na Sicílii dochází k trapnostem, o nichž však starostlivý úředník nemá tušení, přestože se vztahují ke slavnostnímu pohřbu. Tamní biskup (Claudio Bigagli) odmítá ostatky posvětit, neboť se nacházejí v pohanské nádobě – než se nalezne spásné řešení v přesunutí do rakve. Jenže k mání byla pouze rakev malá, takže děti přihlížející smutečnímu průvodu usoudí, že v rakvičce se musí skrývat mrtvý trpaslík. Ostatní přihlížející se v tu chvíli stěží ovládají, aby nevyprskli smíchy. Nebo: Jeden z vysokých církevních hodnostářů se svěří, že za svého mládí četl Pirandellovy texty potají – a poté se musel z takového hříchu vyzpovídat.

Na zvoleném vypravěčství je pozoruhodné, že do toku vyprávění Taviniani začleňuje – aniž by na to výrazněji upozorňoval – úryvky z řady italských filmů, které spoluvytvářejí jakési společenské panorama dokládající tíhu války i poválečné změny. Spatříme tak vražedné boje, jak je zachytili Roberto Rosselini v povídkovém dramatu Paisa (1946), Aldo Vergano ve snímku Slunce zase vychází (1946) nebo Valerio Zurlini v Bouřlivém létě (1959); problesknou „mírové“ ukázky z Antonioniho Dobrodružství (1960), z Manfrediho mlčenlivé a téměř nehybné milostné epizody ze snímku Nesnadná láska (1963) nebo Lattuadova Bandity (1946).

Paolo Taviani (ročník 1931) natáčí film Leonora addio, foto: Maximilien Gobiet

Jakýsi dovětek tvoří přepis jedné z posledních Pirandellových povídek Hřeb, natočený již výhradně v barvách. Dotýká se italských přistěhovalců v New Yorku (jejich odjezd z rodné země pochází z Tavianových Kaosu). Dospívající chlapec Bastianeddu (Matteo Pittiruti), obětavý číšník v otcově bistru i nadaný tanečník, bezdůvodně zavraždil holčičku. Spatříme vyšetřování případu, aniž ovšem dojde k jeho objasnění. Po propuštění z vězení začal Bastianeddu pravidelně navštěvovat pravděpodobný hrob oběti, neudržovaný, označený jen dřevěným křížkem. A činil tak až do vysokého stáří…

 Leonora addio plyne pozvolna, vědomě se vzpírá dynamičtějšímu tempu, záběry režisér řadí v jakési uctivé souslednosti. Sem tam Taviani ovšem odkloní zrak od hlavní linie příběhu a s jistou poťouchlostí nechá kameru zaznamenat krátké drobné události, k nimž došlo bokem, třeba ve skupinkách diskutujících. Film nasnímali kameramani Paolo Carnera a Simone Zampagni (spolupracoval na několika předešlých dílech obou bratří) a mají výrazný podíl na promyšlených kompozicích, ať již se jedná o rozlehlé úřední prostory, v nichž lidská postava téměř zaniká, nebo o členité scenérie (viz vlaková sekvence, kde se kamera prodírá různorodou masou postávajících, sedících či polehávajících lidí, z nichž někteří ve stručnosti osvětlují své předešlé osudy). Nezřídka kamera ovšem jen prodlévá, nehybná, evokující neproniknutelnost dění a reality jako takové. Tomu můžeme rozumět i jako odkazu na Pirrandellův relativismus, na nejednoznačnost a rozporuplnost zalidněného světa, lidské existence, o níž italský spisovatel mistrovsky psal.

Plakát k filmu Leonora addio, foto: Film Europe