Různá místa na světě, týž problém: rozpad zemědělství. O tom vyprávějí dva ceněné filmy

V rámci dnes již každoroční tuzemské přehlídky Be2Can, která zpřístupňuje tituly uvedené na proslulých festivalech v Benátkách, v Berlíně a v Cannes (k tomu odkazuje i název akce), mohou zájemci spatřit i díla, která téměř souběžně vstupují do české distribuce. První z nich, to čínské, v ní ostatně je už od minulého týdne, to druhé do ní přibude tento týden. V prvním z filmů je přítomno boření vesnických příbytků za úplatu, skupování půdy movitějšími zájemci a stěhování do města. V druhém se do venkovské krajiny tlačí solární panely.

Jak to chodí (nejen) v Číně

U nás dosud neznámý režisér Ruijan Li (* 1983) snímkem V prach se navrátíš stvořil mimořádně podmanivý vhled do rolnické dřiny na čínském venkově. Snímá povětšinou ručně vykonávané činnosti (zasévání i sklízení plodin, stavbu domu z nepálených, vlastnoručně připravených cihel). Jediným pomocníkem je tu vytrvalý oslík tahající vozíky s nejrůznějším nákladem i nástroje při obdělávání země.

Protagonistou je stárnoucí „čtvrtý bratr“ Ma, přezdívaný Železňák (neherec Renlin Wu), dosud jediný z rodiny, který se ještě neoženil. Sjednanou nevěstou je mu vysmívaná, ponižovaná a příbuznými bitá Kuej-jing, zamlklá a prý neplodná žena trpící samovolnými úniky moči, navíc s jednou rukou zmrzačenou a vůbec jde o bytost tělesně slabou. Ztvárnila ji herečka Qing Haiová (debutovala roku 2010 v historickém velkofilmu Oběť, uvedeném i v ČR). Obsazená byla především proto, že bylo nutné postihnout složitý vývojový oblouk v povahopisu ztvárňované ženy.

Trailer k filmu V prach se navrátíš, zdroj: YouTube

Vedle mírného, vstřícného manžela, jenž se o ni obětavě stará a rozčílí se na ni pouze jednou, Kuej-jing vysloveně pookřeje, vděčna za milosrdné zacházení. Snaží se mu ze všech svých – jakkoli chabých – sil pomáhat. Přizná se mu, že se mívala hůře než jeho oslík. Padne zmínka i o tom, že ti nejbědnější si mohou za výhodnou cenu pořídit byt ve městě: příbuzní muže přesvědčí, aby tak učinil svým jménem v jejich prospěch.

Vyprávění se tu odvíjí povlovně, „staromilsky“, s důrazem na přesné postižení vykonávaných prací. Režisér (a současně scenárista i střihač) zdůrazňuje až idylickou obětavost a smířlivost svých sice negramotných, bezmezně chudých, ale přitom sociálně vstřícných hrdinů oproti bezohlednosti okolí. Příznačné je mužovo „dobrovolné“ darování krve místnímu boháči, neboť má vzácnou („pandí“) krevní skupinu, aniž by za to očekával jakoukoli protihodnotu – obdrží od boháče jen dva kabáty, které je stejně rozhodnut zaplatit. Každým okamžikem je Ma vděčný na prožívané štěstí, jak dokládají zápalné oběti věnované předkům i příbuzným, kdy spaluje rozličné milodary. Herecké zvládnutí ústředních partů je obdivuhodné svou bezprostředností a nevtíravou prezentací. Není založena na slovech ani na okázalém předvádění, nýbrž vyvěrá z drobných každodenních úkonů.

Renlin Wu a Qing Haiová ve filmu V prach se navrátíš, foto: Film Europe / Alibaba Pictures

V prach se navrátíš opěvuje vztahovou vstřícnost, zbavenou sexuální žádostivosti. Osamělí manželé, jakoby vděčni jeden za druhého, vytvoří jedinečný pár opírající se o vzájemnou starostlivost. Umí si sdělit, co k sobě vzájemně cítí. U ženy vymizí pomočování, jenž nejspíš bylo vyvoláváno ustavičným stresem. Ruijun Li se však vyhýbá otevřeně šťastnému rozuzlení: Když už se zdá, že se manželům začíná dařit, pořídí si nové obydlí, jehož stavbu v jejích jednotlivých fázích až s protokolární přesností sledujeme, těžce nemocná žena, jenž svému muži pravidelně vycházela naproti, pokud se dlouho nevracel, přepadne z lávky do rozbouřeného potoka a utone. Muž pak doslova rezignuje, prodává svou usedlost, oslíka pouští na svobodu…

Pozoruhodné je obrazové ztvárnění, když nahlížíme do ubohých příbytků, v nichž chybí technické vymoženosti, přesto v nich raší radost; stačí pohlédnout na péči věnovanou drůbeži či na přípravu skromných, ale s láskou chystaných i podávaných jídel. Zejména interiérové záběry vykazují šerosvitný výtvarný půdorys, aniž by jakkoli chtěly upoutávat pozornost, natolik jsou bezprostřední a všední. Se stejnou přirozeností je zachyceno střídaní ročních období, prašných veder i zledovatělých holomrazů. Některá kompoziční řešení jsou vyloženě nádherná, třeba sušení cihel, rozmísťovaných do téměř uzavřeného kruhu, v jehož středu se nachází Ma s dřevěnou formou vytrvale naplňovanou mazlavým materiálem.

Vznikla jímavá, nikoli však sentimentální výpověď, věnovaná navenek sice zaostalému venkovu, kde však právě ti nejpodceňovanější, nejvíce zlehčovaní či zpochybňovaní lidé osvědčují mimořádné mravní hodnoty.

Trailer k filmu Alcarràs, zdroj: YouTube

Jak to chodí (nejen) ve Španělsku

Na snímku Alcarràs, jenž zvítězil na Berlinale, se rozhodující mírou podílely ženy: Carla Simónová si napsala scénář a poté se ujala režie, za kamerou stála Daniela Cajíasová, hudbu složila Andrea Kochová, pod filmem je podepsána i střihačka, dvě scénografky a kostymérka. Téma Alcarràsu: zanikají malé rodinné farmy, protože na pozemcích se více vyplatí instalovat solární panely na výrobu elektřiny než pěstovat ovoce a zeleninu. A ještě se takový vývoj vydává za pokrok. Industrializační proces vede k názorovému rozdělení rodin, protože některým lidem je lhostejné, kde a pro koho pracují. Téma to není nové, stačí připomenout Čechovovu hru Višňový sad, kde je rozehráno obdobné téma – ovocnářství prostě není přiměřeně výnosné.

V takové situaci se ocitají Soléovi, spoléhající hlavně na sklizeň broskví z rozlehlých sadů. Jenže čas jejich hospodaření se chýlí ke konci. Nemohou se totiž vykázat dokumenty, že příslušné polnosti skutečně vlastní, neboť jejich prapředkovi je ústně předal jejich movitý majitel coby vděk za to, že jej za občanské války skrýval a zachránil před smrtí. A každý z rodiny Soléových reaguje odlišně: Malé děti se ještě oddávají hrám, když vrak auta (záhy odstraněný mohutným jeřábem) prožívají coby vesmírnou loď, dospělí však diskutují a sváří se. Zatímco otec setrvává na zarputilém odporu, jeho bratr se připojuje k budovatelům solárů a dospívající syn si v úkrytu jiných vysokých rostlin potají pěstuje marihuanu. Mezi jejich konflikty se pohybuje ženské osazenstvo, podřizující se takříkajíc potřebám dne. Začleněny jsou i společenské kontexty – kupříkladu účast na hromadném protestu vůči nízkým výkupním cenám, kdy kola traktorů rozmačkávají vysypané ovoce.

Dětské hry ve vraku. Záběr z filmu Alcarràs, foto: Film Europe / Avalon Distribución

Režisérka zvolila výrazně dokumentarizující polohu s dominancí všedních a cyklicky se opakujících úkonů (domácí práce, sklizeň apod.). Postavy nejsou psychologicky rozkrývány, hrány jsou v přímočarých tazích a jejich vlastnosti či rozpoložení se obnažují hlavně ve vzájemných střetech. Simónová, upřednostňující pastelové barvy a jakousi idylickou rolnickou pohodu, jako kdyby se tu přiklonila k dávnému stylu „cinéma verité“, jehož počátky lze nalézt třeba v polohraném dokumentu Farrebique (1946), v něm jsou obvyklé sedlácké činnosti vpraveny do dramaticky semknutého příběhu.

A tady nastupuje velký otazník. Alcarràs plyne jako zvolna tekoucí, o to více se rozlévající řeka. Odvíjí se pomalu, až lenivě, bez napětí. Nevniká „dovnitř“ dramat. Sdělení zůstává u observace, pozorovatelství. Postrádá dramatické vyklenutí, jež by vyznění dovedlo dál než k pouhé posmutnělé smířlivosti. Ale: Je možné, že právě proto vyznívá opravdově.

Tuzemský plakát k filmu Alcarràs, foto: Film Europe / Avalon Distribución