Samuel Toman: Často jsme znásilněni sami sebou

Upozornění: V tomto rozhovoru se objevují spoilery.

Jaký je David v seriálu Pět let?

David je zčásti předepsaná postava mladého medika, který má dlouhodobý vztah, spořádanou rodinu s morálními hodnotami a s pravidly, která jsou upřednostňována před emočními prožitky a individuálními pocity. Zároveň je to kluk, který se před pěti lety vyspal se svojí spolužačkou a ta ho teď nařkne ze znásilnění. Kromě toho je však David také hodně tvořen mnou samotným.

Našel jste pro Davida pochopení, i když je to „záporák“?

Obecně se mi lépe hrají záporné nebo směšné postavy. Je pro mě jednodušší ztotožnit se s něčím, na čem se může ukázat, co je špatně, než vytvářet explicitně pozitivní postavu. Pro postavu jsem si musel najít obrovské pochopení. Vždy, když se člověk chová špatně, nějak přešlápne, neví si rady, snažím se pochopit, proč se tak zachoval. David se nedopustí ničeho zvířecího, žádného odporného zločinu. Je to prostě kluk v maturitním ročníku, který má ve svém životě strašně moc nejistot. Nerozumí intimitě, vztahům s holkami. Když se podívám na svoje první intimní zkušenosti, člověk zpočátku fakt tápe, dělá chyby. Některé mohou být malé a některé velké. Tím samozřejmě neobhajuju znásilnění. V mém pojetí David nedokázal porozumět situaci. Je odsouzeníhodný proto, že v danou chvíli přestal vnímat partnera, což se v intimních okamžicích prostě nesmí stát…

Tohle období je pro kluka totální chaos, ve filmech a seriálech ze střední školy se ovšem často ukazuje spíš to, jak těžké je to pro holky. Kluci jsou většinou vyobrazeni tak, že vypadají hrozně v pohodě, prostě chtějí mít s někým sex a tím to končí. Z mé zkušenosti to tak ale není. Tlak okolí na to, aby byl člověk v průběhu dospívání nějak sexuálně aktivní, je velký. I když si to člověk neuvědomuje, často poprvé spí s někým hlavně proto, aby dokázal společnosti  a sobě, že i v tomhle směru může obstát. Člověk vlastně znásilní sám sebe.

Ze seriálu České televize Pět let. Samuel Toman jako David a Alžběta Malá jako Tereza, foto: Pavla Černá

Byl jste někdy svědkem nějaké formy sexuálního násilí?

Na tuhle otázku se mě ptala jedna vaše kolegyně a já jí řekl, že ne, protože jsem si nedokázal vybavit nějaký explicitní moment. Ale jestli je to možné, rád bych se opravil: Projevy sexuálního násilí zažívám každý den, i když v menší intenzitě. Už jen když holka nastoupí do tramvaje – prakticky pokaždé se stane, že na ni někdo nepříjemně čumí, svléká ji pohledem. Když si toho člověk poprvé všimne, začne si uvědomovat, jak všudypřítomná taková forma sexuálního násilí je.

Na filmovém festivalu v Karlových Varech jste řekl, že jste si postavu Davida představoval úplně jinak, a když jste četl scénář, moc jste se v ní neviděl. Jaká byla tedy vaše původní představa?

Představoval jsem si ho mnohem maskulinnějšího. Nemyslel jsem si, že bych na to měl dispozice. Přesto jsem na casting šel. A tam jsem si uvědomil, že to prostě chci hrát.

Samuel Toman jako David v seriálu Pět let, foto: Eva Koňaříková

Kolik existuje pravd?

Dokud spolu lidi nemluví, pravd bude víc. Ale právě proto je dialog velmi důležitý, protože umožňuje dojít k pravdě objektivnější. Každý máme omezené vnímání, naše pravda bude vždycky hodně subjektivní. Zároveň nejde přijít za člověkem a říct mu, že ta jeho pravda pravdou není. Kdo jsem já, abych to mohl takhle absolutně posoudit? Ale když se dva lidé baví otevřeně o jedné věci, tak můžou společně přijít na to, co je realitě nejblíž, protože každý může nabídnout nějaké další skutečnosti, které byly do té doby skryté.

„Myslím si, že jako generace máme ohromné množství témat, o kterých chceme mluvit,” řekl jste v rozhovoru na webu O divadle. O jakých tématech byste chtěl mluvit vy osobně?

Žijeme v době, kdy se tak trochu ztrácíme sobě navzájem. Nerozumíme si, jsme rozštěpení právě v těch pravdách. Probíhá tu spoustu nádherných, ale i dost šílených společenských změn – od nárůstu vzájemné tolerance až po, naopak, například zákazy potratů. Často je těžké se v našem světě zorientovat. Ačkoliv se třeba všichni tváří, že jsme již dosáhli nějaké rovnosti pohlaví, úplně to tak není. A z jakéhosi důvodu je v České republice pořád problémem dovolit stejnopohlavním párům uzavírat sňatky. Ale největším tématem naší generace je citlivost. Pro starší generace je často nepochopitelné, možná směšné, že se zabýváme tím, co je komu příjemné nebo jak se cítíme. I tohle je něco, co se jako generace musíme naučit zpracovat a pojmenovat.

Samuel Toman v roli neslyšícího Stefana v inscenaci Zítřek se nekoná, foto: Martin Špelda, Divadlo v Dlouhé

Zanedlouho má premiéru inscenace Deus Ex Machina souboru Kult. O čem bude a jaká je vaše role v ní?

Je to site-specific inscenace a uvádět se bude v různých kostelích po České republice. Zkoumá vztah člověka a umělé inteligence v kontextu náboženského rituálu, kdy se umělá inteligence stává něčím božským, přeroste člověka a stane se nadřazenou. Hraju tam ministranta, služebníčka umělé inteligenci.

Zrovna končíte školu. Jaký je pro vás přechod do plně pracovního života?

Byl těžký. Když studujete na DAMU, jste v úzkém kolektivu vrstevníků, v „chráněné zóně“. Přechod do profesionálního světa pak umí být hořký, překvapivý i smutný. Když ve „velkém světě“ zmizí osobní rovina, zase jste ve stresu, nejistí, zase máte pocit, že všem okolo musíte dokazovat, že na něco máte. Na druhou stranu je to i obrovská svoboda, protože škola život lajnuje. DAMU je navíc trochu sektoidní a být sám za sebe, nebýt součástí celého toho organismu a nastavovat si všechno sám, dělat vlastní rozhodnutí, to je příjemné.

Řešíte poměr času, který strávíte v práci, a času pro sebe?

Pro mě to bylo téma, už když jsem na školu nastupoval. Všichni mi říkali, že můj osobní život skončí, že tam vejdeš a zmizíš – sám sobě i lidem kolem sebe. To jediné jsem si nepřál. Chtěl jsem dril, ale nechtěl jsem ztratit lidi kolem sebe. Nevím, jestli se mi to povedlo, protože je pravda, že se stýkám hlavně s lidmi, kteří mají něco společného s divadlem. Takže režim i problémy, které řešíme, jsou velmi specifické.

Herec Samuel Toman, foto: Kateřina Zemanová

V jakém slova smyslu?

Herci můžou sedět hodiny a hodiny a lamentovat nad uměleckou kvalitou, nad prací, kterou momentálně dělají, a hledáním jejího smyslu. Když se pak sejdeš s někým mimo obor, dívá se na tebe jako na blázna. A je právě hrozně důležité se s lidmi odjinud vídat, protože vás uklidní, že vaše problémy nejsou všechno.

Studoval jste během koronaviru. Ovlivnilo to nějak vás osobně, vaše vnímání herectví, divadla?

Bylo pro mě hrozně těžké skousnout, že nejsem společnosti tak přímo nápomocný jako třeba doktor nebo řidič kamionu. Najednou jsem zjistil, že nemůžu ani dělat divadlo, ani nijak pomáhat, protože jsem na to neměl schopnosti. Bylo těžké nepropadat pocitu, že jsem tedy opravdu trochu přítěží pro státní rozpočet, jak je v oblibě o kultuře mluvit. Doteď je pro mě složité to akceptovat a nenaslouchat hlasům, které tvrdí, že je kultura zbytečná, ačkoliv sám vím, že to tak absolutně není.

Co byste dělal, kdybyste nebyl herec?

Když jsem nastupoval na DAMU, měl jsem pocit, že můžu dělat spoustu věcí. Bavila mě historie, chtěl jsem jít na psychologii, začal jsem taky hodně vařit a myslel jsem si, že bych mohl být kuchař. Teď mám víc a víc pocit, že nemůžu dělat nic jiného než herectví, a to ne proto, že bych dělat něco jiného nedokázal, ale protože mám pocit, že jsem tady správně.

Inscenace Konec rudého člověka v Divadle v Dlouhé. Samuel Toman v roli Pavla, foto: Martin Špelda, Divadlo v Dlouhé

Co vás vůbec přivedlo k herectví?

Vždycky jsem měl tendenci spíš než žít v dané situaci, tak jen hrát, že v ní jsem; měl jsem potřebu naučit se, jak společnost a její vztahy fungují, a podle toho se chovat. Jsem totiž strašně stydlivý, nenáviděl jsem referáty, zadrhával se mi hlas, neměl jsem rád společenské situace. Do určité míry je herectví můj způsob, jak tohle překonat. Chtěl jsem asi dokázat sám sobě i ostatním, že jsem v pohodě, když se na mě někdo dívá nebo když s někým mluvím.

Nedávno měla derniéru hra Nesnesitelně dlouhá objetí, v níž jste ztvárnil Kryštofa, který se – podle vašich vlastních slov – snažil nalézt svého boha těmi nejpovrchnějšími způsoby. Jak se snažíte nalézt svého „boha“ vy?

Snažím se být sám sobě autoritou. Snažím se chovat tak, abych měl pocit, že se nezklamávám. Třeba i tady ten můj nechytrý telefon, který umí pořádně jen volat, může být mou cestou k „bohu“. Cítil jsem, jak mi můj předchozí smartphone žere čas i kapacitu dívat se kolem sebe. Takže i to, že jsem si pořídil tenhle „primitivní“ mobil, je pro mě určitý krok k vyššímu stavu bytí. Snažím se zkrátka žít tak, abych si o sobě na konci života nemusel myslet, že jsem čůrák.

Herec Samuel Toman, foto: Kateřina Zemanová

Co pro vás na poli herectví bylo dosud největší výzvou?

Ta moje už zmíněná stydlivost. Trvá mi dlouho, než se někomu otevřu a než někoho přijmu, mám pocit, že jsou to pro mě komplikovanější situace než pro ostatní lidi. Přitom otevřenost je strašně důležitá pro tvorbu.

Divadlo v Dlouhé, kde jste v angažmá, na listopad připravuje premiéru inscenace Už není třeba dělat vůbec nic. Jak jde zkoušení?

Není to konvenční divadelní tvorba, režisér Jan Frič, který je s Kateřinou Součkovou i autorem konceptu, se snaží dojít k novému tvaru. Teď jsme ve fázi, kdy hledáme specifický jazyk, kterým má inscenace mluvit. Tím pádem momentálně nevím vůbec nic, ale to nevědomí mě hodně baví. Hraju tam postavu, která se v textu jmenuje Samuel – všechny postavy se jmenují tak jako samotní herci. Vlastně to ani nejsou postavy, jako spíš momentální slova a pocity.

Ve svých dovednostech na ActorsMap máte napsaný ping-pong. To mě překvapilo.

No, když končíte DAMU, do těchto databází napíšete každou blbost, o které si myslíte, že by mohla mít nějakou váhu. Člověka vycházejícího z herectví musíte brát trochu s rezervou.

Samuel Toman (* 1998)

Narodil se v Praze v rodině diplomata a spisovatele Marka Tomana. Během dospívání žil dohromady šest let v Estonsku a Maďarsku, kde studoval na mezinárodních školách. O herectví se začal zajímat během svých studií na pražském Gymnáziu Jana Nerudy, kdy se stal členem umělecké skupiny OLDstars. Vystudoval činoherní herectví na DAMU. Na začátku roku 2022 získal angažmá v pražském Divadle v Dlouhé, kde momentálně hraje v inscenacích Zítřek se nekoná (roli neslyšícího Stefana) a Konec rudého člověka (postavu Pavla). S nezávislým divadelním souborem Masopust spolupracuje na inscenaci Ženet, kromě toho ho také můžete vidět v Městských divadlech pražských v inscenaci Hamlet, ve Studiu Švandova divadla zase v autorských titulech souboru Ductus Deferens Cestopissing nebo Karameloun.