Radim Vizváry: Starší tanečníci nedostávají prostor kvůli zdejší mentalitě. Změňme to

Už se začátkem svého působení v Laterně magice (v lednu to budou dva roky, co se stal jejím uměleckým šéfem) si stanovil, že chce zůstat tvůrcem, experimentátorem a neutopit se v úředničině. Posledním z jeho tvůrčích počinů je „pohybově vizuální báseň“ Krajina těla. Ta rozbíjí klasickou narativní linku, zato propojuje filmové technologie, klasický i současný tanec s prvky fyzického divadla a s pozemní i vzdušnou akrobacií.

Jedním z cílů, které jste si stanovil, když jste se stal uměleckým šéfem Laterny magiky, bylo vytvořit v ní opět prostor pro experiment. Proč?

Do Laterny magiky prosakovaly všechny žánry už na jejím počátku, samozřejmě včetně tance, ale byla to také opera, činohra, pantomima… Před mým působením ji všichni ovšem vnímali hlavně jako taneční divadlo. Já nechci vytvářet jen prostor pro experimentování se samotnými žánry, ale také prostor pro hledání spojnic žánrů, které dnešní divadlo nabízí. A nejen divadlo, i výtvarné umění a film. V Krajině těla jsem chtěl propojit také okrajové žánry, které na velkých jevištích moc vidět nejsou: akrobacii, breakdance, pantomimu nebo techniku mimů mime corporeal, která se na jevištích nevyskytuje už vůbec.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Jsou diváci experimentům dostatečně otevření?

Jsou – a svědčí o tom i zvýšení návštěvnosti. Nemůžeme si stěžovat, návštěvnost našich inscenací je osmdesát devět procent, což je více než před covidem.

Nicméně ne všichni na vaše působení reagují dobře. Máte i své kritiky…

Některým lidem se nelíbí, jak Laternu magiku proměňuji, ale to je naprosto přirozené. Zvykli si na ni jako na taneční divadlo, já ji dělám více multižánrovou. Chtěl bych, aby byla i více multimediální, ale na to teď nemáme prostředky. Nezbývá mi tedy než klást větší důraz na lidský faktor. I v Krajině těla má větší prostor lidský um než technologie. Vezměte si: Když se v roce 1977 uváděl Kouzelný cirkus, tenkrát na to byl rozpočet sedm a půl milionu. To byly v tu dobu obrovské peníze, za to šel natočit film. A to je částka, o které si můžeme nechat jen zdát.

Kolik peněz máte na realizaci inscenací nyní?

Na Krajinu těla jsem měl například pětkrát méně, než bylo na Kouzelný cirkus v roce 1977.

Tomu říkám rozdíl! Je to to tím, že Laterna magika byla v socialistickém Československu velmi podporovaná proto, že reprezentovala stát ve světě?

Jistě, Laterna magika už není ten „propagandistický nástroj“.

Chtěl byste, aby byla znovu tou výkladní skříní s velkorysou podporou?

Je úplně jiná doba… Kdyby byla znovu vývozním artiklem, dávalo by to smysl, ale myslím, že v dnešní těžké době je náročné tuto ideu realizovat. Ale samozřejmě, přál bych si, aby tomu tak bylo.

V rozhovoru, který si diváci mohou přečíst v programu inscenace Krajina těla, říkáte, že jste svoje tělo začal po čtyřicítce vnímat jinak, že jste k němu získal respekt. Byl tohle jeden z popudů, proč jste Krajinu těla vytvořil?

Určitě. Tělo je pro mě v současné době velmi aktuální téma. Do čtyřicítky jsem tělu říkal, co má dělat, to bylo období, kdy jsem dovednosti mohl rozvíjet. Dnes už jsem na vrcholu svého pohybového arzenálu, tělo už má své mantinely a za ty mě nepustí. Některé fyzické dovednosti jsem proto začal nahrazovat herectvím. Jazyk tělesného výrazu se proměňuje.

V Krajině těla se potkávají tři generace. U nejstarší generace jde výraz více zevnitř, naopak malá holčička představuje „tabulu rasu“, ta má teprve vše před sebou. Kontrast, rozpětí, cyklus. To byla moje témata.

Na generální zkoušce jste se diváků ptal, jak na ně působila dívka, která představení zakončila s mobilem v ruce. Jaké poselství jste v ní našel vy sám?

Dítě se dnes na svět dívá skrze telefon a zapomíná na své tělo.

Dříve se lidé dívali na svět zase skrze videokameru, kterou ukazujete na začátku inscenace?

Ale nebylo to tak časté! Telefon je dnes už takový paralelní mozek… A já si kladu otázku: Kam to půjde dál? Jak bude dítě pracovat se svým tělem, když už je v tak mladém věku ovlivněné technologií?

Kromě Krajiny těla měl nedávno premiéru i projekt 42+PEOPLE souboru 420 People. Oba počiny spojuje to, že zapojuje i starší tanečníky. Myslíte, že je to téma, které se bude reflektovat častěji?

Já starší tanečníky pozval, abych naplnil téma, ne abych následoval nebo vytvářel trendy. Tohle jsem zažil už v inscenaci Lessons of Touch, která měla premiéru v roce 2016, tenkrát jsem tančil s Ninou Vangeli, té je dnes sedmdesát šest let. Pro mě tedy obsazování vyzrálých tanečníků není nic nového.

Zuzana Hrzalová a Josefa Kotěšovský, foto: Vojtěch Brtnický

Josef Kotěšovský se v rozhovoru v divadelním programu zamýšlí nad tím, co záviděl činohercům. Ti, když dozrají, ve čtyřiceti, v padesáti, konečně vědí, o čem hrát. Ale pro tanečníky to po třicítce pomalu končí – když by konečně mohli a chtěli něco vyjádřit, nemají už takovou fyzickou sílu…

Ano, nedostávají prostor, ale to je dáno zdejší mentalitou. Když už tanečník nedosahuje vrcholných výkonů, skončí, jde do tanečního důchodu. Ale proč? Když jsem dělal doktorát, učil jsem v Berlíně a tam mě překvapilo, že na hodiny chodili i studenti, kterým bylo čtyřicet padesát let! Když vyzrálý tanečník přijde na jeviště, mnohdy nemusí ani tančit, protože za něj mluví jeho charisma a dlouholeté zkušenosti. Což u mladých tanečníků obvykle není, začínající umělec je jako prázdná nádoba.

Prostor pro starší tanečníky je tedy důležitý, neustále mohou tvořit, předávat zkušenosti a už to, že se na jevišti objeví, je samo o sobě velké téma, které boří předsudky.

Jak jste namotivovali „seniory“ Zuzanu Hrzalovou a Josefa Kotěšovského, aby se znovu vrátili na jeviště? Museli jste je přemlouvat?

Vůbec, byli rádi. Jejich celý život byl o jevišti, moc se na něj těšili zpět!

Krajina těla. Zuzana Hrzalová, foto: Vojtěch Brtnický

Tanečníci, akrobaté, mimové své tělo asi vnímají a prožívají více než lidé, kteří svou pracovní dobu tráví u počítače. Může tento zájem o tělo přerůst i v cosi nebezpečného?

Je to řemeslo. Výkony, které působí nebezpečně, můžou být pro akrobaty rutinou. Aby akrobat z rutiny vyšel, hledá nové možnosti. V takovou chvíli přebírá nové návyky, svalstvo dostane šok a začne se ozývat bolest. Ale tělo je velmi adaptabilní, je důležitá vůle vydržet. Pro „pohybáře“ je bolest nedílnou součástí jejich práce. A tak je to i u dalších oborů – když dřete na housle, bolí vás prsty, zápěstí, ale cvičit musíte, dokud to jde. Dokud nedostanete třeba zánět, který vám řekne, že si musíte odpočinout.

Není to v tu chvíli už pozdě? Když se člověk zraní, není to za hranou?

Ne, je to včas. Tělo nedosahuje maximálních výsledků, pokud se nedostane za hranu svých fyzických možností. Samo si řekne, kdy je čas zpomalit, a díky tomu si nastavíte své limity.

Máte nějaké postupy, které by zamezily tomu, abyste se tomuto limitu přiblížil?

Poslouchat své tělo a dát mu více času na regeneraci. Přizpůsobovat životosprávu. Více se koncentrovat na jednu věc – neroztřišťovat tělo ani mysl.

Ničíte svoje tělo?

V životě byly momenty, kdy si troufnu říct, že jsem ho ničil. Teď s přibývajícími zkušenostmi a věkem si dávám pozor a mám k němu větší respekt.

Bojíte se stárnutí?

Nebojím, stárnutí respektuji.

Na multiobrazovkové projekci zachytila filmařka Tereza Vejvodová jednotlivé detaily a další struktury, které tělo připomínají. Komu patří těla, která snímala?

To byla těla našich performerů, ale Tereza pozvala i další lidi, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiné tvary. Chtěli jsme zachovat diverzitu. Krajina těla je totiž galerie tělesnosti, která ukazuje limity fyzična…

Jak konkrétně vypadala vaše spolupráce s mladou filmařkou Terezou Vejvodovou?

Seznámil jsem ji se svou myšlenkou. Ona však vytvořila vlastní režijní koncept videa, přistoupila k tomu velmi osobitě. Musím říct, že i výrazně ovlivnila a změnila můj režijní koncept inscenace.

Co jste díky ní změnil?

Tereza odkryla valéry, diverzitu. Můj původní koncept byl hodně o kráse, ale ona tam vnesla i oku nelíbivé obrazy.

Na začátku Krajiny těla zazní islandská báseň. Proč islandština? A čím vás zaujala právě báseň Ég bio ao heilsa!?

To je první sonet o krajině v historii islandské literatury z roku 1844. Krajina na Islandu ještě není tak dotčená, právě na Islandu jsem pocítil božství. I když islandštině nerozumíme, dotýkáme se skrze ni našich pocitů, promlouvá k nim.

Jsem velmi narativní autor, tentokrát jsem si poprvé vyzkoušel upozadit lidskou potřebu věcem okamžitě rozumět. To je právě trend současné dramaturgie, nutí diváka, aby byl aktivní. Krajina těla promlouvá vizuálně pohybovými básněmi, zasahuje naše smysly, aktivuje vnímání, jako bychom stáli před obrazem.

Radim Vizváry, foto: David Konečný

Ve Vizitce ČRo jste v dubnu minulého roku řekl, že se v Národním divadle nechcete cítit jako úředník, proto jste si v kanceláři chtěl zachovat tvůrčí prostor. Už to budou skoro dva roky, co jste v této funkci – stále se cítíte víc jako umělec než jako úředník?

Cítím! Cítím se jako tvůrce.

Nenarazil jste na limity, které velká instituce, jako je Národní divadlo, má?

Nejvíce narážíme na havarijní stav Nové scény. Technologie jsou staré a některé z nich už nemůžeme ani používat. Laterna magika potřebuje nový prostor s nejmodernějšími a aktuálními technologiemi včetně vyššího finančního zabezpečení.

Jak je na tom vývoj aplikace Laterny magiky, na které jste začali pracovat společně s ČVUT?

Pracujeme na tom, jenže nemáme tolik peněz. Ale! Příští rok bude mít Laterna magika pětašedesáté výročí a rád bych jí dal aplikaci jako dárek. Snad se to podaří…

Radim Vizváry (* 1979)

Vystudoval Hudební a taneční fakultu AMU v Praze, kde pantomimu dnes také vyučuje, snaží se jí vtisknout současnou tvář a propojovat s dalšími styly. Získal Cenu Thálie 2016 za herecký výkon v inscenaci Sólo. Uměleckým šéfem Laterny magiky je od ledna 2021, s Národním divadlem však spolupracoval už dříve: Režíroval tam opery Poprask v opeře a Láska ke třem pomerančům nebo vytvořil choreografii k činoherní inscenaci Sen čarovné noci. Kromě Krajiny těla se v Laterně magice v jeho režii uvádí rodinná inscenace Zázrak (s)tvoření. Sám účinkuje v inscenaci Robot Radius. Kromě toho je uměleckým šéfem divadelního uskupení Mime Prague, spoluzakladatelem a ředitelem mezinárodního festivalu MIME FEST a uměleckým šéfem mezinárodního festivalu pouličního divadla v Táboře Komedianti v ulicích.