Ani nadržení kosmonauti nepomohli artové sci-fi High Life vzlétnout ke hvězdám
Do fantastických námětů se stále častěji pouštějí artoví filmaři. Novinka uznávané představitelky senzualistického filmu Claire Denis o skupině delikventů ztracených ve vesmíru ukazuje, že ne každý ambiciózní tvůrce utáhne střetnutí se žánrem zvaným art science fiction.
High Life samozřejmě ani zdaleka není první filmové sci-fi s uměleckými ambicemi – stačí vzpomenout na Kubrickovu 2001: Vesmírnou odysseu, na Tarkovského snímky Solaris a Stalker nebo třeba na Rampu Chrise Markera. Nicméně v posledních letech je tendence tvůrců výsostně uměleckého ražení pouštět se do různých odnoží fantastického žánru zcela patrná. Někdy to dopadne výborně, jako například u rafinovaného zkoumání potlačované touhy v současné mexické společnosti Divý kraj od Amata Escalanteho nebo u mimozemsky působivého Pod kůži Jonathana Glazera. Jindy to končí v rozpačitém a nedotaženém rozkližování klasických žánrových vyprávění, jako to vidíme třeba v Thelmě Joachima Triera nebo k rozhárané snaze o metaforu k současnému světu jako je tomu u snímku I hory mohou odejít Jiy Zhang-Keho. Fantastika představuje zrádnou výzvu k dialogu mezi tvůrcem a jeho poetikou a možnostmi, které žánr nabízí. Claire Denis (*1946) tuhle výzvu pochopila možná až příliš doslova. High Life totiž vypadá jako katalog typických prvků režisérčiných předchozích filmů, ovšem zapuštěný do prostor kosmické lodi letící hlubokým vesmírem.
Pařížská rodačka se stala jednou z nejzajímavějších autorských osobností francouzského filmu devadesátých let. Společně s režiséry jako Philippe Grandrieux nebo Bruno Dumont se zaměřila na instinktivní, živočišné či chcete-li „organické“ stránky lidského jednání a prožívání. Díla těchto autorů, někdy označovaných za senzualisty, odmítala racionální motivace postav a snažila se jejich chování vysvětlovat spíše v pudové nebo emocionální části jejich osobností. Pro senzualisty jsou významná pečlivá pozorování „povrchních“ situací a mikrodramat, z nichž pozvolna vyrůstají velké činy a důležitá rozhodnutí. Dále je pro tato díla typické sledování lidských těl coby specifických krajin, které mohou mnohé prozradit. Podstatné je rozbíjení příběhů na fragmenty, protože důležitější než celková struktura děje se jim jeví významné detaily. Vrcholné filmy Denis jako Nechce se mi spát, Nénette a Boni a především Krásná práce jsou mistrovské právě tím, jak málo se toho o postavách a jejich chování přímo dozvídáme, ale zároveň kolik věcí dokáže naznačit pečlivé pozorování jejich gest, reakcí v různých situacích nebo prostředí, v němž se pohybují.
Podívejte se na trailer k snímku High Life, foto: Film Europe, video: YouTube Režisérčiny novější tituly, možná počínaje už excentrickým hororem z roku 2001 Miluji tě k sežrání, vlastně jen opakují tyhle typické znaky a zasazují je do nových souvislostí. Režisérka prostě točí další a další neprůhledné filmy s výraznými charismatickými, mlčenlivými a zádumčivými mužskými postavami, s taktilním ohledáváním intimních, často rodinných vztahů a s pozorováním světa, jenž je nesrozumitelný, ale také vizuálně uhrančivý. Ve 35 panácích rumu zpracovala námět slavného filmu Jasudžira Ozu Pozdní jaro – ovšem zasazený do prostředí černošských obyvatel Paříže. Parchanti spí dobře jsou zase pro změnu nepřiznaným remakem klasického kriminálního dramatu Akiry Kurosawy Zlý chlap spí dobře. Oba snímky jsou nepochybně výtvory velice schopné autorky s mimořádným citem pro audiovizuálně silné scény. Zároveň se však schovávají do vlastní tajuplnosti, která zakrývá, že vlastně nemají moc co zajímavého říci.
V novince High Life dělá Claire Denis v podstatě to samé, tentokrát až příliš vulgárně. To se netýká jen toho, jak moc se soustředí na sexualitu postav a různé tělní tekutiny, jejichž střídání ve filmu vypadá jako katalog, z něhož si postupně odškrtáváme položky. Horší je, že její autorský rukopis se do námětu vyloženě vnucuje, aniž se s ním potkává. Zatímco dříve se rukopis Claire Denis dokázal rafinovaně proplétat s pozorováním každodennosti, na příběhu v High Life nic všedního není. Skupina odsouzenců se účastní výpravy do vesmíru s několika experimentálními úkoly, které mají značně nejisté výsledky. Jednotliví členové posádky v kosmickém prostoru postupně propadají vlastním pudům.
Sensualismus je v tomhle příběhu polopatický a přímočarý. Například zkoumání delikátních, nevyřčených vztahů mezi rodiči a jejich potomky, které působivě předvádělo 35 panáků rumu, se tady víceméně smrskne do scén s hlavním hrdinou pečujícím o malé dítě. Sexualita se tu prezentuje do spousty obrazů frustrovaných postav, masturbačních strojů a spermatu. Tělo se stává především zásobárnou zmíněných tekutin, které postupně vyvěrají na povrch.
High Life měl být dílem o tom, co s lidmi dělá život v kosmu. Nejpůsobivější však ten snímek není ve scénách, kde hrdinové dávají průchod svým afektům. Daleko silnější jsou některé čistě vizuální scény, v nichž se vyjeví majestátní cizota vesmíru: třeba když posádka sleduje z okna uplývající hvězdy, které jako by se vzdalovaly, i když se přibližují, anebo výjev mrtvých lidských těl ve skafandrech plujících vesmírnou prázdnotou. Denis dokáže skvěle pracovat s prostorem kosmické lodě a s rekvizitami. Už první záběry, kdy prostor kosmického skleníku skrápí spršky vody a prázdnými koridory kosmické lodi zní dětský pláč, sdělují samy o sobě daleko silnější emoci než mnoho pozdějších dialogových scén, které klopotně opisují to, co obrazy dokáží zprostředkovat mnohem průzračněji.
Rovněž způsob, jakým pracuje s dvěma hlavními hvězdami, Robertem Pattinsonem a Juliette Binocheovou, je nápaditý. Pro Denisovou jsou zásadní postavy otců, což jsou obvykle muži vyzařující určitý sex appeal, ale zároveň temné charisma a zádumčivost. Tyto atributy režisérka dokázala vtisknout i Pattinsonovi, který se ze sebe v posledních letech úspěsně snaží setřást pověst hezouna ze série Stmívání. Binoche se proměňuje ve zlověstnou figuru s monstrózní anatomií – její přerostlé vlasy nebo groteskně působící záběry jejího těla v autoerotické scéně jí nenásilně dodávají démonické rysy.
Nicméně sečteno a podtrženo: výlet do kosmu pro Claire Denis neznamená triumfální tvůrčí vzmach. Spíš se stává obrazem jejího dlouhodobého tápání. Autorka se vypravila mimo svou komfortní zónu, až k dalekým hvězdám. Ovšem dokázala je zabydlet více méně pouhými odlesky toho, co známe z jejích starších děl.
Juliette Binoche v roli lékařky zkoumající lidskou sexualitu v extrémních podmínkách, foto: Film Europe
High Life (Německo / Francie / USA / Polsko / Velká Británie, 2018, 113 minut)
Režie: Claire Denis, scénář: Claire Denis, Jean-Pol Fargeau, Geoff Cox, kamera: Yorick Le Saux, hudba: Stuart A. Staples, střih: Guy Lecorne, scénografie: François-Renaud Labarthe. Hrají: Robert Pattinson, Juliette Binoche, André Benjamin, Mia Goth, Lars Eidinger, Agata Buzek, Claire Tran, Ewan Mitchell, Victor Banerjee a další.
Česká premiéra 25. 4. 2019.
