Bratislavský raper Gleb je vesmírná anomálie z vedlejšího paneláku

Zatímco většina dalších slovenských nebo českých raperů šermovala egem, hotovostí, dostupným orálním sexem a netenčícími se zásobami omamných látek, Gleb rapoval především o svém paneláku, sousedce Magdě, kamarádech z mokré čtvrti a o banálních, pomíjivých momentech v životě. Trochu asociál, trochu pankáč, trochu profesionál, který začíná brát hudbu jako práci; na debutové desce Lavička pimpin’ (2017) servíroval slovenský hudebník ruského původu syrovou pouliční směs inspirovanou špinavým britským stylem grime. Glebova bezkonkurenční schopnost pálit slabiky jako kulomet a vynalézavá práce s nostalgickými ost-blok kulturními odkazy z něj činily originál, jaký „federální“ scéně chyběl přinejmenším od doby, kdy „praotec českého grimeu“ Smack ohnul zdánlivě nepoužitelný londýnský subžánr podle potřeb mateřského jazyka.

Gleb vzdal pražskému raperovi čest, když ho předloni přizval hostovat v tracku B2b (na debutu Lavička pimpin’), kde oba ohromovali závratnou verbální kadencí, zároveň mu však rychle přerostl přes hlavu. Zatímco Smack zůstával a zůstává hudebně i textově v pevně nalajnovaných garážových mantinelech žánru, Gleb vyrazil na dobrodružnou cestu v omlácené Felicii. Ta sice vedla zdánlivě pouze „z laviček na gauč“, abych citoval první track napjatě očekávané, nyní vydané desky Gauč storytelling, ale ve skutečnosti překonala dlouhé míle. Obava, zda unikátní debut dokáže Gleb překonat, byla lichá. Místo prostořekého gopnika stojí (nebo spíš sedí) na novince „big boy Gleb“, dospělejší raper, jemuž jsou i nadále cizí hudební kompromisy.

Ohnivý výjev, z něhož se zrodil obal alba Gauč storytelling, repro: F*CK THEM

Slovenský introvert v šusťákové soupravě i nadále zůstává chodícím paradoxem. Jeho suverénní „delivery“ kontrastuje s přirozeným outsiderstvím. Kde se jedni chlubí a staví na odiv svůj opulentní a destruktivní životní styl, prezentuje Gleb svoji hudbu jako batyskaf, v němž se schovává před světem i před slávou, která by snad mohla přijít. „Autista so sluchadlami“ buduje svůj naprosto samorostlý styl pod heslem „antihype – antifame“ a věnuje se plně tomu, co ho odlišuje od konkurence. Vypráví příběhy ze svého života, příběhy obyčejné, zbavené přehnané agresivity a dělání ramen, příběhy o koncertech v podivných městech, o svých starých šílených kamarádech, o sídlišti, kde vyrůstal, o partě spřízněných raperů, v níž Gleb vedle bonvivánů, jakým je třeba oravský party boy s angolskými kořeny Fobia Kid, působí vlastně trochu jako nudný patron.

Druzí řeší drogy, kdežto ružinovský floutek si vystačí s rybízovým vínem a Playstationem. Nesní o davech fanoušků, o nových autech a kufrech plných cashe; nejvíc touží po svém gauči, po „klidné, sofistikované show, kde všichni sedí, maximálně stojí“. Ale potřeba dál vyprávět svoje „blbé příběhy“ je pro Gleba existenční a nepřekonatelnou nutností. Jeho výbušná flow nesnese ani chvilku klidu. Vytahuje ho do rušných klubů, mezi fanoušky, kteří se chovají jako divoká zvěř.

Obal Glebovy debutové desky Lavička pimpin’, repro: F*CK THEM

Společně se svým dvorním producentem Komanderem vstřebává Gleb na albu Gauč storytelling aktuální trendy, rapuje do podkladů, v nichž se garážová špína a chorobné, zlomené, rychlé beaty potkávají s drum’n’bassovým pulzem nočních klubů. Agresivita se snoubí se zvláštní měkkostí, která je pro Gleba charakteristická i jako pro textaře. Když chce, dovede na minimální ploše tvrdě „zdissovat“ konkurenci, ale mnohem víc se soustředí na niterné rapové povídky, v nichž zachycuje plynoucí čas. Skoro by se až chtělo stereotypně napsat, že ve způsobu, jakým Gleb konzervuje přítomný okamžik, je patrná stopa nenapodobitelné ruské chandry z měnících se, unikavých momentů, z lehké marnosti, která provází veškeré bytí… a možná tomu tak skutečně je.

Gauč storytelling je jedna z nemnohých současných desek, které jsou hravé, ale na nic si nehrají. Přináší niternou výpověď, posouvá rap blízko jeho pouličním kořenům, s jazykem pracuje s vynalézavostí, která jen sotva hledá na obou stranách federální hranice konkurenci. Všechna tahle velká slova ale stejně tak nějak rušivě kontrastují s hubenou postavou ve vytahané šusťákové soupravě a s neforemnými brýlemi, která ráda stojí ve stínu a pořád si nezvykla, že po městě visí na plakátech její tvář.

„Ostane po mne iba gauč storytelling,“ rapuje Gleb v eponymní skladbě, v jednom z nejlepších tracků, které „federální“ hiphopová scéna pamatuje. Jednoduché, banální poselství, do kterého Gleb Veselov skryl smutek i nadhled, smíření i nutkání. Prostě všechno, co je na současné československé scéně tak vzácné.

Gleb: Gauč storytelling. CD, 44:59 minut, vydala značka F*CK THEM.