Alfou a omegou galerijního provozu je stabilní klima – stabilní teplota a vlhkost. Střežení toho, aby mezi těmito hodnotami nebyly příliš rychlé výkyvy, zaručuje, že se díla neponičí. Se zvýšením cen energií se galerie nyní snaží ušetřit, kde to jen jde. Řada z nich nastavila teplotu v expozicích a depozitářích na nejnižší možnou míru, která ještě zaručuje relativní komfort jak děl, tak návštěvníků. „Už vloni jsme se v zimních měsících snažili držet spodních hodnot tak, abychom se pohybovali kolem osmnácti stupňů. Každý stupeň je znát a při rozsahu Národní galerie to jsou miliony korun,“ nastiňuje Dušan Perlík, vedoucí Odboru ochrany sbírkového fondu Národní galerie Praha.

Projekt Květinová unie, který vznikl v rámci českého předsednictví v Radě Evropské unie. Nyní se už nenachází v budovách Rady EU, nýbrž v budově Veletržního paláce, foto: Serghei Cherciu

Rovněž v Moravské galerii v Brně se snaží na energiích ušetřit. Paradoxně je však pro ně – kvůli zeměpisné poloze a s ní spojenými delšími a teplejšími léty – energeticky náročnější teplé období. „Rozhodli jsme se, že budeme využívat přirozených klimatických podmínek, tedy setrvačnosti budovy. V ty dny, kdy máme zavřeno, máme nastavenou klimatizaci na velmi nízké hodnoty a v některých prostorách je vypnutá úplně,“ řekl v rozhovoru pro ČT24 ředitel galerie Jan Press. Přesto se jejich výdaje za energie razantně zvýšily. Pro srovnání: V roce 2021 za ně Moravská galerie zaplatila 7,5 milionů korun, vloni 15 a letos ředitel galerie očekává výdaje až 17 milionů korun.

Staré zdi, horší ovládání

Dotazovaní se shodují, že i přes šetření neexistuje v Česku jednoduché a účelné řešení – zejména vinou samotných galerijních a muzejních stánků, které sídlí v historických objektech, jež nebyly pro svoji nynější funkci původně zamýšleny. „Tyto objekty z hlediska památkové péče i z hlediska povahy stavby jen velmi málokdy umožňují radikálnější zásahy do cirkulace energií,“ shrnuje pro ČT24 ředitel galerie Plato v Ostravě Marek Pokorný a doplňuje: „Snížení energetické náročnosti odvisí od použitých technologií a od toho, jak je dům postaven. Téměř nikdy se tyto aspekty nebraly v potaz při investicích do rekonstrukcí nebo dostaveb nových objektů. Je to spíš otázka systémová než otázka jednoho objektu.“

Potvrzuje to i ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press – budova Uměleckoprůmyslového muzea, která pod galerii spadá, nedávno prošla rekonstrukcí, jenže hlavní řídicí vzduchotechnika opravena nebyla, protože se nevešla do rámce projektu financovaného z Evropské unie a ze státního rozpočtu se na ni nenašly peníze. „Až budeme připravovat rekonstrukci střechy a podkroví Místodržitelského paláce, chtěli bychom pracovat se solárními taškami, přestože je budova v památkové rezervaci,“ nastiňuje ředitel Press. V galerii Plato by v budoucnu rádi zase zazelenili střechu.

Na energetickou i environmentální udržitelnost už by měly klást zřetel budovy, které se teprve postaví. Například Národní galerie Praha plánuje postavit depozitární komplex ve čtvrti Jinonice; architektem je Jan Kubát ze studia JIKA-CZ. „Měla by to být pasivní budova, v níž bude fond uložený za minimálních provozních nákladů. Plánujeme fotovoltaickou elektrárnu, geotermální zdroj, masivní zdi, nadstandardní izolace obvodových zdí, ale i nepálené cihly, které budou stabilizovat vnitřní klima co se týče vlhkosti,“ přibližuje Dušan Perlík. Nakonec i Mezinárodní rada muzeí ve svém prohlášení z roku 2014 píše, že „péče o sbírky by měla probíhat způsobem, který nevyžaduje klimatizaci. Měly by se zvážit pasivní metody, jednoduché a snadno udržovatelné technologie, cirkulace vzduchu a řešení s nižší spotřebou energie.“

Vizualizace nového depozitárního komplexu NGP v Jinonicích, zdroj: NGP

Granty na úspornost (zatím) moc nemyslí

Klimaticko-energetická situace je pochopitelně nadnárodním tématem. Guggenheimovo muzeum v Bilbau ve svých sbírkách dovolilo větší výkyvy teplot i relativní vlhkosti a nastavené standardy bude galerie držet i nadále. Měla by tak ušetřit kolem dvaceti tisíc eur měsíčně, píší The New York Times. Se snížením standardů relativní vlhkosti experimentovala ve svých budovách v Düsseldorfu i Kunstsammlung Nordrhein-Westfalen. Kromě toho řada památek v Česku i v zahraničí začala zhasínat dříve své večerní osvětlení, včetně pařížských Musée d’Orsay nebo Louvru.

Instalace The Matter of Time od amerického sochaře Richarda Serry v Guggenheimovu muzeu z výšky, foto: Kateřina Zemanová

Energetická krize tedy dala věci viditelně do pohybu. Nicméně galerie a muzea se snažily šetřit už před ní – kvůli krizi environmentální. Na dlouhodobou (nejen energetickou) udržitelnost výstavního provozu se zaměřuje například Entrance Gallery. Sice kvůli zvýšení nájemného i účtu za energie musela změnit místo svého působiště a znovu se (na Praze 6) otevře letos v květnu, ovšem provoz plánuje stavět na týchž principech jako dosud. „Jedním z klíčových faktorů je zpomalení, redukce kvantity ve prospěch kvality. Snížili jsme množství výstav, což je ovšem strategie, která se úplně nepotkává se současným nastavením grantového systému. Instituce musí generovat určité množství výstupů, aby byl pro grantové komise program čitelný a kvantifikovatelný,“ přibližuje Tereza Jindrová, která spolu s Veronikou Čechovou galerii vede.

Ačkoliv jde v případě Entrance o prostorově skromnější galerii, která prezentuje zejména současné (podobně smýšlející) umělce a umělkyně, některé principy se podle Jindrové a Čechové dají přenést i do „velkého“ galerijního provozu. „Výstavy ani jejich architektura nutně nemusí neustále překvapovat, být znovu a znovu inovativní a pompézní. Důležité je také zamýšlet se například nad tím, zda materiál na výstavní architekturu bude případně možné použít znovu.“

Z výstavy Michala Kindernaye s názvem Tabularium v galerii Entrance, foto: archiv galerie Entrance

Právě o to, aby se nepotřebný materiál z výstav mohl upotřebit v jiném projektu, v jiné instituci, se stará žižkovské art re use centrum. Tam galerie a umělci mohou nabídnout to, co už nevyužijí, ale někdo další ještě může. Má to však háček: Příspěvkové organizace jsou svázané přísnými pravidly a často nemohou (i když by třeba chtěly) majetek „jen tak“ darovat.

Aby se to nerozpadlo…

V minulých letech se v Česku uspořádalo několik výstav, které se tematice ekologie přímo věnovaly. Už při jejich přípravě se myslelo na to, aby uhlíková stopa (a s ní spojený zbytečný odpad) byla co nejmenší. Například Společnost Jindřicha Chalupeckého, v níž Tereza Jindrová a Veronika Čechová z již zmíněné galerie Entrance pracovně působí, v roce 2019 uspořádala výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v Moravské galerii v Brně. Expozici poháněla solární energie, osvětlení bylo střídmější, než u výstav bývá zvykem. „Snažili jsme se spočítat celkovou uhlíkovou stopu akce. Přemýšleli jsme, jak velký rozdíl bude, když na společnou schůzku pojedeme autem nebo vlakem, ale pak se ukázalo, že to v konečném dopadu téměř nehraje roli v porovnání třeba s tím, jaký materiál se použil při stavbě výstavní architektury,“ vysvětluje Veronika Čechová.

Výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v Moravské galerii v Brně v roce 2019. Pavla Malinová, Last Minute, foto: archiv Společnosti Jindřicha Chalupeckého

Podobný experiment, avšak v přísnějších podmínkách (obrazům úplně odepřeli elektrické osvětlení, klimatizaci nastavili na nezbytnou provozní mez, sály opatřili rušičkami mobilního signálu), provedla v roce 2020 pražská Galerie Rudolfinum při výstavě Unplugged. „Chtěli jsme revidovat věci, které se v galerijním provozu berou jako rutina. A to se nám podařilo,“ řekl tenkrát kurátor výstavy David Korecký v rozhovoru pro web ČT art. Kromě nižší spotřeby elektrické energie vyměnili materiál propagačních materiálů, bannery na dům instaloval namísto vysokozdvižné plošiny horolezec a jednotlivá umělecká díla se do galerie dopravovala všemožně – ne však pomocí náklaďáků. Některá z nich se tvořila přímo v galerii.

Související článek

Kázat, nebo provokovat? Když umění odpovídá na klimatickou krizi

• Kateřina Zemanová

A právě s tím souvisí ještě jeden důležitý aspekt: Umělci dnes často netvoří s vidinou, že dílo přežije stovky let. Nadto využívají materiály, které kdysi prostě nebyly k dispozici – například plasty, které často vyžadují uložení při nízkých teplotách, což je velmi energeticky náročné. „Muzea nejsou připravena na to, že by se jim díla v depozitáři rozpadala. U některých nových materiálů s tím prakticky nemůžeme nic dělat, je to prostě fyzikální jev a restaurování takovýchto děl je velmi komplikované“ přibližuje Dušan Perlík z Národní galerie Praha. „Na Akademii výtvarných umění teprve teď připravují studijní program, který se restaurováním děl z moderních materiálů bude zabývat. Díla z tradičních materiálů a vytvořená i před stovkami let mají svou historii, postupy restaurování jsou jasně dané, ale na současné materiály restaurátoři zatím nemají v Česku specializované školení.“

Pro muzejní instituce tedy do budoucna možná nebude největší výzvou to, jak uchovat díla stovky let stará (a to navzdory energetické i environmentální krizi), nýbrž to, jak pro další generace zachovat umění současné.