Horké z plotny. Alice Neel portrétovala osobnosti newyorského undergroundu
Jde o největší výstavu americké malířky Alice Neel (1900–1984), která se dosud uskutečnila mimo USA. Autorčina díla přitahují schopností zachytit osobnost portrétovaného a navodit pocit pochopení a blízkosti. Portrétovala například Andyho Warhola. Avšak expozice v londýnské Barbican Art Gallery není prvoplánovou sázkou na známé tváře.
Hned prvním obrazem londýnské výstavy je autoportrét Alice Neel. Pracovala na něm pět let a dokončila ho, když jí bylo osmdesát. Je na něm zcela nahá. Prý otálela s namalováním vlastního aktu tak dlouho proto, aby ji lidé spíše podezírali, že se zbláznila, než z marnivosti. Na obraze sedí ve svém oblíbeném, modrobíle proužkovaném křesle, s tvářemi viditelně zarděnými. Ne že by se červenala, ale prý „to byla zatraceně těžká dřina“. Pozvednutým obočím a bezmála vyzývavým, nekompromisním pohledem vybízí k zaujetí postoje. Pro Neel, která věřila v sílu jedince v turbulentním víru dějin, jde o charakteristický výraz. A o skvělý úvod do výstavy.
Expozice v Barbican Art Gallery se může v mnoha ohledech jevit jako konvenční. Představuje malby, nejčastěji portréty. Tradiční médium je pouze na dvou místech doplněno o krátké filmy. Jedním z nich je záznam harlemských ulic New Yorku a jejich svébytných obyvatel od fotografky Helen Levitt, která se pohybovala ve stejných kruzích jako Alice Neel. Druhý dokument zachycuje Neel v jejím domácím „ateliéru“. Život a práce byly pro tuto autorku spojitými nádobami. Nikdy neměla své studio. Tvořila v bytě, usazena v pohodlném křesle, jehož pruhovaný modrobílý potah se stal doprovodným vzorem londýnské výstavy.
Proměňovaly se tak hlavně lokace a lidé (muži) v jejím životě. Prvním z nich byl Carlos Enríquez, syn kubánského prominenta, sám umělecky nadaný, jehož potkala ve Filadefii při studiích. V šestadvaceti letech si ho vzala a odjela s ním bydlet do Havany. Ačkoliv jejich vztah nevydržel, nikdy se nerozvedli. Společně ještě odjeli do New Yorku, avšak po smrti prvorozené dcery a následném nervovém zhroucení Neel se Carlos Enríquez vrátil na Kubu. Vzal s sebou i jejich druhorozenou dceru, aby ji vychovávala jeho rodina.
Pro Neel se tak stal domovem a osudem New York. Zpočátku malovala hlavně beatniky a bohému, jimiž město oplývalo. Například proslulého pábitele a bezdomovce Joe Goulda, jehož kontroverzní portrét s několika obnaženými údy vyvolával pohoršení ještě čtyřicet let po svém vzniku, kdy mohl být konečně vystaven. Přitom o portrétovaném se vyjadřovala Neel spíše shovívavě jako o podivínovi, který všem vyprávěl, že pracuje na rozsáhlém díle „On Oral History of Our Time“. Ačkoliv jeho kniha byla dlouho považována za mýtus, nedávno se objevil konvolut jeho zápisníků a ty jsou nyní v držení Harvardu. (O této postavě vypráví také americký novinář Joseph Mitchell v textu, který česky vyšel v roce 2018 ve svazku Tajemství Joe Goulda – pozn. red.)
Alice Neel jako devětadvacetiletá, rok 1929. Z výstavy Hot Off The Griddle. © The Estate of Alice Neel. Courtesy The Estate of Alice Neel / repro: Barbican Art Gallery
Onen „šokující“ portrét z roku 1933 je na výstavě k vidění – a na něm i známky požáru, který o několik let později zachvátil značnou část tvorby této originální umělkyně. Způsobil jej ze žárlivosti další z jejích milenců, námořník a komunista Kenneth Doolittle. Právě s ním se Alice usadila v Greenwich Village, známé newyorské čtvrti, kde ji seznámil se členy komunistické strany. Vztah nepřetrval, ovšem sympatie ke komunistickým myšlenkám ano. V určitém období se Alice Neel ocitla v hledáčku FBI, protože její domov byl prý největším skladem komunistické literatury v okolí. To už žila ve východním Harlemu, známějším jako španělský. Tam se odstěhovala se zpěvákem z nočních klubů původem z Portorika. Ačkoliv ten Alici opustil pouhé tři měsíce po narození jejich syna, umělkyně zde zůstala a velice se sblížila s jeho rodinou. Některé jejich portréty jsou součástí výstavy.
Alice Neel prý o sobě ráda říkala, že je o pouhé čtyři týdny mladší než nové století. Narozena 28. ledna 1900, byla přímým svědkem mnoha zásadních událostí novodobé historie. První i druhé světové války, krachu na burze, recese, rasových nepokojů a v neposlední řadě značného odporu proti komunistickému hnutí v americké společnosti. Byla ovšem i jednou z mnoha umělců podporovaných v rámci The Federal Art Project of the Works Progress Administration (WPA), který po krachu na burze v roce 1929 uvedl v život prezident Roosevelt, aby tím aspoň nějak bojoval s chudobou a nezaměstnaností. Skrze program bylo vybraným umělcům vypláceno 26,88 dolaru týdně, za což měli každých šest týdnů předložit dílo o velikosti přibližně 60 na 70 cm. Poprvé tak bylo malování obrazů oficiálně uznáno jako práce přinášející výplatu. Jediným omezením v jeho rámci byl zákaz tvorby aktů. Neel malovala především výjevy sociálních nepokojů, téma nerovnosti a boje proti ní – tedy témata, která pro ni byla celý život zásadní.
Ony horké chvíle a situace ostatně reflektuje název výstavy – Hot Off The Griddle (Horké z plotny/roštu). Vychází z těchto autorčiných slov: „One of the reasons I painted was to catch life as it goes by, right hot off the griddle… the vitality is taken out of real living“ („Jedním z důvodů, proč jsem malovala, byla potřeba zachytit život tak, jak běží, napřímo, ještě horký z plotny… živost je vzata přímo z reálného života“). A nás dokud neomrzí život, tak ani obrazy rozmanitých charakterů zpodobněných Alicí Neel nepřestanou fascinovat.
Autorka je historička umění a umělecká publicistka.
Alice Neel: Hot Off The Griddle
Barbican Art Gallery, Londýn. Výstava trvá do 21. května 2023.