Umělkyně Eva Koťátková: Někdo přece musí mluvit i za zvířata nebo stromy

Dílo Moje tělo není ostrov bylo nejprve vystaveno ve francouzském CAPC (Musée d’art contemporain de Bordeaux). Když lidé z Národní galerie výstavu viděli, následovala nabídka, aby autorka projekt následně připravila pro Prahu. Ale šlo více než o pouhé přenesení. „Prostor Veletržního paláce je sterilní, funkcionalisticky vyčištěný s denním světlem, kdežto v CAPC se výstava uskutečnila v prostoru, kde býval sklad koloniálního zboží, šlo o místo světelně temné, s historickými sloupy… To vytvářelo výrazně jinou atmosféru. Převést tu instalaci znamenalo ji výrazně adaptovat,“ vysvětluje Eva Koťátková, jedna z nejvýznamnějších současných českých umělkyň.

A je tu ještě jeden podstatný rozdíl. „Zatímco v Bordeaux moje angažmá skončilo po vernisáži, v Praze jsem té výstavě blízko, do Veletržního paláce docházím i dvakrát týdně, mimo jiné proto, abych srovnávala věci, protože jsem jediná, která si jejich rozmístění pamatuje,“ podotýká Koťátková. A vlastní rozhovor může začít…

Jak byste popsala svou instalaci pro někoho, kdo nemá tušení, co ho čeká?

Spíš než popis by mi přišlo funkční pozvání: Snažila bych se návštěvníka do výstavy vřele pozvat, aby se v prostoru cítil dobře, nebál se výstavní krajinou putovat a třeba se v ní i ztrácet. Je třeba nehledat ve výstavě linearitu čtení, otevírat se vnímání skrze různé smysly, kterými výstava komunikuje. Být citlivý k vlastnímu prožívání i tíživým věcem, které mohou některé z příběhů vyvolat, připomenout. Být si vědom toho, že krajina s rybím-lidským tělem otevírá těžká témata a nevede většinou k bezstarostnému snění nebo relaxaci. Ležení v peřinách může přinést úlevu tělu jen částečně, protože současně pojmenovává kriticky různé normativní společenské vzorce, které způsobují, že se necítíme dobře ve svých tělech, s vlastním jednáním a názory. Svým pohybem v prostoru, a tím jak se na krajinu a příběhy v ní napojujeme, utváříme kolektivní krajinu útlaku, ale také naději na možnost změny.

Nedávno jsem na výstavě byla s Pavlou Kovaříkovou, nevidomou aktivistkou z organizace Rozhledna. Sama jsem si pokládala otázku, do jaké míry jí mám výstavu vykládat. Během té procházky jsme přišly na určité vrstvy a možnosti, které jsem sama příliš nevnímala – ostatně proto jsme tam spolu také šly, abychom přišly na to, jakými kanály instalace komunikuje a jaké kanály zatím nevyužívá nebo jakým vyloženě zamezuje.

Diváky vybízíte, aby se na výstavě částečně podíleli. Říkáte tomu kolektivní tělo. O co se jedná?

V galerii je šestimetrová nástěnka, před ní se nachází pět stolů v různých úrovních, různých výškách, pro lidi různých velikostí, aby si tam sedli a buď odpočívali, usnuli, nebo sdíleli příběhy. Pobídka ke sdílení je na každém stole. Neměla jsem představu, jaká bude odezva, ale už teď je tam několik stovek příběhů. V textové formě od dospělých, ale i od dětí, které často reagují skrze obrázky, kresby. Některé jsou vtipné, poetické, surreálné, jiné jsou hluboké a kritické – je to velmi těžké čtení. Teď je otázka, jak s tím naložit. Pokusíme se zorganizovat kolektivní čtení a zapojit veřejnost. Druhá varianta vychází z toho, že každou sobotu výstavu oživují performeři a performerky, kteří sdílejí sadu jednadvaceti příběhů a mezi ně mohou integrovat ty, které přicházejí od návštěvníků. Obecně mě děsí fixovanost, zamrazenost, takže postupně příběhy z nástěnky zpracovávám, kontinuálně po nocích přepisuji některé z příběhů psaných rukou. Doufám, že jsem je správně rozluštila.

Návštěvníci se ale na výstavě podílejí i jinak, a to skrze samotný pohyb prostorem i skrze imaginaci, kterou používají v napojování se na části instalace nebo při poslechu příběhů.

Když jsem výstavou procházel, napadala mě slova jako laboratoř, labyrint…

Laboratoř bych chápala jako něco daleko více interaktivního. Spíše jde o sdílený prostor, kolektivní krajinu, o kolektivní tělo, do kterého vejdete a jste jeho součástí, ať už chcete, anebo nechcete. Návštěvník následně určuje chod tohoto těla. Někdy ho tak můžete ucpat, někde více aktivovat, rozmluvit. Ve výstavě se pohybují jednotlivci, kteří tam sní, nebo tam mohou usnout. V části s rybí hlavou a peřinami se to děje nejčastěji. Instalace nabízí různé úrovně možného zapojení se, stávání se kolektivním tělem, organismem – tohle kolektivní vědomí může pomoci právě při zpracovávaní náročných témat. Zároveň jsou přítomné limity, které s sebou nese potřeba péče o instalaci, ale také mantinely a řád instituce. Na některých ostrovech jsou kostýmy, které používají výhradně vždy v sobotu vystupující performeři, jinde jsou zase zóny, kam návštěvníky vyloženě zvu, jako je zmíněná rybí hlava nebo kulatý stůl, kam si může sednout, diskutovat, účastnit se workshopu. Je to docela složitá krajina, v níž by pozvání měla převládat nad omezeními.

Rybí hlavou zní refrén, který je zároveň přítomný v samotném názvu výstavy: „Moje tělo není ostrov, po kterém byste se mohli procházet bez pozvání. Moje tělo není ostrov, který byste mohli kolonizovat.” My diváci se po těle procházíme, poznáváme ho. Je v tom záměrný rozpor?

Řekla bych, že jde o jiný typ procházení. Je to utváření kolektivního těla, organismu. To, o čem se v refrénu mluví, spíš vede k tělu, na němž se děje nějaký druh útlaku, bezpráví, který metaforicky chodí po vašich tělech bez pozvání, což se může dít skrze normy institucí. Refrén se snaží říct, že ačkoliv se z nás systém snaží udělat vydělené, izolované ostrovy, jednotlivce odpojené od vlivu okolí i vlastního prožívání, tak neexistujeme bez kontextu, bez druhých. Jsme propojená těla, naše těla nekončí pokožkou. Propojujeme se mnohem více, jen to nejsme schopni vidět, protože jsme tolik zahlcení prací a tlakem na výkon. To je tedy jedna rovina: Nejsme vydělené ostrovy. A druhá: Měli bychom se vymezovat, když se po nás někdo prochází, a být podporou těm, kteří to ve své situaci dělat nemohou.

Jednou z vašich motivací bylo vytvořit příjemný prostor pro návštěvníky. Pro mě osobně byl však dojem z výstavy spíš úzkostný…

Spíš o něco svobodnější prostor. Ve výstavě jsou vytvořené zóny, kde si tělo návštěvníka může sednout, lehnout, uvést se do jiných pozic, než když prochází klasičtější výstavou, kdy jen kouká. Výstava ale neslibuje úplný odpočinek, nemá být oázou. Zaznívá v ní mnoho příběhů, které nejsou zrovna oddychové; na někoho mohou působit jako spouštěč bolesti, a přitom se v instalaci nachází třeba zrovna sám. To může být složité. V někom jiném mohou aktivizovat potřebu změny.  S edukačním týmem jsme proto mluvili o tom, jaké příběhy a s jakými skupinami otevírat, a že je důležité při práci s příběhy poskytnout určitou podporu a péči.

Základní úrovní příběhů je jazyk, slovo a emoce, jež vyvolávají. Něco jsou citace z rozhovorů, které jsem dělala – často se jedná o přímočaré příklady určitého druhu útlaku, ovšem některé jsou snové, poetické, ty jsem psala já ve snaze mluvit v nich za někoho, kdo nemůže komunikovat lidskou řečí, třeba zvířata. Je tam kreveta vařená zaživa. Anebo strom rozložený na části, dovezený z exotického ostrova. Anebo ryba vyvržená na břeh – což je i můj pocit z celkové instalace v prostoru.

Aby naše povídání nepůsobilo příliš abstraktně: Jaké jsou formy, prostředky, jimiž vyjadřujete myšlenky, o kterých tu mluvíme?

Je to vícevrstevnatá instalační krajina, která nabízí prostorovou situaci, což je rozložené tělo, něco mezi rybou a lidským tělem. Záměrně není úplně jasné, co je to za identitu. Součástí instalace jsou rekvizity, které nejsou určené pro diváka – aktivují je performeři každou sobotu nebo k aktivaci dochází během workshopů, kdy si kostýmy můžete obléknout a na chvíli se proměnit v nějakého vodního nebo jiného tvora. Následně jsou tam příběhy prezentované několika různými způsoby skrze plakáty, které jsou zavěšené skoro jako na prádelních šňůrách napříč místností. Zároveň se jedná o fragmenty, které slyšíte z audionahrávky. Další části příběhů se nabízejí divákovi na nálepkách na přepravních bednách, které uvádějí, jaký tvor v bedně dorazil, v jakém stavu, jaké má speciální potřeby, jaká péče by mu měla být poskytnuta. Rovněž audiovrstva je členitá. Audiopříběhy jsou centralizované v rybí hlavě, k níž dojdete putováním až na konec prostoru, ale než se tam dostanete, z dálky k vám mohou dolehnout určité úryvky. Po cestě prostorem se na vás napojí i zvukové vrstvy více podprahové, které zní jako voda, vlny… – ty vás prostorem pohání dál, nebo zvuky obřího těla, které prostorem dýchá. Některé části jsou vyloženě určené k dotýkání se. Interaktivní části vás zvou ke sdílení příběhu a zároveň se můžete účastnit řady edukačních programů včetně doprovodných diskuzí přímo v prostoru rybí hlavy.

Související článek

Galerie bez diváků: Koťátková si povídá s monstrem o strachu z neznámého

• Kateřina Zemanová
• Ondřej Mazura

Edukační programy, workshopy, zapojení diváka. To vše evidentně nabourává princip klasické výstavy. Doprovodné programy jsou nezbytnou součástí vašich projektů?

Když vytvářím projekt v instituci, jež má edukační tým, tak se čím dál víc snažím s tímto týmem komunikovat o programu, který bude výstavu zpřístupňovat, aby nešlo o doprovodný program, ale program úzce provázaný s výstavou, o její živý chod. Máme tedy schůzky a vernisáží péče zdaleka nekončí. V tomto případě nás tedy do června čeká dost nabitý program.

V počátcích své tvorby jste ohledávala téma instituce a jeho vliv na člověka, primárně školy na osobnost dítěte. Často šlo o uzavřené cykly. V posledních projektech více zapojujete návštěvníka právě formou edukačních programů, workshopů, ale i charakteru výstavy jako takové. Je to vědomý posun?

Živé formáty mi vždy byly blízké, ale nespojovaly se u mě s výstavami v té míře, jako je tomu teď. Obecně mám pocit, že jsem pracovala více s kovem, mřížkami, klecemi, jimiž jsem chtěla vyjádřit různé druhy opresivních mechanismů ve vzdělávání i v jiných institucích, strukturách, systémech. Nebylo z toho ovšem úniku, třeba směrem k imaginaci, snění. Až posledních pár let se snažím vytvářet prostory pro promýšlení změn. To neznamená, že je to méně kritické, ale spíš víc aktivační, nadějeplné. Materiálově současně vytvářím zóny, které jsou více tvárné, otevřené, nefixované.

Mluvíte řečí konceptuálního umění, které z podstaty nehovoří přímo, jednoznačně, prvoplánově, nýbrž spíše abstraktně, komplexně. Z výstupů, příběhů, které návštěvník zanechává přímo ve výstavě Moje tělo není ostrov na zmíněné nástěnce, je patrné, že řadu lidí instalace zasáhla, že se na ni přímo napojili, i když třeba nemají hlubší znalost řeči současného umění.

Nemyslím, že můj jazyk je konceptuální, spíš současný. Z toho, že se lidé na výstavu napojují a nechávají v ní svoje příběhy, mám radost. Zároveň jsou to příběhy velmi silné. Zdají se mi ve snech, nosím si je domů, kde je – jak jsem už řekla – přepisuji, aby se staly součástí výstavy. Pracuji i s jinými médii, které mohou být lépe uchopitelné v tradičním slova smyslu – tvořím objekty, sochy, kresby, koláže. V Národní galerii by se dalo mluvit o velké kresbě nebo koláži převedené do prostoru, o sérii provázaných objektů, utvářejících jedno tělo a tak dále. V každém případě se ale jedná o kombinaci různých měřítek, v rámci kterých se může návštěvník na výstavu napojovat.

Jak vlastně výstupy návštěvníků chápete?

Jako prostředek, jenž pomáhá sdílet věci, které je jinak složité vyslovit, když máme pocit, že jsme na ně sami. Fungují jednotlivě, ale ještě lépe dohromady, protože ukazují vzorce útlaku, které se dotýkají každého z nás. Některé z nich nabízejí také možné scénáře změny, skuliny v systému, pákové body, za které by šlo vzít a změnit současné nastavení ve prospěch větší otevřenosti, empatie a inkluzivity.

Ve výstavě mluvíte za tvory a entity, které nemohou komunikovat lidskou řečí. Pracovala jste s tímto prvkem už někdy předtím?

Tohle je v mé práci již dlouho přítomné, ale až postupně to artikuluji. Utrpení zvířat tematizuji dlouhodobě. Na počátku to bylo spíše v kresbách a kolážích, teď se postupně dostávají ke slovu výrazněji.

Před nynější výstavou jsem dělala projekt V těle ryby bez vody. Jednalo se o drobnou instalaci, kde byl rybí kostým, který jsme používali ve workshopech s dětmi, kam si mohly vlézt a představit si, jaké to je být v podmínkách, které jsou zdánlivě bezvýchodné, ale zároveň s tím možná lze něco dělat. V minulosti jsem psala texty Rozhovory se zvířaty, v nichž jsem se snažila reflektovat jejich situaci. Uvědomuji si, že interpretovat zvířecí pozici nebo obecně mluvit za kohokoliv, může být hodně riskantní. Útlak a násilí vůči mimolidskému světu je ale tak obrovský, že je nutné o něm mluvit a hledat pro to různé formy, které by přesvědčily ty, již mají možná stále pocit, že vykořisťování mimolidského světa je naším právem z hlediska nastavených hierarchií, a kteří nevnímají zvířata, rostliny a další obyvatele tohoto světa jako cítící bytosti. Dostávat do školních předmětů jako výchova ke zdraví, biologie nebo občanská výchova nauku o ochraně mimolidského světa, o vegetariánství a veganství je pořád něco, co je bráno jako odchylka, rarita. Přitom je to možnost, jak se dívat na mimolidský svět empatičtěji a tím se i víc napojovat, uvědomovat si sítě, kterých jsme součástí a v nichž neseme určitou zodpovědnost.

Vraťme se ještě k Veletržnímu paláci. Kde začíná a končí váš dotek, co projde vašima rukama z toho, co vidíme v prostoru galerie?

Moje tělo není ostrov je kolektivním dílem. S nejednou z technologií, které jsou ve Velké dvoraně použity, mám zkušenost, ale v takhle obrovském měřítku bych toho nebyla schopná; při menších projektech si naopak řadu věcí dělám sama. Třeba na svaření konstrukce rybí hlavy pracoval tým lidí. Ale snažím se být co nejvíce přítomná celému procesu. Nepošlu pouze skicu, abych se následně procesu nezúčastnila, toho bych nebyla schopná. S kostýmy je to v tomto měřítku podobné. Jsem moc vděčná za to, že se ve větších projektech můžu obracet na ty stejné lidi a můžu s nimi tak dlouhodoběji pracovat.

Jak vzniká takový projekt – od prvotního nápadu po realizaci?

Kontinuálně přemýšlím ve dne v noci, kreslím, což je moje průběžná pomůcka, zapisuji, všude mám stohy papírů. Pořád potřebuji fyzické médium. Zároveň, pokud je to výstava, kdy mě zve nějaká instituce, komunikuji s kurátorkou, v tomto případě to byla Sandra Patron z Bordeaux. Musím dodat, že výstava se o rok opozdila kvůli covidu a práci to prospělo. Tělo se mezitím zpřesnilo, nově poskládalo. Posílám kresby, skici, které jsou konkrétnější a konkrétnější. V této fázi se proměňují v nějaké 3D modely, na tom spolupracuji s řadou lidí. Současně sbírám příběhy, některé sama píšu.

Vše probíhá v propletenci, komunikaci. Generuji scénář a následně nahrávám ve studiu, hledám vhodné hlasy, dělám rozhovory s lidmi, z nichž vytahuji fragmenty, ty slepuji a kompilujeme finální nahrávku. V tomto případě jsem moc ráda, že zvukovou skladbu byla ochotná vytvořit Marie Čtveráčková, Martin Hůla a Ursula Sereghy, kteří vytvářeli hudbu už pro výstavu v Bordeaux a ve Veletržním paláci to ještě rozšířili. Do toho jsem skoro nemluvila. Dodávala jsem příběhy, ale oni vytvářeli celkovou zvukovou skladbu, koláž.

Z výstavy Evy Koťátkové Paralelní životopis, která byla v únoru 2011 otevřena v českobudějovickém Domě umění. Autorka tematizovala momenty neschopnosti integrace do okolního prostředí a současně i normy, role a identity, které si musí jedinec osvojit pro aktivní začlenění se, foto: ČTK – David Veis

Z výstavy jsem cítil vlivy divadla, art brut i surrealismu. Mýlil jsem se?

Fascinace divadlem tam určitě je, ale poněkud jiným než standardním typem divadla, třeba divadlem utlačovaných nebo psychodramatem, které hledají techniky pro sdělení příběhů. I práce s rekvizitami je prostředkem, jak mluvit skrze něco, co nám pomáhá se více otevírat. Nemluvit pouze pomocí loutek či kostýmů, ale třeba textů, které napíšeme. Divadelní princip se objevuje, když mám k dispozici specifický druh prostoru. Vytvářím určitý typ prostorové situace, do níž diváka zvu, vytvářím pro něj terén, možnosti pohybu. To platí i o performerech, kteří na výstavě vystupují. Sdílíme s nimi jejich zkušenosti, kdy se pro návštěvníky často promění ve výstavní objekt, kolem něhož lidé „jen“ projdou, zatímco jindy se kolem nich shluknou a poslouchají jako v divadle.

Podoba výstavního prostoru je tedy podstatným aspektem výsledného tvaru?

Vždycky se snažím zabydlet konkrétní prostředí. Přetvořit ho a dostat z něj maximum pro účely tématu, příběhu. Ta práce je do určité míry přenositelná jinam, ale tam se musí částečně přeskládat. Neexistuje jednoduchý manuál. To se ukázalo ve Veletržním paláci. V Bordeaux byla dobře vytvořená mapa, ale v Praze nefungovala. Vše se instalovalo tři týdny a bylo třeba, abych tam byla pořád přítomná a zjišťovala, jak najednou znovu nově vytvořit provázanou krajinu.

Vy, Evo, nemáte ateliér. Jak a kde pracujete?

Prostředí v tom nehraje roli. V průběhu let jsem se naučila koncentrovat v podstatě kdekoliv. Klidně v hluku, třeba vlak je ideální pracovna, v tom jistě nejsem sama. Dokážu si udržet koncentraci i v hlučných prostorách. Pomáhá mi papír jako plocha, je to vlastně taková zmenšenina ateliéru. Hodně čerpám z každodenní zkušenosti, skrze pozorování, čtení všeho možného druhu nebo poslouchání; zapisuji si příběhy, situace a tím se po nocích probírám, když nemůžu spát.

Moje tělo není ostrov je živý proces, který potrvá až do začátku června. Co nastane pak? Co plánujete za aktivity?

Zatím mě plně zaměstnává expozice ve Veletržním paláci. Chci pracovat s tím, že výstava aktivně a vlastně i nepředvídatelně žije. V České republice jsem dlouho nevystavovala. Když jsem měla před časem výstavu v pražské MeetFactory, byla kvůli covidu přístupná jen tři týdny, tudíž to tam nemohlo fungovat, jako se to děje nyní, přestože původní záměr tam byl také performativní.

A jinak? Připravuji výstavy v Istanbulu a Nottinghamu a ráda bych pracovala se skupinou dětí na konceptu dětského nakladatelství, kde by ony samy publikovaly své ilustrované příběhy. Nakladatelství ne pro děti, ale od dětí, nebo literatura od dětí dospělým, aby přinesly kritickou nebo imaginativní zprávu o světě, ve kterém zatím nemají hlas ani práva. Co v tomto světě funguje a co by se mělo zlepšit a jak? Čeká nás řada projektů v platformě Institut úzkosti, jíž jsem součástí, i v cyklu Škola imaginace zaměřeném na lektory a lektorky nebo pedagožky a pedagogy. V srpnu proběhne v pořadí už druhá Letní škola kritické pedagogiky, pořádaná týmem Futuropolis. A také ilustrování knížek mého tatínka Petra Koťátka, který napsal pokračování knížky Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové. A řada jiných věcí mimo sféru umění.

Autor je dokumentarista.

Eva Koťátková na své výstavě Paralelní životopis, která byla v únoru 2011 otevřena v českobudějovickém Domě umění, foto: ČTK – David Veis

Eva Koťátková (* 1982)

V rodné Praze vystudovala v roce 2008 Akademii výtvarných umění, a v roce 2007 se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Absolvovala stáže v Salcburku, San Franciscu a ve Vídni. Následně zvolila doktorandské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, které roku 2015 absolvovala dizertační prací o přenášení tvorby outsiderů do světa umění. Vypracovala se v jednu z nejvýraznějších osobností současného českého výtvarného umění; její díla mají ohlas i na mezinárodní scéně. V roce 2014 získala jako první Češka prestižní německou Uměleckou cenu Dorothey von Stettenové (uděluje ji Umělecké muzeum v Bonnu, je určena umělcům do 36 let).

Koťátková zkoumá formy moci, manipulace, diskriminace a kontroly uplatňované institucemi na ty, kteří se preferovaným představám o normalitě vymykají. Pracuje s různými médii. Spojuje objekty, koláže, kostýmy a texty do rozsáhlých, hravých, poetických a často performativních instalací, jimiž poukazuje na to, jak hluboce jsou naše osobní životy ovlivněny naším sociálním prostředím, jeho kódy a normami. V roce 2016 publikovala rozsáhlou knihu Obrazový atlas dívky, která rozřezala knihovnu na části – jde o kolekci „analyticko-obsesivních záznamů, příběhů či projevů duševní jinakosti“ včetně autorčiných 267 koláží, jež vytvořila v letech 2013–2015. Je spoluzakladatelkou platformy Institut úzkosti, která vytváří prostor pro spolupráci mezi umělci, teoretiky a aktivisty. Žije a pracuje v Praze, je dcerou filozofa a spisovatele Petra Koťátka (* 1955), jemuž také ilustrovala některé jeho prózy. Eva Koťátková má dvě dcery.