Od surrealismu k okupaci (a zpět). Chemnitz hostí výstavu české poválečné fotografie

Předstupněm aktuální výstavy byla v Kunstsammlungen Chemnitz, tedy Uměleckých sbírkách Chemnitz, výstava francouzské avantgardní fotografie, která v roce 2020 představila autory a autorky, jako je Man Ray, Brassaï, Florence Henri, André Kertész a Germaine Krull. Kurátor této expozice, historik fotografie a publicista Philipp Freytag, se následně začal poohlížet po dalším místě a čase, jež by podobným způsobem místnímu publiku přiblížil. Volba české poválečné fotografie dává v Sasku smysl díky geografické i historické spřízněnosti, zároveň je příslibem objevování neznámého. I když totiž v bývalé NDR měla a má česká kultura lepší pověst, než je tomu v opačném směru, není určitě něčím, co by bylo ve všech ohledech notoricky známé. A byť Philipp Freytag přiznává, že nejprve měl v hledáčku českou meziválečnou fotografii, nakonec se rozhodl nevsadit na jistotu a věnovat se jiným jménům než Františku Drtikolovi nebo Jaromíru Funkemu. Zejména druhý jmenovaný se totiž v německojazyčném prostředí těší již nějakou dobu poměrně slušnému zájmu etablovaných muzeí a galerií.

Vilém Reichamnn: Bez názvu (z cyklu Raněné město), 1946. Z výstavy Mezi avantgardou a represí: Česká fotografie 1948–1968. Autorská práva: Moravská galerie v Brně / © – VG Bild-Kunst, Bonn 2022

Výstava Mezi avantgardou a represí: Česká fotografie 1948–1968 se zaměřuje na první dvě dekády komunistického režimu v Československu a spojuje početné zápůjčky z Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Moravské galerie v Brně a soukromé mnichovské Sammlung Siegert. Jak je však už z názvu patrné, sleduje výhradně českou tvorbu, a to na pětici osobností, jež jsou prezentovány v monograficky koncipovaných sálech. Představují různorodou skupinu: liší se jak tvůrčími přístupy, místem i datem narození, tak dosavadní mírou pozornosti v zahraničí. Nejen z německého pohledu je z této pětice bezpochyby nejznámější Josef Koudelka (* 1938), jehož fotografie z pražských ulic 21. srpna 1968 výstavu uzavírají a jenž od roku 1970 žil a tvořil na Západě. Jeho kontakt s německou poválečnou fotografickou scénou nedávno připomínala například retrospektivní výstava východoněmecké fotografky Sibylle Bergemann v Berlíně. Neznámé pak za našimi hranicemi není ani dílo Josefa Sudka (1896–1976), jenž je představen mimo jiné prostřednictvím slavných fotografií ze zahrady Rothmayerovy vily v pražském Břevnově. Úvodní části expozice jsou však věnovány tvůrcům, jejichž práce ani u nás nepatří k nejznámějším – Vilému Reichmannovi (1908–1991) s fotografiemi z domovského Brna a Emile Medkové (1928–1985) s fotografickými vizemi na hraně reality a abstrakce. Coby svébytné přemostění mezi poetickými fotografiemi tří posledně jmenovaných a dramatickými reportážními snímky Josefa Koudelky funguje početný výběr prací Jana Svobody (1934–1990), který na jednu stranu pracoval s minimalistickým aranžmá všednodenních předmětů a zákoutí, na stranu druhou se abstraktními snímky, signovanými přímo na ploše fotografie, snažil sám sebe deklarovat nikoli coby „pouhého“ fotografa, nýbrž především jako výtvarného umělce.

Josef Sudek: Uvadající růže, 1959. Z výstavy Mezi avantgardou a represí: Česká fotografie 1948–1968. Autorská práva: © – Sammlung Siegert München / Gábina Fárová

Společným jmenovatelem představených děl i jejich autorů má být inklinace k surrealismu a obecně k meziválečné avantgardě s Karlem Teigem, Emilem Fillou či Toyen jako jejími čelnými představiteli. Výstava sice připomíná i některé širší souvislosti s dobovou kulturou, ať už Svobodovými fotografiemi soch Stanislava Kolíbala, nebo fotografií Emily Medkové na obálce českého vydání Kafkovy Proměny z roku 1963. Nejpodstatnější linkou tu ale je magickorealistický pohled na poválečné ruiny nebo opuštěná místa všeho druhu – ať už veřejná, nebo soukromá. Estetika rozkladu a zasněné melancholie jako by byla společným jmenovatelem úniku fotografů před realitou. Tedy až do chvíle, kdy Josef Koudelka vychází do ulic, aby se nezávislá fotografie vrátila z ústraní zpět do centra dění.

Emila Medková: Vítr (detail), 1948. Z výstavy Mezi avantgardou a represí: Česká fotografie 1948–1968. Autorská práva: Sammlung Siegert München / © – Eva Kosáková

Chemnitzská výstava na časové ose 1948–1968 načrtává cestu od vnitřní emigrace k aktivismu – a možná zase zpět. Neboť posledním snímkem výstavy je Koudelkova výmluvná momentka staré ženy, překrývající barvou protiruský nápis na jednom z pražských domů. A v koncepci kurátora Philippa Freytaga je pohled na události ze srpna 1968 více, než jsme u nás zvyklí, kladen i do přímé paralely k současnému dění na Ruskem napadené Ukrajině. Posloupnost celé instalace totiž není náhodná, ale má diváky přivést k tomu, aby se díky koudelkovskému finále při odchodu z expozice, při chůzi v protisměru výstavními sály, na předchozí snímky podívali z nového úhlu pohledu. Ruiny domů pak už najednou nejsou poetické, ale spíše varující.

Autor je výtvarný a filmový teoretik a publicista.