Matěj Forejt: Pokaždé, když přijedete do Postupimi, je tam o jeden východoněmecký barák míň

Kde se vzal váš zájem o německou kulturu?

Prababička byla zčásti sudetská Němka. Její rodina pocházela z pohraniční vesnice, která už dneska neexistuje. Občas tam s bráchou podnikáme výlety, jsou tam ještě dochované hřbitovy, ale jinak už všechno pohltila příroda. Po odstoupení Sudet se tahle rodina přihlásila k české národnosti a v poválečné éře v sobě prababička němectví úplně utlumila. Prý o něm ani moc nemluvila, asi se i bála možné perzekuce, takže třeba spálila množství rodinných dokumentů. Její dcery už německy neuměly. Když jsem se já začal německy učit, byl to důvod bavit se s prababičkou o rodinné historii a tak nějak navázat na minulost. Stihl jsem ještě z prababičky „vytáhnout“ i nějaké vzpomínky. Když jsem pak začal studovat filmovou vědu a dějiny umění, tak si mě německá témata našla asi i z těchto ryze osobních důvodů.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Proč jste si z německé kultury vybral k výzkumu období Německé demokratické republiky čili NDR?

Na filmové vědě jsme měli předmět o německé kinematografii. Tehdy jsem čekal, že se tam bude probírat nějaký ten nový německý film, Fassbinder, berlínská škola a tak, ale Tereza Czesany Dvořáková tam měla i jednu přednášku o východoněmeckém filmu. A já jsem si v tu chvíli – úplně si to pamatuju – říkal: „Aha, to byla země, která měla taky svoji kulturu a nám tady o ní ještě nikdy nikdo nic neřekl.“ V ten moment mě NDR začala zajímat a začal jsem k ní načítat literaturu a nakoukávat filmy.

Když jsem o něco později při studiu na „umprumce“ hledal výzkumná témata v dějinách umění, ukázalo se, že o výtvarné umění východního Německa se tu zatím taky nikdo příliš nestaral. Někteří pedagogové, kteří studovali za normalizace, se i dost divili, proč se zajímám zrovna o tohle, když se můžu věnovat čemukoliv jinému. Jenže jejich generace už pokryla spoustu témat a tohle zůstává ještě nezpracované. Navíc oproti nim mám výhodu právě toho generačního odstupu.

Antologii textů, kterou Matěj Forejt o umění z NDR připravil, graficky upravil Martin Vančát, repro: Galerie Rudolfinum

Matěj Forejt (ed.): Umění z NDR. Dědictví na obtíž?

Galerie Rudolfinum, Praha 2021 (fakticky 2022), 143 stran, doporučená cena 490 korun.

Čím byste vysvětlil dosavadní český odborný nezájem o oficiální nejen „enderáckou“, ale i zdejší produkci?

Vidím dva důvody. U nás je možné politicky poplatné umění z poválečné éry ve velké míře odsoudit jako umělecky nekvalitní. A zároveň se dnes za kánon považuje z větší části to takzvaně neoficiální umění. Myslím si, že je to do velké míry zásluhou Jana a Medy Mládkových a jejich sbírky, která se orientovala právě na neoficiální umění. Také u nás neproběhl onen velký třesk jako v Německu, kdy byl socialistický stát „přilepen“ ke kapitalistickému, což vyvolalo spoustu otázek a kontroverzí, které bylo potřeba hned řešit.

Ale ani v Německu se umění někdejšího německého komunistického státu nezačalo ihned seriózně zpracovávat…

Část společnosti si nedovedla představit, že by i socialistické dědictví mohlo patřit do společné kultury znovusjednoceného Německa. Debatovalo se například o tom, jestli se umělci, kteří pracovali pro stát v NDR, můžou podílet na výzdobě Bundestagu v Berlíně, a tak podobně. Východoněmecké umění se navíc někdy vystavovalo i dehonestačním způsobem.

Jak to myslíte?

Když byl Výmar v roce 1999 evropským hlavním městem kultury, probíhaly tam výstavy, které představovaly německé umění. Vedle moderny a nacistického umění se tam uskutečnila i třetí výstava východoněmeckého umění, která spoustu lidí naštvala už tím, že východoněmecké umění dávala do souvislosti s tím nacistickým. Zároveň byla instalovaná na způsob starých salónů – bez ladu a skladu se tam na obrovské ploše vystavily věci nijak neuspořádané, kvalitativně a tematicky neroztříděné a tak dále. Kurátoři tehdy navíc k instalaci prohlásili, že s takovým materiálem nešlo nijak pracovat, takže pozvali své manželky a ty to tam nějak nandaly… Celé to vyvolalo velké pobouření.

Výtvarník a hudební skladatel Vladimír Franz na výstavě východoněmeckého malíře Waltera Womacky (1925–2010) v Mostě, 10. srpna 2002, ilustrační foto: ČTK / Radek Petrášek

V odborných kruzích nebo mezi veřejností?

Hlavně mezi autory těch děl, protože ti se samozřejmě cítili dotčení a na protest svá díla odinstalovávali – nechtěli, aby se jejich práce takto prezentovala. Úkorně to vnímali i východoněmečtí diváci, protože pro ně to byla právě jejich kultura, která byla najednou určitým způsobem dehonestovaná, navíc ve městě, na území, které bývalo právě součástí východního Německa.

V malířské tvorbě vzniklé v NDR je to oproti naší situaci o to složitější, že umění politicky nejprominentnějších tvůrců patří i z dnešního pohledu k tomu nejhodnotnějšímu. Takzvaná Lipská škola – ústřední fenomén východoněmeckého umění – je tvořená výtvarníky, kteří zastávali oficiální posty rektorů, posty ve svazu umělců, a dokonce i třeba reálně politické posty.

Jak ona Lipská škola vznikla?

Lipské vysoké umělecké škole byla po válce samozřejmě nadiktovaná doktrína socialistického realismu a malíři jako Werner Tübke, Bernhard Heisig, Wolfgang Mattheuer se byli nuceni školit v tomhle stylu. Ale potom si ho každý svým způsobem posouval dál a zároveň zůstávali věrní figuraci. Postavili na ní svůj osobitý styl. Například Tübke vytvořil amalgám levicových nebo i přímo komunistických významů říznutých křesťanským uměním – jak byzantským, tak zaalpskou renesancí. Jeho obrazy jsou někdy naprosto neuvěřitelné, daly by se skoro označit za kompilát postmoderního střihu.

Na něj pak navazují autoři Nové Lipské školy?

Ano, takový Michael Triegel očividně navazuje právě na Tübkeho a jeho manželku Angeliku Tübke. Jejich styl je vlastně protipólem toho, jak si představujeme poválečné umění na Západě.

Které bylo ovšem taky dost zpolitizované.

K tomu se chci právě dostat. Je zavádějící vykládat si to tak, že na Západě existovala svobodná moderna, zatímco na Východě to byla nějaká slepá větev umění zapletená s politikou. Poválečné umění v obou svých typických polohách – tedy v abstraktně expresionistické linii na Západě a socialistickorealistické figurativní linii na Východě – je podmíněné politikou. Ilustruje to třeba dění těsně po válce, kdy začaly Spojené státy a Sovětský svaz prosazovat svoje zájmy i v kulturní politice a organizovaly výstavy umění, které vozily po světě. Praha ve středu Evropy byla dějištěm obou takových výstav. Po válce se tu odehrála jak výstava sovětského umění, tak výstava amerického umění.

Snímek z výstavy Nightfall, která proběhla roku 2013 v pražském Rudolfinu. Na galerijní zdi visí obraz Neo Raucha Po směně z roku 2011, foto: ČTK / Roman Vondrouš

A hlásí se malíři Nové Lipské školy k odkazu Lipské školy?

Neo Rauch třeba tolik ne. Ve sbírce Kunstarchivu Beeskow je jeho obraz, který namaloval za studií u Arno Rinka v roce 1984 pro východoněmecký svaz mládeže, a on se dnes k jeho autorství nehlásí. Vadí mu asi podmínky, ve kterých to dílo vznikalo. Na stejné téma jsem se ale bavil s Mathiasem Perletem, lipským malířem, který studoval také u Arno Rinka a absolvoval v roce 1990, takže studoval ještě ve starém systému, ale pracovat začínal už v tom novém. A ten mi říkal, že tradice lipského malířství pro ně tehdy byla něčím, co stálo za to udržet a uchovat. Považovali ji tedy asi hlavně spíš za určitý styl, jehož kořeny leží v daném regionu. Že byla lipská Vysoká škola grafiky a knižního umění tehdy nejzajímavější z východoněmeckých uměleckých škol, ostatně říká i už zmiňovaný Neo Rauch.

Pro takové tvůrce muselo být znovusjednocení Německa docela náraz.

Právě. Spousta lidí u nás neví, že znovusjednocení neproběhlo tak, že by si zástupci dvou států sedli a řekli si „Tak to spojme, každý do celku vnese něco svého a vytvoříme nový stát.“ Ne, k existujícímu státu, tedy ke Spolkové republice Německo, se přidal jiný stát, menší a chudší, který se zrušil a stal se novým územím toho prvního státu. Pokud bychom měli být přesní, znovusjednocení bylo reálně přistoupením NDR k západnímu Německu. Takže Spolková republika Německo pokračovala a najednou do ní začalo nějak nepohodlně patřit i to, co bylo dosud kulturou nepřátelského systému. Jenže pro lidi na východě to bylo jejich kulturní dědictví. U nás se taky díváme na normalizační televizní pořady a posloucháme hudbu, která vznikla před rokem 1989, a nepovažujeme to všechno za pouhý produkt politického systému, byť to v jeho podmínkách vznikalo.

Co se poté s uměním NDR dělo?

Prvních deset let bylo často uklizené do depozitářů, neboť ředitelé východoněmeckých muzeí byli skoro až koloniálně nahrazeni lidmi ze Západu. Čímž došlo k částečnému ochromení těch institucí, neboť jejich noví ředitelé třeba o východoněmeckém umění nic nevěděli. Až někdy po roce 2000 začaly vznikat první seriózní výstavy a výzkumné projekty a kromě toho se východoněmecké umění úspěšně prodává také na uměleckém trhu.

Východoněmecký malíř Willi Sitte ve svém studiu, 1981, foto: ČTK / DPA / ADN Zentralbild

Můžeme si z toho v České republice něco odnést?

Snad to, že se politicky zatížené umění nemusí škrtnout jako celek a že lze smysluplně mluvit i o tom politickém, co je v něm. Vloni na podzim proběhla v Halle velká retrospektiva Williho Sitteho, což je další z nejvýznamnějších umělců Lipské školy, který se mimochodem narodil v Chrastavě a do Německa odešel až po válce. Byl to přesvědčený komunista a spousta jeho obrazů je silně politických. Maloval například portrét Lenina a tak dále, ale ani ty není možné z hlediska jejich formy úplně odsoudit. V jeho díle je tahle tenze vlastně velmi zajímavá a zmíněná výstava dobře upozorňovala na díla, která vznikala naopak například v době, kdy byl autor v rozporu s oficiální politikou. V instalaci byly některé obrazy jinak podbarvené, aby si tak divák Sitteho tvorbu dokázal líp roztřídit. To mi přijde jako cesta. Přiznat si, že ono politicky zatížené umění tu bylo a nevytěsňovat je na úplný okraj zájmu.

Líp nám to jde v designu, který už umíme ocenit, ale to je asi proto, že nám u něj tolik nevadí, když vznikal na zakázku, zatímco u výtvarného umění máme pocit, že to má být volná tvorba. Jenže i malby nebo sochy často vznikají a vždy vznikaly jako zakázkové práce, takže do nich politika samozřejmě pronikala taky. Měli bychom si připustit, že i politicky zatížené umění patří do našeho kulturního dědictví. Zároveň umožňuje doplnit souvislosti toho umění, které dnes považujeme za nejkvalitnější. Práce Kolíbala nebo Jetelové můžou být o to větším zjevením, když si uvědomíme, v jakém kontextu vznikaly.

Když si otevřeme akademické dějiny umění po roce 1945, skoro se zdá, jako by u nás oficiální umění nevznikalo…

Ano, ale to je oborovým přístupem. Primárním sítem toho, co se dostává do kánonu, je uměleckohistorický význam nebo estetická kvalita.

Není to i generační záležitost? Že jsou dnešní třicátníci kritičtější k panujícímu neoliberalismu a v minulosti více hledají to, co je nyní upozaděno?

To nevím, možná si už jen s domy nebo obrazy nespojujeme negativními vzpomínkami na život za železnou oponou, protože jsme tu dobu zkrátka nezažili. A možná nakonec chceme jen víc odlišovat onu estetickou kvalitu od politiky, která ji někdy zastínila. Já docela těžce prožívám, jak se i v dnešním Německu s kulturním dědictvím NDR nakládá. Pokaždé, když přijedete do Postupimi, tak je tam zase o jeden východoněmecký barák míň, protože poválečnou podobu města nahrazují nějakým fejkovým císařským cukrkandlem.

Pohled na vyprázdněné centrum Halle-Neustadt, 2017, foto: Wikimedia – Pomfuttge, CC BY-SA 4.0

Nedávno jsem četl knihu Steffena Maua Lütten Klein o stejnojmenném sídlišti v Rostocku. Pojednává o tom, co pro jeho obyvatele znamenala transformace, a že pro většinu z nich nedopadla zvlášť dobře.

To se dneska stačí projít po hlavní třídě v Halle-Neustadt. Pro ty, kdo to tam neznají, město Halle má podobnou urbanistickou strukturu jako Bratislava. Na jedné straně existovalo staré město a za řekou se nacházely močály, kde pak v sedmdesátých letech vzniklo obrovské sídliště, postavené úředně dokonce jako samostatné město pro asi devadesát tisíc obyvatel, kteří pracovali v chemičkách okolo. Měli jsme z nich u nás v Krušných horách tehdy ty kyselé deště. Po roce 1990 se to tam začalo brutálně vylidňovat. A dnes se člověk prochází po hlavní třídě a vidí osmnáctiposchoďové paneláky se zazděnými vchody, protože v nich nikdo nebydlí. Zmizela půlka obyvatel a teď si představte, že tam stále bydlí lidé, kteří pamatují, jak bylo to město kdysi nové a vzkvétalo. Měli plavecký bazén, stadion a vůbec lepší životní podmínky než v tehdejším starém Halle, které bylo znečištěné a zpustlé. Teď se v Halle-Neustadt všechno rozpadá, chodníky zarůstají a dům, v němž bydlelo třeba několik desítek lidí, má zatlučené dveře. Když si představíte, že bydlíte ve vedlejším vchodě, tak je to šílená zkušenost. Frustrace lidí, kteří tam zůstali, je úplně pochopitelná.

Probíhala ekonomická transformace NDR jinak než u nás?

Strukturou průmyslu nám NDR byla blízká, ale transformace tam proběhla odlišně. Samozřejmě, že se do východních spolkových zemí začalo okamžitě investovat a dodnes investuje. Jeden příklad za všechny je třeba zámek v Drážďanech, který byl ještě v osmdesátých letech zničený válkou a ohrazený vlnitým plechem. Ale frustrace lidí spočívá v tom, že velká část průmyslu přešla do západoněmeckých rukou. Východoněmecké podniky byly totiž často předány nebo přičleněny k západoněmeckým koncernům, které v nich někdy výrobu utlumily nebo zrušily, čímž v devadesátých letech vznikla veliká nezaměstnanost. Lidi se tam najednou cítili jako nepotřební občané druhé kategorie. Dodnes je velkým tématem i výpočet důchodů, neboť mzdy byly ve starých spolkových zemích vyšší.

Proto asi dodnes východ Německa volí tak, jak volí.

Volí jinak, i když v posledních volbách do Bundestagu ve většině nových spolkových zemí vyhrála nakonec sociální demokracie, podobně jako ve většině někdejšího západního Německa. Ovšem v Durynsku těsně a v Sasku výrazně uspěla opět populistická Alternativa pro Německo, což je na západě něco nepředstavitelného. Některá místa v Sasku jsou dosud opravdu hodně jiné Německo, ale možná že právě i poslední volby ukázaly, že to naštěstí přestává platit pro bývalou NDR jako celek.

Matěj Forejt, foto: ČT art – Hedvika Ptáčková

Matěj Forejt (* 1993)

Je výtvarný a filmový teoretik a publicista. Vystudoval teorii a dějiny moderního a současného umění na VŠUP v Praze a filmová studia na FF UK. V letech 2015–2019 působil v Národním filmovém archivu a nyní pracuje v České televizi jako kurátor i-Vysílání. Je také redaktorem vědeckého časopisu Iluminace, přispívá do Deníku N a online magazínu Artalk, externě spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava. Je držitelem Ceny Věry Jirousové pro mladé umělecké kritiky za rok 2019 a letos mu Galerie Rudolfinum vydala knihu Umění z NDR. Dědictví na obtíž?