Zdeněk Sýkora nechtěl jen něco zobrazovat, chtěl vytvořit nový obraz

Ateliér Sýkorových se nachází pár set metrů od Galerie Benedikta Rejta. Všude na stěnách visí obrazy Zdeňka Sýkory. Z obrovského okna ateliéru jsou České středohoří a řeka Ohře jako na dlani. Ne náhodou Sýkora (stejně jako další lounští umělci) začínal jako fotograf a později krajinář. Zdejší kopce k tomu vybízí. Proslul však především svými strukturami a liniemi, které tvořil i za pomoci počítače. Od poloviny osmdesátých let na nich spolupracoval se svou ženou Lenkou Sýkorovou.

O šedesátých letech v Lounech se mluví jako o zlatém věku umění. Galerie Benedikta Rejta nyní uspořádala výstavu děl nejen známých českých autorů, ale také moskevských kinetistů, které tu vystavovala už v roce 1965, a argentinských konstruktivistů. Vrací se tak ke svým začátkům. Vám bylo tenkrát deset let. Za Zdeňkem Sýkorou jste se do Loun později, v osmdesátých letech, přistěhovala. Vnímala jste ještě ozvěny toho „zlatého věku” zdejší kultury?

V osmdesátých letech to bylo už hodně utlumené. Sice existovaly pokusy kulturní život obnovit, ale nebyly tady k dispozici vhodné prostory, protože Galerie Benedikta Rejta byla od sedmdesátých let stále ve výstavbě. Nic převratného se nedělo, rozhodně tu nefungovala synergie šedesátých let.

Právě v šedesátých letech Sýkora začal vytvářet své posléze proslulé struktury. Proč nezůstal u krajinomalby?

Táhlo ho to pořád dál. Kdyby v roce 1960 zůstal u úžasných fauvistických zahrad, které tenkrát maloval, mohl být dnes slavným českým koloristou. Ale uvědomil si, že se přírodě začíná vzdalovat a že chce udělat ten krok k abstrakci – a stal se malířem obrazu. Nechtěl jen něco zobrazovat, ale skutečně obraz vytvořit. To je podstata moderního malířství dvacátého století.

Jsou to jenom linie, jsou to jenom struktury? Platí u nich to, co říkával, tedy že „obraz je jen to, co vidíme, a nic není za tím, nic není před tím”? Nebo jste v nich viděla ještě něco dalšího?

Je to nezobrazující umění, takže tam nehledejme žádný příběh. Jiná věc je interpretace obrazu, ta závisí na divákovi, a nikdo mu ji – ani umělec sám – nemůže vzít. Pokud jde o linie, je to zjednodušeně řečeno vizualizace náhodnosti, u struktur šlo zase o kombinatoriku. Zkoušení „co se stane, když…“ Rozhodně to není žádné zobrazení vesmíru nebo cokoliv, co k tomu lidé rádi přidávají.

V Lounech se v polovině minulého století potkaly tři silné osobnosti výtvarné scény – Sýkora, Mirvald a Linhart. Jaké spolu tenkrát měli vztahy? Inspirovali se navzájem?

Všechny tři spojovalo působení lounského knihovníka Jaroslav Janíka za protektorátu, v té době se potkali a vzájemně ovlivňovali. Potom všichni tři studovali stejný obor na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

V padesátých letech byli Zdeněk Sýkora s Vladislavem Mirvaldem skoro jako bratři, kdykoliv mohli, vyrazili spolu malovat do krajiny. Vytvořili si vlastní řeč, měli svoje speciální slova. V šedesátých letech spolu byli v umělecké skupině Křižovatka. Kamil Linhart patřil i v Praze do trochu jiné sociální skupiny, výtvarníky amatéry vedl v Litvínově, přesto se i oni dva přátelili, na fakultě měli Linhart a Sýkora společný kabinet. Šedesátá léta je zase všechny svedla dohromady, pojítkem byly konstruktivní tendence, kterých se aktivně zúčastnili. Vystavovali v Lounech i v Praze.

Zdeněk Sýkora, Kamil Linhart a Vladislav Mirvald v Mirvaldově ateliéru v roce 2001, foto: Jaroslav Brabec

Proměnily se jejich vztahy během let?

Zdeněk Sýkora začal být v druhé polovině šedesátých let slavný, pracoval na různých projektech, za rok měl i čtyři výstavy, často v cizině. V tu dobu se hodně napojil na pražskou společnost. Výstava Nová citlivost v roce 1968 byla na dlouhou dobu poslední, kdy se spolu všichni tři prezentovali. Pak se jejich cesty rozešly, lépe řečeno, každý si našel tu svou, ale pořád se spolu přátelili. Kamil Linhart se i v malířské tvorbě vrátil k filozofii a Vladislav Mirvald stále maloval geometrické obrazy a začal zakořeňovat v Lounech.

V Hovorech na Českém rozhlasu jste řekla, že to s panem Sýkorou, vaším učitelem na univerzitě, rozhodně nebyla láska na první pohled, a přišel vám sympatičtější Kamil Linhart. Bylo něco, co měli oba pánové společné? A čím vám nakonec učaroval pan Sýkora?

Na Zdeňku Sýkorovi se mi nelíbila jeho odtažitost. V prvním ročníku byl hodně přísný, nic nám neodpustil. Oproti němu Kamil Linhart, který nás také učil, hned řekl: „Holky, pojďte do hospody.“ Byl to báječný vypravěč, a ačkoli jsme ho měli na deskriptivní geometrii, dával nám přednášky z filozofie. Sýkora naopak říkával větu, na kterou jsem citlivá: „Tomu vy nemůžete rozumět…“ Až mnohem později mi došlo, že zrovna zažíval hodně smutné období, zemřela mu sestra a otec. Cítil se sám. Můj pohled na něj se změnil už v druháku, najednou jsem viděla, jak velká a respektovaná osobnost to je. Kamil Linhart a Zdeněk Sýkora byli každý úplně jiný, jinak přemýšleli – někdo o nich řekl, že jsou jako kruh a čtverec. Ale oba měli společné, že nám chtěli něco předat.

Byl někdy ten věkový rozdíl třiceti sedmi let mezi vámi a panem Sýkorou komplikací?

Až v těch posledních letech, kdy bylo zřejmé, že se náš společný život blíží ke konci. Jinak ne, Zdeněk byl mladý duchem, necítil žádné překážky. Když jsme se brali, bylo mu přes šedesát, to je teď mně, takže si dovedu představit, v jakém byl asi rozpoložení. Na rozdíl od něj si ale občas říkám: Co když to nestihnu… On měl ty obavy až v osmdesáti. Jediná komplikace byla tedy skutečnost, že jsme všichni smrtelní…

První společná fotografie Zdeňka Sýkory a Lenky Sýkorové v ateliéru v roce 1981, foto: Vladislav Mirvald

Se Zdeňkem Sýkorou jste na obrazech spolupracovala. Co ale vaše samostatná tvorba?

Mám pár krajin, které vznikly, když jsme spolu v osmdesátých letech chodili malovat, ale nepřišlo mi, že by moje obrazy spasily svět. Důležitější pro mě byla úloha spolupracovníka. Zdeněk vždycky zdůrazňoval, že by beze mě udělal polovinu obrazů, to je dobrý pocit.  Po deseti letech spolupráce mě už ani nenapadlo vrátit se k vlastnímu malování.

A teď?

Teď jsem plně zaměstnaná produkční prací kolem výstav, knih a různých akcí spojených se jménem Zdeněk Sýkora. Také budování archivu mě naplňuje, pracuju na tom od roku 1986.

Kolik obrazů Zdeňka Sýkory má vůbec Galerie Benedikta Rejta ve sbírce?

Dvacet tři, a to těch nejdůležitějších! Bez Galerie Benedikta Rejta prostě nemůžeme udělat žádnou Zdeňkovu retrospektivu. Většinu těchto děl nakoupil první ředitel galerie Jan Sekera v šedesátých a sedmdesátých letech a dnes se ukazuje, jak prozíravý byl.

Byla to jenom prozíravost pana Sekery? Z dokumentů, které jsou nyní na výstavě Konstruktivní tendence představeny, je zřejmé, že za tehdejší koncepcí galerie stojí i Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald a estetik a výtvarný kritik Josef Hlaváček.

To je pravda, oni si tu galerii tenkrát vysnili, a zejména Josef Hlaváček a také Josef Šimůnek pro její vznik udělali mnoho, ale akvizice měl potom na starost Jan Sekera. Neomylně vybral obrazy, které byly pro mapování vývoje každého autora ty důležité. Třeba Sýkorovu Šedou strukturu, ale i obraz, který jako první vytvořil s pomocí počítače. A to nejde jen o konstruktivní tendence, najdeme tady i další velká jména.  V Lounech se skutečně nachází zásadní věci.

Šedá struktura Zdeňka Sýkory z let 1962–1963 na výstavě Konstruktivní tendence v Lounech, foto: Kateřina Zemanová

Jenomže o nich dlouho skoro nikdo nevěděl. Lounská galerie byla několik let uzavřená, pořádala minimum akcí. Alica Štefančíková vedla tu instituci přes třicet let, pro její setrvání ve vedení galerie vznikla dokonce petice, nicméně galerii od roku 2019 vede Kateřina Melenová. Jste se současným směřováním spokojená?

Rozhodně je to změna k lepšímu, něco se tam konečně děje! Od té doby, co je ředitelkou Kateřina Melenová, pořádají se výstavy i doprovodné akce, na které opravdu chodí lidi, třeba na výstavu konstruktivních tendencí přijde i sto lidí za víkend. V tom předešlém období deseti let galerie v podstatě zmizela – nikdo ji nepotřeboval, ani ona nikoho nepotřebovala… Galerie má za úkol nejen pořádat výstavy, ale také vzdělávat, spojovat místní umělce, starat se o ně a odborně je vést. A také třeba reflektovat různá výročí a připomínat osobnosti lounské výtvarné scény, umělce i kunsthistoriky. Nic z toho se tu deset let nedělo.

Zdeněk Sýkora realizoval také projekty ve veřejném prostoru. Dříve existoval v Československu takzvaný čtyřprocentní zákon, který ukládal, že do umění se u veřejných staveb musí investovat minimálně čtyři procenta z rozpočtu. Postrádáte dnes podobný zákon? Žilo by se nám s ním líp?

Těžká otázka, protože ne všechno umění z té doby je kvalitní. Pořád je ale lepší, když by takový zákon platil, než když nikomu nepřijde na mysl, že by umění mělo být součástí architektury. Nemusí to být čtyři procenta, může to být méně, ale bylo by fajn, kdyby i architekti s uměním počítali.

V rozhovoru pro iDnes jste řekla, že Zdeněk Sýkora přistupoval ke zničeným realizacím ve veřejném prostoru s klidem, vůbec ho to nevzrušovalo. Vás to taky netrápí?

Mě to trápí. Když jsem viděla tu stěnu v pražské Jindřišské ulici, která byla původně součástí veřejného prostoru a v roce 2005 se ocitla  v kavárně, předělená patrem, byla jsem zničená. Asi bych se i soudila, ale Zdeněk byl úplně v klidu. O další věc v Litvínově (kde Zdeněk Sýkora v roce 1977 vytvořil černo-bílou strukturu na chodníku a stěně bývalého nákupního centra, pozn. red.) se vůbec nestarají, tam už oprava nebude možná, šlo by jedině udělat repliku. Už jsme o tom s radnicí jednali, ale stále je to jen plán, nemají peníze. Možná by uvítali soukromého investora.

V Lounech už v roce 2014 vznikl projekt, který po své realizaci vzbudil spoustu kontroverzních emocí. Tato geometrická kompozice Zdeňka Sýkory z roku 1962 vznikla původně pro protipožární oponu divadla, s architektem Josefem Pleskotem jste ji v roce 2019 přenesli na plochu před divadlem. Jste spokojená s tím, jak ten projekt nakonec dopadl, nebo byste s odstupem některé věci udělala jinak?

Je zajímavé, že se po veřejném představení projektu nikdo neozval, petici podporující realizaci podepsaly dva tisíce lidí, měla jsem pocit, že to všichni přijímají dobře. Až když piazzetta byla hotová, spustila se na sociálních sítích vlna kritiky. Taková věc se dělala poprvé na světě, možná se některé věci měly důkladněji ověřit, ale provedli jsme opravu a dnes už piazzetta funguje.

Zdeněk Sýkora a Vladislav Mirvald při malování lounské divadelní opony v roce 1962, foto: archiv Lenky a Zdeňka Sýkorových

Ano, nejprve se ukázalo, že bílé části obrazce za deště nadměrně kloužou, vloni se pak malba musela opravovat znovu, protože protiskluzová vrstva, která na ni byla po kritice nanesena, se dostatečně nespojila s podkladem a malba se začala odlupovat. Dnes už to je vše, jak má být?

Piazzetta klouže, když mrzne, a klouže i všechno okolo, ale za deště se dnes po ní chodí lépe než například po žulových kostkách. Ta neustálá kritika piazzetty vychází z jednoho zdroje a je jím neustále živená, ale jsem přesvědčená, že ta věc je dobrá, ostatně byla architektem Petrem Hájkem v ročence Česká architektura 2019–2020 vybrána jako počin roku.

Piazzetta před Vrchlického divadlem v Lounech, foto: Pavel Planička

Ve Vizitce Českého rozhlasu jste řekla, že Josef Pleskot na rozdíl od vás nebyl sešněrován konvencemi, když instaloval výstavu Zdeněk Sýkora – Moje příroda. Jakými konvencemi se cítíte být sešněrována?

V takových situacích vždycky myslím na Zdeňka, co by řekl, jak by věc řešil, od něj jsem se naučila určitá pravidla, to jsou moje konvence a omezení. Josef Pleskot je svobodný, nezatížený a tvůrčí, bylo tudíž pro mě obohacením spolupracovat jak při plánování piazzetty, tak při instalaci výstavy. Ráda jsem vedle něho tyto své konvence bourala. A co se piazzetty týče, měla jsem představu nějaké struktury, jako je v Litvínově nebo v Nizozemsku, ale nakonec jsem velmi ráda přijala Josefův koncept geometrické kompozice z divadelní opony. Je to její návrat do veřejného prostoru, odkud před dvaceti lety záhadně zmizela.

Sledujete lounskou mladou uměleckou scénu? Tedy jestli nějaká existuje…

Sochařku Moniku Immrovou sleduji po celý její dosavadní tvůrčí život, ta je asi tak nejmladší (lounská rodačka Immrová je ročník 1970 – pozn. red.). Popravdě neznám někoho třeba kolem třiceti, kdo by tu maloval. Možná je to i tím, že tu dlouho nefungovala komunita kolem galerie.

Lenka Sýkorová dnes, foto: Kateřina Zemanová

Zdeněk Sýkora proslul i díky vytváření děl za pomocí počítače, ve své době byl průkopníkem. Co myslíte, že by říkal na to, jak dnes tvoří umělá inteligence?

Myslím, že by se k tomu nehlásil, ani v jeho tvorbě počítač sám nic nevytvářel, byl to jen pomocný nástroj jako třeba štětec nebo kružítko. Nechtěl žádnému stroji předat své kompetence umělce. Od hnutí počítačových umělců se pak i distancoval. Možná by se na to ovšem mohl dívat i z druhé strany, určitě by dokázal ocenit, kam až tato technika dospěla od těch šedesátých let, kdy se stal „světovým pionýrem využití počítače v umění“. Podle mě se ale nejedná o umění. To je přece typicky lidská aktivita, založená na jedinečnosti každého člověka.

Svůj život jste propletla s tvorbou Zdeňka Sýkory a Louny. Nikdy jste toho nelitovala?

Pokud jde o Zdeňka Sýkoru, tak určitě ne. Pokud jde o Louny, tak až na tu piazzettu musím říct, že jsem tady spokojená. V osmdesátých letech bych asi byla raději v Praze, pocházím totiž z velkého města, kde cinkaly tramvaje. Ale časem jsem si zvykla a už jsem se stěhovat nechtěla. Ani po tom, co Zdeněk odešel. Tenhle dům byl náš vesmír… Cítím se tu dobře, pořád jsem tu s ním spojená.

Lenka Sýkorová (* 1957)

Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a literatura a výtvarná výchova, kde se seznámila se svým tehdejším učitelem Zdeňkem Sýkorou, za kterého se v roce 1983 provdala. Od poloviny osmdesátých let pracovali společně.

Konstruktivní tendence

Kurátor: Pavel Kappel. Galerie Benedikta Rejta, Pivovarská 34, Louny. Výstava trvá do 9. dubna 2023.