Tíha věčnosti a potřeba dotyku. Sestry Válovy doba nezlomila

Soubornou přehlídkou děl Květy (1922–1998) a Jitky (1922–2011) Válových, nazvanou Cesta předurčena osudem vrcholí Rok Válovek, vyhlášený u příležitosti stého výročí narození těchto tvůrčích dvojčat. Návštěvník může v Galerii Středočeského kraje (GASK) projít jejich dílem od začátků až k pozdním pracím. Nejedná se však o klasickou retrospektivu: výstava je rozdělena – podobně jako stálá expozice GASKu – do kapitol, které shromažďují tematicky příbuzné malby, kresby a grafiky bez ohledu na dobu vzniku. Díky tomu snáz vynikne, k jakým motivům se sestry vracely.

Přestože má jejich tvorba mnoho společného, každá z nich si vytvořila vlastní, snadno rozpoznatelný styl: pro Jitku jsou to typické protáhlé figury, zdánlivě letmo načrtnuté, přesto pevné a hluboce působivé stejně jako pravěké jeskynní malby, jimiž se inspirovala; Květa malovala podsadité postavy, které často konfrontovala s těžkými objemy kamenů i s moderními průmyslovými stroji.

Zachytit prchavost. Obraz Čekání (1986) od Květy Válové, foto: Profimedia

Dělníci a dohlížitelé

Výstavu otevírají kresby s pohledy na Kladno, kde obě celý život žily. Do zdejších oceláren byly na konci druhé světové války nuceně nasazené. Během padesátých let zobrazovaly dělnické prostředí civilně, nikoli oním heroickým stylem typickým pro oficiální umění té doby. Dělnické tváře, tísnivé prostředí šachet a fabriky doplňují lehčí kresby z porodnice nebo ze sběru chmele.

Jejich rané malby vycházejí z dědictví kubismu, které jim zprostředkoval jejich profesor Emil Filla. Obě převzaly motiv zápasníků, který mimo jiné využily při zobrazení kladenských valcířů. Na kresbách a obrazech ztrácejí postavy svoji individualitu a stávají se těmi, kdo ze všech svých sil zápolí s hmotou v její obnaženosti. Už tady se projevuje sklon vidět v běžném a nahodilém to symbolické, archetypální.

Velkou předností výstavy je konfrontování známých obrazů s množstvím přípravných prací, které ozřejmují cestu od prvotního nápadu až po olejomalbu. GASKu byla loni věnována pozůstalost obou umělkyň čítající 1 730 položek – kreseb, skic, grafik a grafických matric. Výstava Cesta předurčena osudem představuje jeden z výsledků jejího postupného zpracovávání.

Temné odstíny. Jitčiny obrazy nazvané Pod tíhou z téhož roku 1987, foto: GASK

V šedesátých letech sice mohly samostatně vystavovat, ale na naděje té doby pohlížely nedůvěřivě. Skepsi a jemnou ironii vidíme v Jitčině obraze Svědkové minulosti (V ateliéru) (1966) – pro ni typická dvojice postav stojí v místnosti, jejíž stěny jsou vyplněny obrazy s totožnými páry. Setkáváme se tu s dějinami jako s věčně opakujícím se koloběhem, v němž všechno, byť se to zdá sebevíc nové, už v minulosti proběhlo. Květa v Bílé pečeti (1966–67) kombinuje dav malých postav tažených vpřed mocným proudem s průhledy do dávné mytické minulost a na lidi zajaté v ozubených kolech.

Srpen 1968 pro ně přesto znamenal velkou ránu, k níž se, vzhledem ke svým přímým povahám, nepokrytě vyjadřovaly – tak vznikly známí Strážci (1969), bílé sloupy, už jen vzdáleně připomínající tváře, se široce otevřenýma dohlížejícíma očima, v nichž lze ještě spatřit zbytky údivu, strachu, rezignace. Jitka maluje své odtažité postavy-ostny. Protiváhu k nim tvoří dvojice držící se za ruce na obraze Nalezená horizontála (1969). Obě sestry nacházejí protiváhu osamělosti a zápolení s vnějšími okolnostmi v dotyku, rozhovoru, usmiřujícím objetí. Ve výstavě je dobře patrné, jak si obě postupně osvojovaly motivy z křesťanské ikonografie – Ukřižování, Pietu, Milosrdného samaritána.

Dvojportrét Jitky a Květy Válových od Jiřího Hankeho, zdroj: GASK

Člověk, zvíře, zabíjení a čas

Během sedmdesátých let sestry Válovy přišly o veřejné zakázky i o možnost vystavovat. Tvořily však neúhybně dál a propracovávaly se k novým tvarům svých dlouho rozvíjených motivů.

V GASKu to vidíme na Jitčině blízkém setkání člověka a zabíjeného zvířete. Už v padesátých letech navštěvovala jatka a zachycovala brutalitu, s níž člověk pokořuje býka – dávný symbol síly. Od popisných kreseb a maleb se přes obraz-asambláž Šrotiště (1965) – zbytku zvířecí mrtvoly zavěšené za nohu – propracovala až k jednoduchému setkání lidské figury a mytického býka-obětiny na obraze Poslední dotyk (1982–1986), které se zdá být usmířením mezi zabíjejícím a zabíjeným. Divadelní kritik a překladatel Sergej Machonin však na tom plátně viděl „slitování a žal nad něčím, co je přesahuje oba: nad během světa, v němž zabíjejíce, jsme zabíjeným zároveň zabíjeni i my“. Květa zase postupně prolnula motiv kamene a člověka, které dříve kladla proti sobě, a ztenčila hranici mezi přírodním a lidským: detail dlaní na diptychu Ruce (1983) je snadno zaměnitelný za magmatické útvary.

Osmdesátá léta se svou atmosférou se však otiskují do tvorby sester ještě jinak. Jitka se věnuje sérii figur nesoucích těžké břímě, po nímž klesají k zemi, Květa maluje lidské tváře se semknutými rty – Mlčení (1980) a Rezignaci (1988–89). Jejich volným pokračováním je pak obraz Naděje (1991) reagující na Sametovou revoluci – jedna tvář stále opatrnicky mlčí, na druhé hraje šelmí úšklebek, z něhož mrazí.

Sestrám Válovým se věnuje aktuální Artmix, zdroj: iVysílání

Tvorbu obou umělkyň sledujeme až do konce – setkáme se s pozdním Květiným Rozháněčem mraků (1997), postavou, jež sice dokáže uklidnit živly, ale sama se rozplývá a ztrácí, a s Jitčinými litými kresbami, které tvořila při poslechu hudby. Závěr jejich společného díla charakterizuje, slovy průvodního textu výstavy, „přítomnost prazákladní živelné či duševní síly, sídlící ve všem živém i neživém, která putuje a převtěluje se v nekonečných podobách“. Zabývat se takovými tématy může lehko sklouznout k patosu – díla sester Válových ale diváka oslovují výrazem, který patos vylučuje.

Podle kunsthistoriček Marie Klimešové a Marie Bergmanové, z nichž první kurátorovala výstavu Válových konanou v roce 2000 v Národní galerii v Praze, zasahuje umění sester dnešního diváka „proto, že tyto práce nevznikly spekulací, ale jako živelný proud talentu a hluboce osobního životního postoje“. A také proto, že vyjadřují základní, obecně sdílenou lidskou zkušenost a zároveň působivě vypovídají o své době.