Alina Popa: Nechci svou realitu obyčejnou. Potřebuju ji nepříčetnou
Video rumunské umělkyně Aliny Popy působivě promlouvá o hledání sebe sama poté, co lékaři člověku sdělí fatální diagnózu, o snaze přežít, o potřebě lidské blízkosti. O tom, že svět je mnohem pestřejší, než si běžně uvědomujeme.
Sledujete na výstavách současného umění videa? Přiznávám, že většinou okolo nich jen projdu, nebo se na ně nevydržím dívat až do konce. Ovšem u videa Aliny Popy (1982–2019) s performancí Ty jsi (2017), které je ještě dva týdny k vidění na pražské přehlídce Bienále Ve věci umění, konkrétně v Městské knihovně, jsem se zastavila a – zapomněla na vše kolem. Když jsem se pak „vynořila“, zjistila jsem, že uběhla více než půlhodina.
Umělkyně v téměř prázdné místnosti mluví ke shromážděnému publiku v metaforách, od nichž je těžké se odtrhnout. Vypráví o tom, jak se při plavání v moři na chvíli stala ornamentem vyplňujícím prostor mezi rybími těly. Jak pocítila hlad a sledovala situaci očima dravé ryby i její oběti. O linii bez tloušťky. O bleše, jejíž krátký ubohý život vrcholí, když se celá naplní, nasytí – a vůbec to není smutné. I při nesouvislosti jednotlivých obrazů nemá divák pocit, že sleduje nonsens. Performance má svou dynamiku – Popa vtahuje diváky (z nichž někteří jsou její kolegové a přátelé) do dění, zapojuje drobnou choreografii, rozvibrovává prostor svým hlasem.
Uvedení performance Ty jsi v brazilském São Paulu, foto: Larisa Crunteanu
Alina Popa zemřela na nevyléčitelnou nemoc, s níž několik let bojovala. Věnovala se teorii umění a performancím. Ve své domovině vytvořila několik uměleckých projektů, na jejichž základě vznikly knihy s teoretickými texty (Bezna, Black Hyperbox, Unsorcery – v rámci nynějšího Bienále jsou dostupné k nahlédnutí i ke koupi). A dlouhodobě spolupracovala se svým partnerem Florinem Fluerasem. Už předtím, než jí byla sdělena diagnóza, se společně nadchli pro „amazonské myšlenky“ Carlose Castanedy a antropologů Eduarda Viveiros de Castra a Eduarda Kohna. Tedy pro náhledy světa (a lidského těla) inspirované šamanstvím, tedy otevřené proměnám, nejednoznačné a vymaňující se modernistickému racionalismu, který má neustálou potřebu přesného klasifikování dějů a věcí; pro chápání reality coby multinaturálního (ne multikulturního) fenoménu.
Popa s Fluerasem se zabývali konceptem „uměnosvětů“ (artworlds) – snahou zahrnout do uměleckého díla proces jeho vytváření, výzkum, způsob života a jednání. Potom, co Alina onemocněla, pokračovali vytvořením projektu Klinika (The Clinic) – spolu s dalšími umělci odjeli do vesnice v Transylvánii, aby se společně pokusili vytvořit léčbu, která by byla zároveň uměleckým dílem. Tak vznikla zmíněná performance Ty jsi a dílo Uzdrav linii (Heal the Line, 2017), rovněž vystavené na nynějším pražském Bienále.
Kresby, které umělkyně tvořila vleže na své hrudi v posledních měsících před smrtí, foto: GHMP – Tomáš Souček Flueras píše v úvodu knihy Čtverec vůle ve čtverci lásky (Square of Will in Square of Love, 2019), v níž uveřejnil Alininy poslední texty: „V důsledku své nemoci si jasněji uvědomovala, že když na věcech opravdu záleží, je odtělesněné myšlení na škodu, může to být past. Bez určitého ztělesnění a působení na svět kolem nás jsme zamčeni ve vlastní hlavě s pocitem, že my a naše myšlenky jsme jedno. Došlo jí, že troufalé intelekty a troufalá srdce mohou být dvě zcela odlišné věci. I ta nejtroufalejší mysl může být ve svém praktickém jednání i chování zcela konvenční. Ale když se přihodí něco hrozného, nedokážeme myšlení a život udržet oddělené. Stejně tak umění, pokud ho stále vytváříme. ‚Srdce je to jediné, co mám,‘ napsala pod jednu ze svých posledních kreseb.“ Při performanci Ty jsi Popa několikrát zdůrazňuje, že je pro ni důležitá přímá zkušenost, abstrakce ji nezajímá.
Protože se dozvěděla, že existuje několik lidí, kteří se vyléčili ze stejné nemoci prostřednictvím mystických zážitků, cestovala do Amazonie a žila po nějaký čas v léčebné komunitě. Zároveň si uvědomovala, jak omezený je dnešní civilizovaný pohled na člověka a jeho nemoci: „Tělo je skutečné, ale to, co si o něm myslíme, je fikce. Názory medicíny jsou fikcí vnucenou nám modernitou a kapitalismem. Je to konsenzuální fikce. To, jak na tělo nahlížíme, jak ho pojmenováváme, určuje, jak se k němu chováme a jak ono zpětně reaguje. Jsme svobodní a tělo volá po individuálních fikcích, nebo po fikcích, které mu poskytnou víru a volnost. Perspektiva vytváří realitu,“ píše Alina Popa v textu Nemoc jako estetický projekt (Disease as an Aesthetic Project, 2018) a pokračuje: „Změnit běžnou perspektivu je téměř nemožné. Nejde to provádět jen v mysli, vyžaduje to jiné praktiky – vzájemně na sebe působit se světem takovými způsoby, které vrátí do naší reality rozmanitost. Se světem už totiž doopravdy neinteragujeme. Jsme příliš dobře obeznámeni s postupy, které bereme jako jedině možné a které vždy přinesou stejné výsledky. Tělo je stejně odcizené jako svět. A my musíme přijmout jeho podivnost. Zvlášť, když potřebujeme, aby realita byla bláznivá, když jsme nemocní a nahlíženo běžnou perspektivou bez šance na přežití. Nechci svou realitu obyčejnou. Potřebuju ji nepříčetnou.“
Alina Popa se dotkla podstatných skutečností. Svět se „zestejňuje“, mizí v něm jinakost a rozmanitost. Léčení světa a jednotlivců se musí prolínat, protože jejich problémy jsou provázané. Rumunská teoretička a performerka disponovala citlivostí a schopnostmi to vyjádřit myšlenkově hutným, přesto poetickým způsobem. Jsou díla a lidé, kteří dokládají, že umění dokáže být avantgardou citlivosti na to, co v současném uspořádání světa už nefunguje a čím je možné to nahradit.
