Výtvarník Radim Langer: Není pro mě podstatné zavděčit se světu vytvářením osobní značky

Radim Langer (* 1985) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde prošel ateliéry jak volného, tak užitého umění. V letech 2015 až 2019 byl asistentem na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Nových médií. Kromě malířské tvorby se věnuje psaní. Jeho knižní debut Manuályvyšel v roce 2016. Žije v České republice a v Itálii – spolu s manželkou, výtvarnicí Viktorií, a jejich synem.

Můžete o sobě říct: Tohle téma je pro mě určující? A když ano, tak které to je?

Téma, k němuž tíhnu, je starověké chápaní proměny, jak ji můžeme znát třeba z Ovidia – konkrétně proměna krajiny v geografickém a klimatickém smyslu, a rovněž proměna vlastní umělecké i životní cesty. Metamorfóza jako základní předpoklad pro poznání věčnosti a lidské existence. Proměna je pro mě synonymem přírodního původu kreativity. Osobní se mísí s tím, co může sdílet kdokoliv jiný, s dalšími tématy jako jsou láska a hojnost, ovšem na kosmické, nikoliv materiální nebo tělesné rovině.

A svoji aktuální výtvarnou tvorbu byste charakterizoval jak?

Momentálně se věnuji práci na obrazech inspirovaných sicilskou přírodou a kulturou starověkého Řecka. Na Sicílii, kde jsem našel druhý domov, se lze se stopami Řeků i daleko starších kultur setkat na mnoha místech. Mytologické chápání světa, to znamená ještě předsókratovské nebo spíš předplatónské, předliterární, které vycházelo například z pozorování základních přírodních živlů – to jsou sicilské sopky a požáry, vody, Tyrhénské a Iónské moře, vzduch, pára horských mlh valících se přes strmé kopce, drama a divokost sicilské krajiny, geometrické pojetí vesmíru vepsané do živlu země, do hmoty. To jsou věci, které mě skutečně pohltily, v nichž se pokouším číst.

To zní dost romanticky…

Může to znít romanticky, proč ne, já se za romantika považuji. Beru vážně romantismus ve smyslu osmnáctého století, který pro mě reprezentuje hlavně Goethe. Je mi blízká individualita, která je vědomě přítomná ve světě, aby podala svědectví jak esteticky, tak procesem prožívání vlastního poznání – ať perem, anebo štětcem. To je ve výsledku jedno.

Ale jsem i realistou. Neuhýbám pohledem před vším toxickým nebo antiekologickým, třeba před černými skládkami a spoustami plastů, které denně vyplavuje moře. Sicilskou krásu přírody a krajiny totiž prorůstá častý nepořádek, špína, někdy až potoky odpadků jak v horách, tak u moře. Vůni divokých bylin střídá zápach hořících pneumatik. Ten kontrast je stimulační.

Výtvarnému umění jste se věnoval od útlého věku. To přece není jen tak. Nebo ano?

Malování, kreslení i psaní jsem se intuitivně začal věnovat souběžně někdy v devíti letech, přesně si to nepamatuji. V tom asi nepatřím mezi výjimečné jedince… I když je pravda, že jsem tyto činnosti bral záhy hodně vážně. Určitě od chvíle, kdy se mi do rukou dostal časopis Největší malíři, který jsem následně, číslo za číslem, týden po týdnu, vášnivě četl – to bylo ještě pár let před střední uměleckou školou. K umění jsem se však vedl sám, byla to vnitřní motivace a touha stát se malířem. Tehdy pro mě byly určující klasické principy umění, z nichž dnes vyznávám třeba tíhnutí k pozvolnosti, větší důraz na kvalitu než kvantitu.

Nicméně na vysoké škole jste prošel ateliéry různého zaměření – od volného přes užité umění, k teorii až po nová média. To už nebyly jen klasické principy umění a vzývání pomalosti.

Určitě mě ovlivnily jak ateliéry skla, tak volného umění na UMPRUM a malířství AVU, stejně tak studijní pobyty v Portugalsku a USA. Pomalost nevzývám, ale vzhledem k velkému množství prací, které jsem dosud vytvořil, jsem se rozhodl své dřívější návyky změnit a četné zkušenosti koncentrovat.

Dnes mi připadá, že kvůli své produktivitě a pracovitosti jsem se až příliš prudce ponořil do intelektualismu, malířství a kurátorství výstav zároveň. Silně mě ovlivnilo setkání s dějinami filozofie, s nejrůznějšími myšlenkovými okruhy. Uvědomil jsem si ale, že primární není malovat myšlení, nýbrž malovat to, co přichází bez spekulace, co v člověku zažehává plamen samo a přirozeně. Vztah mezi filozofickým hloubáním a mezi tím, co tvořím, se mi časem vytříbil. Moje mysl je dnes daleko klidnější, než bývala. Hlavně pokud jde o mezioborové rozkročení.

Ostatně studia teorie a nových médií mou tvorbu nijak zvlášť neovlivnila. Doktorandské studium na katedře teorie bylo důležité paradoxně proto, abych s teoretizováním přestal a byl ke svému tvůrčímu životu laskavější. I proto jsem studium nakonec nedokončil na teorii, ale v ateliéru sochařství u Dominika Langa a Edith Jeřábkové.

Kromě toho, že jste výtvarníkem, jste i spisovatelem, teoretikem, prostě píšícím autorem. Na tuhle svoji dráhu nahlížíte jak?

Intenzivně jsem se psaní začal věnovat na střední škole v Brně, kde jsem studoval malbu. Poezii jsem od začátku bral velmi vážně – obdobně jako malířství. Coby středoškolák jsem zhltal dvacet až třicet básnických sbírek za týden. Také jeden z mých tehdejších učitelů, Petr Veselý, psal a píše poezii, a moje literární pokusy podporoval. Brno mě tehdy, co se literární scény a historie týče, hypnotizovalo. Osobně jsem poznal třeba redaktora Martina Stöhra z nakladatelství Host, spřátelil jsem se se zlínským básníkem Pavlem Petrem. Časopisy Host a Psí víno byly mé první publikační úspěchy. Měl jsem několik let ambici debutovat jako básník, vlastním nákladem jsem si vydal a ilustroval dvě sbírky. Výtvarné zaměření a malování nakonec převážilo, poezii však velmi rád čtu dodnes.

Kdybych šel přímější cestou, možná bych dnes viděl věci jinak. A také by moje tvorba asi byla přímočará i moje jméno by svítilo výrazněji. Jenže jsem poněkud komplikovaný, a tomu odpovídá můj dosavadní vývoj. Zároveň doceňuji hodnotu oné křivolakosti. Není pro mě podstatné zavděčit se světu vytvářením osobní značky, ale to, aby moje práce proměnila osobní zkušenost v něco opravdového. Originalita se nedá jen tak přivlastnit, ale lze ji individuálně prokázat díky dlouhodobému prosévání vlastních schopností a vlivů mnoha jiných originalit.

Mluvil jste o časopisu Největší malíři, který jste jako dítě hltal. V poezii pro vás bylo iniciačním zdrojem co nebo kdo?

V šestnácti jsem chtěl být jako Rimbaud. Dodnes je to pro mě jeden z nejinspirativnějších novodobých umělců, kteří svědčili celým svým životem, ne pouze svým dílem. Ta Rimbaudova jednota, již je možné spatřit až s určitým odstupem, je fascinující. Je mi blízký i pro svůj polyglotismus. Malířství, literatura a jazyky zůstaly mým vnitřním palivem, které mi dává smysl. Baví mě spojení malířství a poetické imaginace. Čtení je pro mě dalekohled i mikroskop. Nerad odděluji umělecké formy, protože ve výsledku je každý projev lidského ducha propojený. To, co člověk vydává do hmoty, a tedy i do symboliky slov a obrazů, obsahuje tutéž hodnotu.

Jak pracuje výtvarník a spisovatel v jednom? Jak kloubíte obě praxe?

Z časových důvodů to není jednoduché. Když děláte jedno, nemůžete zároveň dělat to druhé. I proto jsem zdrženlivý, pokud jde o moje spisovatelství. Pořád něco píšu, ale psaní se u mě odehrává v posledních letech spíš na osobní bázi. Píšu deníkově, rukou a do papírových sešitů. Některé sešity si dopředu koncipuji jako knížku, například o polyglotech a polyglotismu nebo soubor povídek vycházející z mých nových zážitků a setkání. Většinou jde o nápady, které dále nerozvíjím, abych neplýtval časem a silami. Čekání je důležitý, přitom opomíjený rozměr tvoření. Je to poučení z minulých let, kdy jsem se pachtil s napsáním teoretické knihy, a nakonec z toho sešlo. Od dizertační práce jsem v podstatě nic, co by stálo za řeč, nepřepisoval do počítače.

Takže nyní skutečně, a především tužka a papír?

Ano, v psaní rukou vidím docela spontánní verzi spisovatelství, je to můj způsob grafomanie, vyhovuje mi ten fyzický aspekt zanechávání stopy jako u malování. Vycházím ze svého života, a pokud píšu, tak o tom, co ke mně přichází, co zažívám, čím zaměstnávám svoji mysl. Ambice publikovat jsem zchladil. Zůstávám nohama na zemi v tom smyslu, že se cítím být výtvarný umělec, který píše nezávazně a bez nutnosti psaní prosadit veřejně. Texty u mě vznikají nárazově a nechávám si čas k tomu, aby se napsané mohlo až za nějakou dobu projevit a ukázat, zda za něco stojí. Nyní se daleko víc soustředím na činnost odehrávající se ve hmotě a v materiálu. Nechávám věcem volný spád a do ničeho se nenutím.

Ale současně jste podepsán i pod překlady. Například v červnu vyšla publikace malíře Jana Gemrota Observace, k níž texty napsal kunsthistorik kurátor Karel Srp a vy jste je přeložil…

Ano, jestli se v poslední době věnuji textům, tak jako překladatel. Beru to jako způsob přivýdělku.

Nicméně ráda bych se ještě na moment zastavila u vašeho knižního prozaického debutu Manuály. O něm anotace praví: „… životopisný portrét hlavní postavy, otce rodiny vášnivě zaujatého tvorbou mechanických projektů na bázi svépomocného kutilství, prolíná s barvitou koláží všemožných instruktážních textů, návodů, seznamů a ilustračním doprovodem. Svou průkopnickou stylizací tak Manuály mimo jiné představují konkrétní lidský osud jako jeden velký experiment.” Kde jste se inspiroval?

Primárně u svého otce. Tato knížka byla literárním doslovem k malířské práci, s níž jsem před jedenácti lety diplomoval. Otcova práce mechanika a autodidaktického konstruktéra mě v určité době přiměla k reflexi řemeslnosti a relativizaci smyslu malířství ve vztahu k formátu, k pokrývání plochy barvami určitým typem reprezentace. Jako malíř jsem bilancoval samotné malířství, což mou tvorbu provázelo i několik let po škole. Možná šlo o vyrovnání se s původním vlivem rukodělného vesnického prostředí.

Jak se ten „doslov“ ve formě Manuálů rodil?

Kniha vznikala tři roky. V době, kdy jsem napsal její první části, pohltil mě román Naruby od Karla Jorise Huysmanse, taky Rabelaisův Gargantua a spisovatelé literární skupiny Oulipo, Georges Pérec a Italo Calvino. Toho dnes čtu v italštině a jeho jazyková hravost a průzračná fantazie mě stále přitahují. Jsou to texty plné popisů, hédonických seznamů a přesných literárních konstrukcí. Tuto formu psaní jsem v Manuálech uplatnil pro zachycení supermarketů, sterilních a současně opulentních prostředí, a tyto partie střídá biografické vyprávění s výřezy ze života mého otce, jak jsem ho mohl poznat skrze svůj život a vzpomínky. Manuály v průběhu psaní získaly další rozměr přidáním druhé postavy otce, který provozuje zrcadlová bludiště.

Ty literární inspirace korespondovaly také s tím, co jsem tehdy dělal jako malíř, čili zaměřoval jsem se na světy industrializovaného řemesla, stavění, budování, na to, že jako malíř nebo spisovatel konstruuji novou realitu z věcí známých, atraktivních svou mnohostí, jednoduchostí a přímočarostí.

A co váš otec dnes?

Předloni náhle předčasně zemřel. Manuály jsou dnes pro mě jakýmsi memento mori, tím, co zůstává připomínkou spojitosti našich osudů s životy, jež pomáhaly nést ten náš.

Dramaturgicky jste se podílel na chodu pražských výstavních prostor Galerie 207 a etc. galerie. V čem to pro vás bylo přínosem?

Obě ty zkušenosti mi umožnily realizovat nápady a projekty, na nichž participovalo množství skvělých tvůrců. Tehdy mi to dávalo smysl a díky těmto aktivitám jsem zůstával v živém kontaktu se spřízněnými lidmi, s umělci, s kurátory, s jinými iniciativami. Pokud jde o praktické dovednosti, naučil jsem se díky tomu psát o umění a překládat.

Láká vás pokračovat v kurátorské či dramaturgické praxi?

Tyto aktivity už nejsou tím, co bych si přál dále rozvíjet. Dnes se nepovažuji se ani za kurátora, ani za kritika, ani za novináře nebo dramaturga.

Ovlivňují vás soudobé světové události? Zasahují do vaší práce?

Posledního dva a půl roku zažívám dramatické období. Během pandemie a lockdownů jsem prožil životní obrat pokud jde o spirituální nastavení. Oficiálně jsem z etických důvodů vystoupil z katolické církve a začal se naplno věnovat vlastnímu rozvoji – józe, meditacím, sebeléčbě po fyzické a psychické stránce. Zažil jsem to, čemu se říká psychospirituální krize. Uvědomil jsem si řadu věcí nejprve skrze svou dosavadní minulost, podíval jsem se nekompromisně a zároveň soucitně na své dětství a na zranění, která si do dospělosti přinášíme kvůli dřívějším životům a následně kvůli vzorcům svých rodičů a rodin, vinou balastu, který do nás vložily zastaralé vzdělávací systémy s přehnanými požadavky a s mocenskými hierarchiemi.

Takto jsem se tedy poslední dva roky pročišťoval a odbourával řadu negativních zkušeností, myšlenek, vzorců, strachů, bolestí a bloků. V tom nadále pokračuji. Je to práce na mnoho let, kterou nelze vůbec srovnávat s uměleckou praxí.

Současné události a ekonomická nejistota mě přiměly ke změně praktického nastavení. Od září nastupuji na částečný úvazek do základní umělecké školy v Praze. Na to se těším, protože mi tato práce umožní nejen zůstat v kontaktu s výtvarnými materiály, ale také trávit čas s dětmi, jejichž imaginace a bezprostřednost mě fascinují a inspirují.

Můžete přiblížit nějaký z těch prostředků pročišťování?

Více než rok se věnuji terapii chladem. Každé ráno v ledové vodě posouvám nejen strávený čas, ale i hranice svého vědomí. Zvědomuji si podstatu zázraku života jako toho, co tepe a zahřívá ze sebe sama, ať je zima sebevětší. Není to zdravé pouze fyzicky, ale to, o čem se domníváte, že jste vy, začne pracovat se zcela jinými prostory. Vědomí je širší než samotné lidské myšlení, a poznání toho, že jsme všichni součástí jednoho celku, jednoho vědomí, je individuální právě díky hmotě těla, které máme zrovna v tomto okamžiku k dispozici. Vydat se tímto směrem je náročné především kvůli tomu, že je to nepříjemné, protože chlad je tím, co si spojujeme se smrtí. Otužováním oslavuji život v jeho plnosti, událostem přinášejícím smrt navzdory. Takto vedu tichý, klidný a soucitný protiútok.

Jak propojujete péči o svého vlastního syna a práci? Zasáhlo rodičovství do vaší tvorby?

Už během očekávání narození našeho syna jsem začal prožívat velmi dramatické změny ve svém duševním životě, a tím samozřejmě i v tvorbě. Rodičovství se mi stalo denním tématem ke studiu v praxi. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl jít na rodičovskou dovolenou a pomáhat ženě pečovat o syna. Synovo dětství pro mě znamená nejkrásnější období v dosavadním životě. Nejen pro radost z každé chvíle s ním, ale také v tom, že mi to nastavuje zrcadlo sebe sama a nutnost na sobě pracovat, učit se komunikovat a poznávat smysl toho, čemu staří Řekové říkali Agapé, tedy bezpodmínečná láska. Uviděl jsem v synovi nádhernou bytost, jež mě má něčemu naučit; bytost, která tu není pouze proto, že já jsem jeho rodič a on moje dítě.

Vztahy mezi rodiči a dětmi vnímám naléhavě proto, že v jejich dysfunkcích, v přesvědčeních – přebíraných od rodičů a výchovných systémů – se ukrývají příčiny utrpení na duších později dospělých lidí. Snažím se prosazovat svobodu učení, svobodu dětské hry a respektující výchovu. Rodičovství vnímám jako samostatnou disciplínu, jíž je nutné se věnovat přímo v interakci s dětmi, nikoli pouze teoreticky.

Tím chcete říct, že četba příslušné literatury k tomu zas tak není potřeba? 

Stačí dvě tři skutečně dobré publikace, které opravdu aplikuji do praxe a nemusím číst regály o dětské psychologii. Podle mě je důležité naučit se vykazovat lásku sobě a potom komukoli, nejen svému dítěti, pracovat na své duši, abychom byli laskaví k duším, které nás obklopují. Vidím to jako cestu, jak se konečně pohnout jinam, jak změnit svět k lepšímu.

Ale zpět k vaší původní otázce o rodičovství a tvorbě. Ovlivnilo ji zásadně, protože mi ukázalo, že i já se musím umět milovat takový, jaký jsem, dělat především to, co mě naplňuje a dělat to po svém. Rodičovství vneslo do mé tvorby sice značné zpomalení, ale rozzářilo moje nadšení pro barvu, přivedlo mě k větší citlivosti, trpělivosti a bezprostřednosti. Přineslo do mého života nové poznání svobody jít za svým srdcem, nikoliv za svým rozumem. Bytost mého syna mě inspirovala i přímo, několikrát jsem ho maloval. Dostává se do toho i další prostor, něco za podobiznou dítěte, něco, co nejde popsat slovy.

S manželkou jste si pořídili dům v Itálii, který momentálně opravujete. Jak to jde?

Dům jsme koupili za dědictví, které jsem dostal po smrti otce. Vlastní rezervy jsem neměl žádné. V Česku bych za tu sumu pořídil sotva garáž. Na Sicílii je možné za totéž koupit nádherný prostorný dům z přelomu 16. a 17. století s výhledem na Tyrhénské moře, na kterém sedí Liparské ostrovy jako modravé dortíky.

Plány máme v tuto chvíli daleko větší než prostředky na opravu. Bohužel světové události a nepříznivá ekonomická situace brzdí naše loňské vize, kdy se vše jevilo o něco jednodušší. Také si vážněji uvědomujeme, že tento dům je pro umělce a umělkyni bez zednických a stavařských dovedností a s malými prostředky velkou výzvou. Ale s minimem se tu snažíme zařídit alespoň nejzákladnější opravu. Důležité změny v domě bych raději svěřil obratným rukám zdejších muratori, tedy zedníkům.

Kdyby se vám ty opravy aspoň částečně podařily, co potom? Chcete tam přesídlit natrvalo?

Chtěli bychom k nám zvát nejrůznější tvůrce a osobnosti k pobytům, které by pro ně mohly znamenat podobný přínos jako pro nás. Už teď necháváme dveře otevřené komukoliv, kdo by měl zájem zavítat a seznámit se s tímto magickým prostředím hornaté přímořské krajiny mezi Etnou a Stromboli.

Dům je prozatím obyvatelný od května do října, a zajišťuje to nejnutnější, co člověk pro bydlení potřebuje. Časem plánujeme v okolí získat i kus půdy. Takový pozemek bychom využili jako zahradu k permakulturnímu pěstitelství. Zdejší lidé většinou nějaký pozemek kultivují a díky tomu jsou v mnohém soběstační. Půda tu rodí s neuvěřitelnou intenzitou po celý rok, není potřeba chemické přihnojování, kvalita a čerstvost potravin jsou exkluzivní i v poměru k celé Itálii. Lidé tu v domácích podmínkách vyrábějí úžasné produkty. Místní sýry náleží k národnímu bohatství, tradice tu mají hlavní slovo. U nás ve vesnici je jedním z našich přátel kameník a provozovatel vodního mlýna na horizontální kolový pohon. Pěstuje starověké obilí a mouku mele pomocí kamenů, čímž pokračuje v rodinné tradici. Učím se i lokální novaréský galo-italický dialekt, díky čemuž se nám daří vplynout mezi místní a udržovat s nimi přátelské vztahy. Jsme tady prostě šťastní.

Říkal jste ovšem, že od září budete učit v Praze.

Ano, naše pobývání se bohužel dočasně zkrátí jen na červenec a srpen kvůli mé nové práci ve škole. Vůbec ale neopouštíme představu, že na Sicílii chceme v budoucnu žít minimálně polovinu z kalendářního roku a ideálně celoročně. Vše se neustále mění, uvidíme, jak se situace vyvine.

Na začátku rozhovoru jsem se ptala na vaši aktuální tvorbu a vy jste odpověděl dost obecně a – romanticky… Tak se tedy na závěr ještě jednou ptám: Na čem konkrétně pracujete, když zrovna nebudujete?

V Čechách mám od zimy rozpracovanou sérii obrazů a doufám, že se mi podaří pár pláten vytvořit i tady na Sicílii. Inspirovala mě jedna kruhová mozaika, v jejímž středu Řekové zobrazovali hlavu Medusy. Já tu hlavu vynechávám, oddělávám to, co působí zlo, původní geometrii rozkvětu či záře rozvíjím v trpělivém procesu zcelování a opravování, a pokouším se obrazům vtisknout vyšší vibrační radius. Vizuálním základem těchto pláten je kruh nebo elipsa, atributy alegorického malířství a také kosmologické uchopení živlů ohně, vody, vzduchu a země.

Už delší dobu ve svých obrazech rozvíjím také to, co kdysi Rudolf Steiner nazval život v malbě. Například exkluzivní výsady malířství, světelná a duchovní hodnota barvy, přírodní procesy nebo krajinné motivy. Na Sicílii nacházím velké množství impulzů v podobách flory i fauny, v pozorování extravagantních obrysů přírodní reality nebo ve zdejším kontrastu hnusu a impozantní krásy. Věřím, že malířské obrazy, které vytvářím, mohou žít a vibrovat, že to jsou mýtické organismy. Do obrazů zapracovávám záměr převrátit princip zraku nebo pohledu, malířské poznání, že nejen my pozorujeme obrazy, ale že obrazy vidí nás.