Jak úplně zmizet. Odcházení Marka Hollise z kultovních Talk Talk
Zemřel hudebník, který učil, že ticho je důležitější než zvuk. A hudba podstatnější než sláva.
Zprávy o smrti pětašedesátiletého anglického hudebníka Marka Hollise se začaly nenápadně objevovat na sociálních sítích v poslední únorové úterý. Trvalo však skoro dva dny, než zprávu potvrdil oficiální zdroj z jeho rodiny. Enigmatický muzikant, který se v druhé polovině osmdesátých let proslavil jako frontman skupiny Talk Talk, byl poslední dvě dekády mimo hudební scénu. Ale jeho hudba si žila svým vlastním životem. A byl to život překvapivě populární – alespoň soudě dle reakcí na umělcovu smrt, které následovaly v médiích a na sociálních sítích.
Zatímco nynější éra retrománie oživila k reunionu kdejakou slavnější kapelu minulosti, jejíž členové teď spíš už jen silou vůle drží v rukách nástroje, Talk Talk v roce 1992 prostě zmizeli – a už se nikdy nevrátili. Alba kapely, která vznikla v Londýně počátkem osmdesátých let, nevyšla v opulentních reedicích, koncertní comeback se nedostavil. Když nadšenci kolem anglického hudebního magazínu Quietus připravili před sedmi lety výpravnou vzpomínkovou knihu esejů Spirit of Talk Talk, nikdo z kapely nechtěl na jejím vydání spolupracovat ani poskytnout rozhovor. Jistá enigmatičnost k jejich vzdušnému mixu ambientu, jazzu, rocku a avantgardních postupů vždy patřila. A Hollisovi nikdy nešlo než o hudbu samotnou. Všechny ostatní aspekty kariéry mu byly ukradené.
Video k písni Such A Shame kapely Talk Talk, zdroj: YouTube Talk Talk se rozpadli po vydání desky Laughing Stock. Mark Hollis v 1998 publikoval eponymní sólovou desku, ale odmítl s ní vyjet na koncertní turné. „Nic z toho se nedá hrát naživo,“ prohlašoval sveřepě. A pak se úplně odmlčel. Roku 2001 produkoval desku švédské zpěvačky Anjy Garbarek Smiling & Waving a vytvořil hudbu k televiznímu seriálu Boss. Nic víc. „Vybral jsem si svoji rodinu. Možná jsou lidé, kteří to dokážou, ale já neumím odjet na turné a zároveň být dobrý otec,“ řekl na vysvětlenou ke svému mlčení.
Talk Talk si během své jedenáctileté existence prošli zajímavou cestu. Začali jako klony synthpopových hvězd Duran Duran a v první polovině osmdesátých let bodovali v hitparádách. Jenže na frontmanovi Hollisovi vždy bylo něco trochu divného – na pódiu se díval nezúčastněně do země, v klipech se styděl a při rozhovorech se vyloženě trápil. Když mělo dojít na natáčení třetí studiové desky, rozhodl se uchýlit s kapelou na venkov a úplně se vzdát syntezátorů. Výsledek venkovské seance – album The Colour of Spring z roku 1986 – zaznamenává kapelu v přerodu, která se právě osvobodila ze zaběhnutých syžetů a radostně ohmatává možnosti v novém teritoriu.
Video k písni Life’s What You Make It kapely Talk Talk, zdroj: YouTube První singl z alba The Colour of Spring, tedy Life is What You Make It, se překvapivě stal jejich největším hitem. Hollisovi to především dalo volnou ruku v dalším vývoji kapely. Dva roky na to následovalo album Spirit of Eden. Bylo vykročením do úplně nového hudebního světa, v němž si jazz, ambient a rock podávají ruce. Písně pomalu rozkvétají z ticha, chytlavé refrény byly definitivně vystřídány delikátními melodiemi a atmosféru budovaly minimalistické aranže smyčců a dechů. Talk Talk improvizovali v úplné tmě a materiál poté se svým parťákem Friese-Greenem pečlivě rozstříhali a zase poskládali do písňových koláží v duchu spolupráce Tea Macera a Milese Davise na deskách jako In a Silent Way nebo Bitches Brew.
Poslední deska Talk Talk, nazvaná Laughing Stock, pochází z roku 1991. Zde už vyloženě abstraktní kompozice drží pohromadě výhradně Hollisův utrápený hlas proplouvající strohou zvukovou krajinou. O sedm let mladší sólová deska bez vytáček ukazuje někoho, kdo dobrovolně odchází do ticha. Hollis jako kdyby zde každý zvuk (a všechny byly akustické!) dvakrát obracel v prstech a použil pouze ty úplně nejnutnější.
Talk Talk v roce 1988, zleva: Mark Hollis (zpěv, kytara, piano), Paul Webb (basa), Lee Harris (bicí), zdroj: Wikipedia.org
Pro fanoušky je mlčení jejich oblíbeného hudebníka zničující. Za poslední dobu jsme si navíc zvykli, že hvězdy jsou stále k dispozici, chrlí nepřetržitý proud obsahu, a to nejen hudebního. Je to zničující a nevděčná role: umělecké ambice se rozplývají v nutnosti produkovat další a další nahrávky, které stejně nemá nikdo čas poctivě poslouchat. Mark Hollis tuhle hru odmítl hrát. Na nahrávkách řekl to podstatné, a pak zmizel. „Mám rád zvuk. A taky mám rád ticho. V mnoha ohledech mám radši ticho, než zvuk,“ prohlásil v jednom z mála rozhovorů, které dal v devadesátých letech. Jeho sólová deska ostatně symbolicky končí dvěma minutami ticha…
