Když je v hlavní roli namísto statečné ženy krutý vládce

Hostující režisér Štěpán Pácl ve spolupráci s dramaturgyní Johanou Němcovou šťastně zvolil překlad básníka a dramatika Václava Renče, jenž je současnému diváku srozumitelný (Renč tento překlad zveřejnil v polovině šedesátých let minulého století). Hraje se o zvůli vládce (thébského krále Kreona) a o potřebě se té zvůli vzepřít (právě to učiní Oidipova dcera Antigona, když proti Kreonově vůli pohřbí svého bratra); hraje se o tom, že mravní, nepsaný zákon stojí nad zákonem lidským, psaným. Zkrátka: co je legální, není vždy správné. Přece však plzeňské Antigoně něco chybí.

Devizou plzeňské inscenace je estetická čistota a jednoduchost. Jevištní výtvarnice Pavla Kamanová umístila na scénu několik perforovaných panelů, které lze různě přestavovat a prosvěcovat. Se světly se ostatně pracuje důmyslně již ve vstupním dialogu Antigony a její mladší sestry Ismeny. Ten probíhá před spuštěnou železnou oponou, na které jsou obě hrdinky jakoby přišpendleny ostrými hroty stínů. Ze situace, ve které se nalézají, není úniku.

Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Plzeň – Sofokles: Antigona. Na snímku Andrea Mohylová a Vladimír Pokorný, foto: Klára Žitňanská (DJKT)

Kostýmy Lindy Holubové odkazují k současnosti, muži jsou převážně oblečení ve stylu byznys, oděv chóru je variací na řecký folklor, u dam převažují kostýmy slušivě ženské. Kostýmy tvoří se scénou zdařilý výtvarný celek, jenže o postavách příliš nevypovídají, snad s výjimkou kostýmu věštce Theiresia. Ten v dlouhé sukni a svetru připomíná jednu z variant mýtu, podle níž ho Afrodita proměnila ve stařenu (viz třeba kniha Roberta Gravese Řecké mýty). A sukni odívá jako symbol prozření a zmoudření v závěru inscenace i krutý král Kreon, když opouští jeviště v jakémsi tanci – transu, snad dervišovském. Podobný tanec předtím spíše jen naznačí také Antigona. Hudba Jakuba Kudláče pomáhá vytvářet patřičné napětí, trojice trubačů, přítomná na jevišti, působí neustálé zneklidnění.

Režisér chtěl nalézt v dramatu několik odlehčujících momentů. Například z Posla vytváří komickou postavu. I když v textu lze komický potenciál vysledovat a Michalu Štěrbovi tato poloha vyloženě sedí, ve výsledku mi toto pojetí přišlo rušivé. Silně naopak zapůsobil závěr inscenace, v níž režisér nechává postupně přicházet na jeviště všechny oběti Kreonovy zvůle, s nimiž se krutovládce kajícně objímá.

Ke zdařilým hereckým kreacím patří bezpochyby věštec Theiresias v podání Pavla Pavlovského. Bezchybně mluví, dokáže si jako jeden z mála poradit s Renčovým vrcholně básnickým jazykem, přitom není zbytečně patetický. A geniálně klame tělem: přikulhá na jeviště jako dementní zženštilý stařík, aby jen tak mimochodem pronesl klíčové mravní poselství hry. Zaposlouchat se do textu v podání Pavlovského je zkrátka požitek.

To ostatní protagonisté si tak dobře nevedou a není to jen jejich vinou, spíše jde o důsledek celkového režijního pojetí. Text buď bezduše skandují, jako je tomu v případě chóru, nebo jsou příliš civilní. To platí o klíčových rolích Antigony v podání Zuzany Ščerbové a Ismeny ve ztělesnění Kláry Krejsové. Najdou se výjimky: Andrea Mohylová dokázala i na malé ploše role Eurydiké ztvárnit důstojnou ženu vládce, posléze raněnou a tiše rezignující. Uchopitelný byl i energický výkon Vladimíra Pokorného coby Hlídače. Výrazově přesvědčivý byl zejména Martin Stránský coby Kreon, pyšný a krutý vládce, na konci zlomený a prozírající. Pochopitelně, že Antigona může mít strach, může pochybovat. Vždyť jde v jejím případě o ryzí sebeobětování. Dobře od svého prvního monologu ví, že neunikne trestu. I tak by však její postava měla být uchopena odhodlaněji, statečnost v jejím postoji by měla být zřejmější; k tomu jí plzeňská inscenace bohužel neposkytuje prostor. A tak je hlavní postavou plzeňské inscenace Kreon.

Trochu se bojím, že pokud divák dobře nezná Sofoklovo drama, odnese si místo poselství o statečné ženě-spasitelce zprávu o tom, že bezcharakterní lumpové světu vládnou. I když postupem času a s narůstajícím počtem obětí zmoudří. Možná je plzeňská Antigona vzhledem k současné situaci aktuální až příliš. Ale je otázkou, zda jde o aktuálnost skutečně domyšlenou. Zda totiž spíše nejde o koncepční omyl, při němž se tvůrcům krásný text, který v materiálech k inscenaci tak zdůrazňují, poněkud vymkl z rukou.

Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Plzeň – Sofokles: Antigona
Režie: Štěpán Pácl, dramaturgie: Johana Němcová, překlad: Václav Renč, scéna: Pavla Kamanová, kostýmy: Linda Holubová, hudba: Jakub Kudláč. Hrají: Zuzana Ščerbová, Klára Krejsová, Martin Stránský, Andrea Mohylová, Jan Nedbal (nebo Matyáš Darnady), Pavel Pavlovský, Vladimír Pokorný, Michal Štěrba a další.
Premiéra 4. května 2019 ve Velkém divadle v Plzni.