Proslov ke komu? Nepovedený konec sezóny na Nové scéně

Jak k Plukovníku Švecovi, tak k Návštěvě, natožpak k titulu Za krásu můžeme mít různé výhrady, ale běží na Nové scéně o inscenace, které stojí za vidění. Kdežto před Proslovem k národu se patří varovat, neboť tento kus je demonstrací zdánlivosti. Schopní herci jsou zde použiti ke kreaci, která pouze předstírá angažovanost a přemýšlení; jsou aktéry poskakující mrtvé věci.

Stejně jako u Návštěvy a Za krásu jsou diváci u Proslovu k národu usazeni na jevišti – na něm se vše předvádí i sleduje. Režiséři Jan Frič, respektive Daniel Špinar a nyní režisérka Petra Tejnorová se tím snaží prokletou dispozici Nové scény učinit studiovější a hlavně kontaktnější, zkrátka lidštější. Publikum sedí zhruba do půlkruhu v několika řadách za sebou a postupně před ně předstupují herci. Diváky atakují verbálně a občas i fyzicky svými výstupy-monology. Například Petr Vančura hovoří „na stojáka“ o tom, jak používá pistoli, „aby dokázal žít se svými blízkými v míru“. Tereza Vilišová představuje paní učitelku, která ve škole zůstala poté, co byli seznáni zbytnými a propuštěni učitelé například literatury, matematiky, cizích jazyků a dalších postradatelných předmětů – a tato pedagožka nyní pomáhá likvidovat i žáky, kteří kulturně či jinak nezapadají do řady. Jindřiška Dudziaková zosobňuje „pěknou holku“, které pořád někdo sahá na zadek, jí se to nelíbí, ale kdo by jí to věřil, když je to jen pěkná holka s pěkným zadkem? A tak dál a tak podobně. A na samém konci inscenace vede Saša Rašilov monolog o kapkách, které – kap, kap, kap – padají do kýble, chtělo by to opravit kohoutek, ale nikdo se k tomu nemá, každý deleguje nutnost zákroku na někoho jiného, až kýbl přeteče a nastává pohroma. Motiv kapání prochází celou inscenací, kýble jsou umístěny i mezi diváky a kape do nich ze stropu. Samozřejmě běží o korozi, netěsnost, lemplovství, provizorium a flikování v přeneseném, společenském slova smyslu.

Podívejte se na trailer k inscenaci Proslov k národu, foto: Jan Hromádko (ND), video: Národní divadlo / YouTube

Z monologů, které si pražští inscenátoři z díla italského spisovatele, dramatika, režiséra a herce Ascania Celestiniho (*1972) vybrali a upravili je, jsou některé lepší a některé horší, a těch druhých se ukáže být bohužel víc. Monology Celestini často vystavěl buď a la these na téma například prekarizace, rasismus či xenofobie, anebo z nich trčí konstrukce, která by ráda obnažila nějaký životní a společenský paradox, ale schází tomu myšlenková pronikavost na úrovni například Brechtových Hovorů na útěku (před časem je inscenovalo pražské Divadlo v Dlouhé; na repertoáru už tam bohužel nejsou). Paradox se, mimochodem, lépe vyjevuje v dialogu než v monolozích… Vůbec nejde o to, tedy alespoň mně ne, zda se prezentují názory levicové či pravicové, jaká politická agenda přichází v té které inscenaci na pořad dne (u Proslovu k národu jasně levicová). Podstatný je způsob myšlení, schopnost vyslovit svůj obraz světa a učinit jej pro diváka pochopitelný a uvěřitelný, byť ten s ním nemusí ideově souhlasit.

Celestini, pokud se začteme do jeho textů, které režisérka Petra Tejnorová, dramaturg Jan Tošovský a umělec Ian Mikyska (k inscenaci také složil hudbu, která se na jevišti živě provozuje) vybrali a upravili, najdeme řadu explicitních narážek a odkazů na italské reálie. Pražská inscenace je potlačuje a akcentuje krotké a banální narážky na zdejší poměry. V jednom okamžiku se ovšem sestava na Nové scéně příšerně „odváže“ ve výstupu nazvaném Proměna Toniho Mafiána (jistěže narážka na Kafkovu Proměnu). Jednoho dne se macho Toni Mafián probudí a zjistí, že je ženou. U Celestiniho běží o trochu praštěnou vyprávěnku, jakousi bajku, která kromě Kafky pracuje třeba s narážkou na slavnou knihu Itala Prima Leviho Je-li toto člověk (zrovna vyšla česky její reedice). Kdežto Tejnorová & spol. z výstupu udělají všelidovou taškařici a multikulti orgii ve stylu na pohlaví nezáleží a pojďme si všichni trsnout a milovat se. To se realizuje za asistence do publika nastrčených, mezi ním usazených naturalizovaných Čechů různé národnosti a barvy pleti. Publikum, alespoň na druhé premiéře, jejíž recenzi zde předkládám, bylo účinkujícími vehementně vybízeno ke sdílení divoké radosti a šťastnosti, ale dost marně – a tentokrát, řekl bych, nebylo na vině typické české divácké studenočumákovství.

Národní divadlo, Praha – Ascanio Celestini: Proslov k národu. Na snímku Saša Rašilov, Filip Kaňkovský, foto: Jan Hromádko (ND)

Divadlo vyprávění, jehož je Proslov k národu produktem, se zrodilo v určitém kontextu, z jisté tradice, jako se z ní (právě v Itálii!) zrodila například komedie dell’arte. Tato verbální kultura a tradice, ale i aktuální sociální souvislosti, v nichž se na Apeninském poloostrově divadlo vyprávění provozuje, nejsou – s několika pomrkávajícími aktualizacemi cílenými na jiné poměry – libovolně přenosné kamkoliv. Vytratí se základní vazby. Na Nové scéně publikum pozoruje uměle sestavené společenství, které je odvázané jen na pokyn režisérky a chápající úsměvy hází pouze mezi sebou. Na diváka se z toho přenese, může přenést, naprosté minimum, protože rámec Národního divadla to prakticky vylučuje.

Ostatně v programu k pražské inscenaci romanistka Tereza Sieglová píše: „Na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století se v Itálii prosadil nový žánr divadla – divadlo vyprávění. Herec, který je zároveň autorem textu, neinterpretuje na scéně postavu, ale svým jménem vypráví příběh, jímž se obrací přímo na diváka. Dynamiku, kterou v činoherním divadle vytvářejí vztahy mezi postavami, v tomto případě nahrazuje úzký vztah vypravěče s publikem. Divák zde není pasivním přihlížejícím, nýbrž aktivním účastníkem divadelní události.“ Jsme u toho: něco jiného je, když herec-autor sděluje, šíří svůj text, a když herec interpretuje text někoho cizího, i když si ho upraví do „své huby“. Při sledování Proslovu k národu jsem si intuitivně (neboť nejsem romanista a text Sieglové v programu jsem v tu chvíli ještě nečetl) představoval, jak tento druh produkce může být ve „verbálnější“ Itálii živý a oslovující. Stručně řečeno: Proslov k národu prováděný na Nové scéně je dramaturgickým omylem.

Na závěr poznámku právě k programu vydanému k inscenaci. Tvoří jej pro Národní divadlo již dávno typická, tradiční kapesní brožura, fakticky knížka. ND ji prodává za 110 korun. To na program ke komorní inscenaci není úplně málo. Pravda, čtenář v brožuře najde rozhovor s autorem, text romanistky Terezy Sieglové o divadle vyprávění i příspěvek Martina Haka o vyprávění jako takovém, dále pak tři texty související s inscenací opravdu jen velmi volně, či spíš vůbec, konkrétně poznámku Milana Uhdeho o postavení Národního divadla ve společnosti, miniesej politoložky Lenky Hrbkové o rozdělené společnosti a úvahu novináře Petra Holuba o míře (ne)odbornosti novinářů. Hlavním materiálem v brožuře je – jako vždy – text inscenace; i když tedy v tomto případě to platí jen velmi částečně: tuto část programu totiž tvoří výbor z autorovy povídkové sbírky Chodím v řadě a textů z několika jeho inscenací; s tím, co je slyšet z jeviště, se brožura shoduje pouze částečně. Zájemce tak obdrží obsáhlou programovou publikaci, jejíž obsažnost je však dvojsečná. Po absolvování inscenace se brožura jeví být až marnotratnou; tak trochu připomíná to, s čím se často můžeme potkávat na konceptuální výtvarné scéně – čteme sofistikovaný teoretický výklad, ovšem v galerii samotné pak hledíme na nicotnou věc.

Svého druhu ospravedlněním vzniku té nadité programové brožury se zakrátko může stát skutečnost, že se promění v jakýsi předmět doličný. Dosvědčující, že něco takového jako Proslov k národu na Nové scéně vzniklo.

Národní divadlo, Praha – Ascanio Celestini: Proslov k národu
Překlad: Tereza Sieglová, úprava: Petra Tejnorová, Jan Tošovský, Ian Mikyska, režie: Petra Tejnorová, dramaturgie: Jan Tošovský, scéna: Dragan Stojčevski, kostýmy: Adriana Černá, hudba: Ian Mikyska, video – technická spolupráce: Dominik Žižka, Erik Bartoš, světelný design: Tomáš Morávek, interaktivní design: Aleš Zemene. Hrají: Lucie Juřičková, Tereza Vilišová, Jindřiška Dudziaková, Saša Rašilov, Filip Kaňkovský, Petr Vančura a další.
Premiéry 6. a 7. června 2019 na Nové scéně.