Národní divadlo hlavně sobě. Ale dívat se na to dá

Do hlediště Nové scény, kde se inscenace provádí, je tentokrát vstup zakázán. „Spadl“ tam a leží přes několik řad obrovský lustr, který ovšem svítí. Diváci jsou usazeni na jeviště. Je to v krátké době podruhé, kdy „spavé“ hlediště Nové scény se svými hlubokými koženými sedačkami zeje při inscenaci prázdnotou – děje se tak i při dramatizaci Haklovy povídky Návštěva. V obou případech má vyklizení hlediště své oprávnění a bytostná antidivadelnost Nové scény je tím funkčně anulována.

Zpod těch pekelných osmdesátkových sedaček se vynoří a začne účinkovat třináct stejně oděných žen. Mají mužské obleky, klobouky, černé paruky. Všechny vizuálně představují Karla Huga Hilara (1885-1935), ale slovně a akcí se postupně vydělí čtyři z nich v jakýchsi sólech: Kateřina Císařová, Alena Štréblová, Martina Preissová, nakonec Jana Stryková. Každá z těch čtyř vykřičí kousek Hilarova osudu i jeho poselství divadlu a světu. K. H. Hilar byl osobností vášnivou, sebezáhubně pracovitou; byl nemilosrdně důsledným, kritickým a sebekritickým tvůrcem, který „odvlastenčil“ a odromantizoval činoherní produkci první scény v novém státě a nasměroval ji k modernímu výrazu i repertoáru. Energie inscenace Za krásu se Hilarovu energii snaží zprostředkovat: na diváka jsou navalena některá fakta z jeho života, ale především Hilarovy dobové apely adresované těm, kdo Národní divadlo provozují, i těm, kdo v něm tvoří, ale také těm, kteří je navštěvují jako diváci. Je zřejmé, že současný šéf činohry ND Daniel Špinar, který scénář večera připravil a režíroval jej, nechává skrze Hilara promlouvat i sebe, své přesvědčení o funkci divadla a o práci v něm.

Podívejte se na trailer k představení Za krásu, foto: Petr Neubert, video: Národní divadlo /YouTube

Za krásu však není záležitost moralistní a kárající. Špinar nahlíží Hilara s pochopením, ale samotu režiséra, který se dnes a denně musí utkávat s více či méně rezistentním organismem kulturní instituce, v níž leckdo si myslí, že je mistr světa už tím, že je v ní zaměstnán, tuto samotu Špinar nahlíží také s ironií i vtipem, ačkoliv právě tyto rysy nejsou pro jeho tvorbu zrovna typické (tak jako nebyly pro Hilara). Hranice mezi maximalismem až titánským, asociálností a směšností je totiž pružná a tenká. Fakt, že Hilara ztvárňují ženy, nevadí ani trochu, nepůsobí to coby schválnost a násilnost, naopak, inscenaci to vtiskuje šarm. „Chtěl jsem vytvořit i kontrast vůči dominantní maskulinní energii režiséra, vládce, uzurpátora. Myslím, že ženy dokážou Hilarův příběh odvyprávět s větší křehkostí. A navíc se o něm říká, že to v divadle uměl především s herečkami,“ zdůvodnil Špinar krok, který mu vyšel. Všechny čtyři „sólující“ dámy jsou ve svých partech výborné a některé  mizanscény vysloveně působivé a nápadité. Píšťalky, které používá všech třináct Hilarů, by podle mě mohly ke slovu přicházet o něco méně.

Národní divadlo, Praha – K. H. Hilar & Daniel Špinar: Za krásu. Na snímku Kateřina Císařová, foto: (Petr Neubert) Národní divadlo

Drobné rozpaky jsem pociťoval rovněž při střihu, který nastává zhruba v poslední čtvrtině osmdesátiminutové inscenace. Dosud Hilar vyprávěl o sobě a apeloval čelem k světu. Nyní se však podání Jany Strykové ujímá režie vybrané situace z Macbetha. Před diváky se rozjíždí zoufalý zápas režiséra o ztvárnění situace. Výstup ovšem nabírá grády, překlápí se v tragigrotesku, v šílenou scénu, jejíž smysl se vyjeví: o čem Hilar v inscenaci dosud jen mluvil, to nyní divák může vidět na vlastní oči – tu robotu zmoci soubor i technický personál a dovést je ke společnému dílu, zvláště když přiběhne hasič a jme se hatit Hilarovu snahu.

Za krásu je nenásilný edukativní večer nejen o osobnosti K. H. Hilara, nýbrž i o divadelní práci jako takové i konkrétně o instituci zvané Národní divadlo. Jistěže ten večer je produkcí svého druhu, ale má esprit a smysl a řadí se titulům, které na Nové scéně stojí za návštěvu.

Národní divadlo, Praha, Karel Hugo Hilar – Daniel Špinar: Za krásu

Dramatizace a režie: Daniel Špinar, dramaturgie: Marta Ljubková, scéna: Lucia Škandíková, kostýmy: Linda Boráros, světelný design: Karel Šimek, hudba: Matěj Kroupa. Hrají: Martina Preissová, Jana Stryková, Alena Štréblová, Kateřina Císařová, Maëlane Auffray, Pavlína Balner, Michala Gatialová, Anita Gregorec, Eliška Hanušová, Anežka Hessová, Zdenka Josefi, Karolína Křížková, Marie Anna Krušinová, Sára Jan, Märcová, Bára Poláchová & Alois Švehlík, Luděk Fuxa.

Premiéry 14. a 15. března a 3. dubna 2019 na Nové scéně.