Komentář: Řídit stát jako kořist. Ministr kultury maká pro destrukci

„Tik, tik, tik, tik, tik…“ Na chodníku před Ministerstvem kultury ČR (MK) probíhá představení voicebandové inscenace Tiká tiká politika souboru Boca Loca Lab a režiséra Jiřího Adámka Austerlitze. Vystoupení je součástí průběžného projektu Umění trvá. Projekt navázal na demonstraci proti krokům ministra kultury, včetně snížení rozpočtu na živé umění, která se konala 11. března na Malostranském náměstí a organizovala ji studentská iniciativa Stojíme za kulturou! Každý všední den od čtyř hodin odpoledne se ode dne demonstrace koná před ministerstvem jedna umělecká performance, přičemž se zapojuje studentstvo uměleckých škol i renomované umělkyně a renomovaní umělci.

Jiří Adámek Austerslitz je uznávaný divadelní i rozhlasový tvůrce, soubor Boca Loca Lab letos slaví dvacet let existence. Proč se k projektu Umění trvá připojili? „Ministerstvo kultury získali Motoristé sobě, pro které jsme takříkajíc ‚třídní nepřátelé‘ z podstaty jejich destruktivní ideologie. Takže není divu, že ministr kultury naplňuje ideologickou linii a systematicky škodí. Není důvod očekávat cokoli jiného,“ odpovídá Jiří Adámek Austerlitz. „A já si na to nechci zvykat jako na normu a být pak vděčný za to, když se smiluje a bude hůř o trochu méně, než by ještě mohlo být. Ne! Protestuji proti tomu, aby ministerstvo kultury vedli její úhlavní nepřátelé. Tečka. Vystoupili jsme s inscenací Tiká tiká politika, která vznikla před dvaceti lety. A k mému překvapení je ještě aktuálnější než tehdy. Možná je vhodný čas, abychom ji zase začali hrávat.“

Jde především o principy

Oto Klempíř pomáhal před volbami Motoristům sobě i jako marketér. Není to žádný prosťáček, který by nevěděl, co dělá a jak se k němu ve chvíli, kdy dostal do rukou moc, vztahovala část kulturní obce – s nadějí, že nový ministr brzy prohlédne. Od začátku ovšem tvrdě jedná v logice pravicově-populistické vlády s národoveckou ideou, která nachází souručenství v rámci eurofrakce Patrioti pro Evropu, podporované mimo jiné Donaldem Trumpem. A premiéra Andreje Babiše (ANO) je nutné volat k zodpovědnosti za vše, co se po volbách i v resortu kultury děje.

Vláda Petra Fialy s ministrem kultury Martinem Baxou (oba ODS) po sobě zanechala připravený státní rozpočet pro letošní rok, nová vláda jej neakceptovala. V kultuře nově škrtala v péči o památky, v oblasti živého umění i v příspěvkových organizacích. Právě to vedlo k prvotnímu odporu lidí v kultuře, včetně profesních organizací. Následovaly dopisy, demonstrace, schůzky. Co na jedné schůzce ministr slíbil, vzápětí veřejně rozmlžil a přitopil pod kotlem. Rychle se vyprofiloval coby mistr postojových veletočů.

Brzy se také vyjevilo, že politice, kterou Oto Klempíř reprezentuje, nejde ani tak o peníze, jako o destrukci principů. Teď sice MK deklaruje, že peníze na živé umění do rozpočtu vrací, ukázkově je však využilo coby prostředek k manipulaci. Vzali jsme vám, dali jsme vám, takže držte pusu a krok! Realita je ovšem taková, že zatím jde pouze o slovní „vrácení“: na státní úrovni rozpočtové provizorium sice skončilo, ale v nezřizované kultuře trvá. Dotace mají být jasné prý v dubnu, peníze na účtech až v červnu.

Nenávist, krátká spojení, útoky

Nejen rétorika během posledních tří čtyř měsíců zhrubla. Klempíř se pustil do personálních čistek (odvolání neoblíbené ředitelky Národní galerie, pro což si rychle změnil statut instituce a zrušil dozorčí radu). Deklaruje chuť zasahovat do hodnocení jednotlivých projektů v dotačních řízeních či ve Státním fondu audiovize, která jsou na politické moci nezávislá. (Klempířovým náměstkem pro grantové řízení je Adam Gody Kocián, též z motoristické garáže.) Opakovaně se snaží rozdmýchávat negativní emoce vůči queer komunitě nebo proti aktivismu, který je šmahem nálepkován jako levicový, ať jde o cokoliv.

Protežováním velkých kulturních organizací, třeba Národního divadla, odkud se při svých návštěvách hojně prezentoval selfíčky, se snažil rozdělit zřizovanou a nezřizovanou kulturní scénu. Úplně úspěšný v tom nebyl, neboť umělečtí šéfové Činohry Národního divadla Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, čili tvůrčí duo SKUTR, se proti ministrovým řečem veřejně vymezili. „Váš vkus, vaše filozofické nebo náboženské preference nemají ve vaší práci co dělat,“ píší mimo jiné v prohlášení, které uveřejnili na Facebooku. Proti krokům ministra se tamtéž rovněž postavil Daniel Přibyl, ředitel Městských divadel pražských, zřizovaných a financovaných Hlavním městem Prahou. A přidávají se další divadla či soubory.

Klempíř má pro své konání ideologickou oporu v ministrovi zahraničí a šéfovi Motoristů sobě Petrovi Macinkovi, který označil lidi pracující v kultuře za „kulturní vyžírky“ s návykem na „dotační drogy“. Je to v řádu cynické macho vlády nerespektu, nálepek, nenávisti, krátkých spojení, útoků na menšiny a rozdělování společnosti, kterou pak lze, když je rozhádaná, vyděšená a v chaosu, lépe otrávit, znejistit a manipulovat. Je to zcela v řádu Babišovy vlády model 2026 – řídit stát jako kořist.

Toxické pohrdavé rétorické exhibice členů vlády, k nimž využívají v největší míře sociální sítě, jsou cynickým obchodem s pozorností. Nesmí proto odvádět zřetel od toho, co se skutečně děje, o co běží. Ministerstvo životního prostředí a péče o ekosystémy jsou v rozkladu. Zahraniční politika se orientuje na autoritáře. Nezřizované kulturní organizace, které dosud nevědí, s jakým rozpočtem budou letos disponovat, a jejichž lidé jsou označováni za vyžírky, kteří mají jít konečně pracovat (komu by to nepřipomínalo rétoriku předlistopadové moci), žijí v extrémní nejistotě. Současná situace prohlubuje už tak často dost prekérní podmínky práce v kultuře.

Bude tanec?

Situace s fungováním a financováním organizací na nezřizované scéně je různorodá. Každý však dnes v principu pracuje v módu vícezdrojového financování. To znamená, že skládá peníze od municipalit, krajů, soukromých donátorů, z mezinárodního financování, ze vstupenek či další vlastní činnosti, a také samozřejmě od Ministerstva kultury, jehož podpora je různou měrou důležitá.

Pokud nastolený trend škrcení peněz bude pokračovat, dopadne také na běžnou veřejnost, která se kulturního života účastní v duchu zásad otevřené, dostupné, inkluzivní, rozmanité, svobodné kultury. Příklad: Bazaar Festival, mezinárodní přehlídka progresivních scénických prací divadelních a tanečních inovátorů, jejíž dvanáctý ročník se konal 12. až 21. března, zrušil podle producentky festivalu Barbory Comer třetinu svého programu, neboť netušil, jakou dotaci z MK obdrží. A ovlivní to nejen pestrost kulturní nabídky, ale také ceny vstupenek. Jak?

Opět příklad: Soubor současného tance 420PEOPLE patří ve své oblasti k excelentním. Což je slovo, které si ministr kultury zamiloval. Soubor se také proti rétorice ministerstva vymezil, své veřejné prohlášení nazval Kultura není „něco navíc“. Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru, upozorňuje, že pokud by 420PEOPLE přišli o dotace, nelze ad hoc jednoduše vypočítat, o kolik by se navýšilo vstupné. Výpadek dotací by totiž fakticky znamenal zcela jiný systém fungování souboru, vlastně od základu jiný soubor. Přesto se pokusili odhadnout – pokud by peníze z MK letos vypadly – na základě stávající praxe hypotetickou nutnost aktuálního navýšení ceny vstupenky. Vyšla jim suma 1250 až 1500 korun pro sál pražské La Fabriky, kde s velkými inscenacemi vystupují. Pro část publika by najednou šlo o nedostupnou produkci.

Jakou dál chceme mít v Česku kulturu? To je klíčová otázka, kterou je nutné klást, zodpovídat a převzít za ni zodpovědnost. Otevřenou, přístupnou, demokratickou, inkluzivní, rozmanitou, liberální, svobodnou? Nebo ideologicky cenzurovanou, snobskou, národoveckou, zkrocenou, což je cesta, na níž brutálně vyslala Slovensko či Maďarsko jejich nynější politická garnitura? Jak na otázku prozatím odpovídá vláda Andreje Babiše, je bohužel jasné.