Na podmínky, v nichž zdejší taneční scéna funguje, dělá zázraky, říká publicistka Jana Návratová

Hned na úvod dovolte vlastně troufalou otázku, protože po vás bude žádat „finální“ zobecnění: Je česká taneční scéna v dobré kondici?

Když si uvědomím pracovní podmínky, ve kterých tanečníci a tanečnice fungují – honoráře, nedostatek sociálních jistot, otázky zdraví – a pak vidím tu kvalitu, intenzitu a profesionalitu na jevišti, přijde mi to jako zázrak. Upřímně řečeno, někdy to vůbec nechápu.

Zároveň mám ovšem pocit, že zůstali jen ti nejsilnější. Samozřejmě vznikají nové iniciativy, ale nehrají tak často, takže nemám vždy příležitost je zachytit. Pokud ovšem mluvíme o hlavních pražských souborech, každá jejich premiéra je událostí.

Nesmíme zapomenout, že česká taneční scéna v poslední době zažila trauma – a to je situace kolem organizace Tanec Praha a dramaturgie Divadla PONEC. (Od dubna 2024 má Divadlo PONEC novou uměleckou radu, v červnu 2024 odešlo několik tanečních souborů včetně Spitfire Company, Temporary Collective a tYhle z Divadla PONEC kvůli nejistotě uměleckého směřování PONCE, pozn. red.) Divadlo PONEC bylo ústřední scénou, která od svého vzniku profilovala současný tanec, tam se dlouho odehrávalo to nejdůležitější. Když jsem hodně chodila do divadla, byla jsem tam klidně třikrát čtyřikrát týdně. Ale nedávno taneční scéna o Divadlo PONEC podle mě v podstatě přišla. Když se dnes podíváte na jeho program, jsou to samé kurzy, premiéry se tam vyskytují jen ojediněle.

Přesto mám pocit, že v Praze je pořád kam zajít na tanec. Existují jiné zavedené i příležitostné prostory, kde ho lze najít a zažít. O tanci je i bez ústředního tanečního divadla pořád slyšet.

Divadlo Ponec na Žižkově. Jeho provozovatelem je občanské sdružení Tanec Praha, foto: VitVit, CC BY-SA 4.0

A jak tomu je v regionech?

Za těch zhruba pětatřicet let existence nezávislé scény se v nich bohužel nepodařilo nastavit systematické fungování současného tance. Výjimkou jsou baletní soubory, kde se objevují současní choreografové spolupracující s nezávislou scénou – například v Jihočeském divadle nebo v Baletu Moravskoslezského divadla.

Festival ProArt, mezinárodní workshop tance, zpěvu, herectví, fotografie a dalších umění. Snímek byl pořízen při zkoušce česko-německé taneční inscenaceWrinkle Maze, foto: ČTK – Igor Zehl

Čím to podle vás je?

Je to jednoduché. Chybí tam podpora. Když se podíváte na to, kolik peněz dávají města a kraje na nezávislou tvorbu v regionech, jsou to minimální částky. Statečný ve smyslu kontinuity je třeba spolek ProART v Brně. Dlouhou dobu byl pouze taneční, pak se rozšířil do podoby multikulturní platformy, díky čemuž se mu zřejmě lépe získávají peníze.

O současné pražské taneční scéně teď ČT art vysílá cyklus dokumentárních portrétů souborů 420PEOPLE, Lenka Vagnerová & Company, Dekkadancers, Farma v jeskyni, BURKICOM a Tantehorse & Spitfire Company. Je to dostatečně široký reprezentativní výběr, nebo je pražská taneční scéna ještě mnohem bohatší a tento výběr ji dostatečně nereprezentuje?

Tato jména jsou zásadní, ale přiznávám, že jsem trochu ve střetu zájmů, protože jsem ten dramaturgický záměr kdysi konzultovala. Neřekla bych, že by tam někdo zásadní chyběl, ale ten výběr by se dal rozšířit ještě o takové „volné radikály“, jako je třeba Sabina Bočková, Johana Pocková, nebo soubory jako je Dočasná Company nebo Spolk. Nicméně ty soubory zahrnuté do dokumentu pracují dlouho a kontinuálně, což je velmi specifická kvalita. Udržet soubor dlouhodobě je totiž jako nést oheň – musíte se o něj neustále starat.

Koho sledujete vy osobně nejvíc?

Sleduji všechny. Nemám preference, snažím se nevynechat žádnou premiéru. Nedávno mi vzalo dech sólo Francescy Amante Smoke and Mirrors v choreografii Václava Kuneše ve Studiu Maiselovka. To je velmi malý prostor, kde se dějí velké taneční zázraky. Stejně tak projekt Ja som placebo Michala Heribana, který v něm umocňuje všechno, co do sebe nasál v různých spolupracích.

Sólo Francescy Amante Smoke and Mirrors v choreografii Václava Kuneše ve Studiu Maiselovka, foto: 420 People

Ještě jedna otázka žádající zobecnění: Jak je na tom současná česká taneční scéna tematicky? Je spíš odvážná, nebo opatrná?

Myslím, že by mohla přitvrdit. Mohla by být odvážnější, zvlášť v současném životním a společenském kontextu. Někdy ostrá je, to ano, ale nemá k tomu diváky. Respektive často podle mě jde jen o takové „přesvědčování přesvědčených“. Uvedu dva příklady.

Prvním je inscenace souboru Farma v jeskyni Český hrdina. Záměr podívat se za plůtek lidí, kteří podlehli dezinformacím, je určitě aktuální a potřebný. Jenže když takové dílo uvádíte v kontextu pražské intelektuální elity, asi nikdo v publiku není tím pravým adresátem.

Druhým příkladem je skvělá inscenace Jednadvacet Miřenky Čechové. Formálně, koncepčně i interpretačně je to opravdu zážitek. Zároveň by se ta inscenace ovšem měla dotknout lidí, kteří mají problém s uznáním ženské práce, s uznáním nerovných podmínek v kultuře a podobně. Zajímalo by mě, jestli se na to přijdou podívat ředitelé divadel, šéfové souborů, prostě ti, kteří o těchto věcech mohou rozhodovat.

To neznamená, že by zmíněná díla neměla relevanci. Mají svou sílu. Ale pokud se ptáte na odvahu, tak pro mě by byla odvaha předat tohle poselství na jiné, „nepohodlné“ platformě – třeba právě v regionech.

Když jsme u peněz: Vloni na podzim slavil padesát let Pražský komorní balet, který zároveň pozastavil svou kontinuální činnost právě kvůli nedostatku financí. Pro Pražský komorní balet je to dlouhodobý problém. Jak jsou na tom jiné taneční soubory? Umí si na svou činnost vydělat?

Pražský komorní balet (PKB) nemá takovou kvalitu, jako ostatní soubory. A komisaři, kteří přidělují granty, to prostě vidí a reflektují to. PKB je specifický svou historií, která je úctyhodná, ale samotný odkaz Pavla Šmoka dnes nestačí k vyživení několikačlenného kontinuálně tvořícího souboru. Grantové komise reflektují kvalitu dramaturgie, a ta se podle mě nedokázala dostatečně aktualizovat. Opakované přerušování činnosti souvisí s neschopností přijmout zpětnou vazbu a modernizovat se.

Jiné soubory kombinují domácí i zahraniční granty, občas získají přízeň sponzorů. Jejich byznys model je hodně složitý. Žádný z nich si hraním na domácí scéně na svoji uměleckou činnost nevydělá.

Takže to podle vás není tak, že by byl grantový systém nastavený špatně, respektive, že by byl vůči Pražskému komornímu baletu z nějakého důvodu zaujatý, ale je to zkrátka věc kritérií a kvality?

Ano. PKB tvrdí, že mají velký úspěch v regionech a já věřím, že pro regionální publikum to může být zážitek. Ale pražská grantová komise tohle tolik neocení.

Zvláštní cenu kolegia pro udělování cen Thálie převzal 25. března 2006 na jevišti Národního divadla v Praze choreograf Pavel Šmok, foto: ČTK – René Volfík

Jaké jsou pracovní podmínky tanečníků v českých souborech? Všichni tvoří jako OSVČ?

Na nezávislé scéně jsou tanečníci téměř výhradně OSVČ. To je zásadní kámen úrazu, který přináší nejistotu – finanční, sociální i zdravotní. Je jen minimum souborů, které mají s tanečníky smlouvy. Dokonce ani lidé v managmentu, v produkci nejsou zaměstnaní.

A co zkoušky? Jsou neplacené jako v divadlech? Nebo to na taneční scéně funguje jinak?

Historicky tomu bylo skutečně tak, že se zkoušky neplatily, ale odbouralo se to, scéna si to sama vyřešila. Dnes už si to podle mého nikdo nedovolí. To považuji za obrovský posun. A velmi mě zaráží, že jsou nějaké oblasti v kultuře, kde se toleruje neplacená práce.

Říkáte, že je zázrak, že taneční scéna funguje v podmínkách, které má. Nicméně alespoň v tomto ohledu se tedy podmínky zlepšují. Jsou aspekty, ve kterých se podmínky za posledních třeba deset patnáct let naopak zhoršily?

Pojďme si říct, jak by to mělo vypadat, co vlastně jsou ty „dobré podmínky“. Máte stabilní zázemí k tréninkům a k tvorbě, tanečníci mají možnost regenerace, nemusí chodit z práce do práce, mohou si dovolit bydlení v Praze a zvednuté odvody, protože jsou OSVČ. A tohle oni prostě nemají. Jdou z projektu do projektu, učí, pracují v reklamách… K životu tanečníka patří i cestování, které se postupem času stává dost náročným. Bere se to jako odměna, ale není to odměna – je to prostě jen náročnější situace.

Existovala by taneční scéna bez grantů?

Neexistovala. A nezapomínejme na to, že soubory nejsou výhradně tanečníci a tanečnice, ale i produkce, technici, management, kostýmy, scény, lighting design, hudba…. I ti se musí zaplatit.

Jana Bohutínská ve svém textu v časopisu Dílo píše, že „hodnocení dotací se zaměnilo s hodnocením skutečné imanentní hodnoty umění, ve své podstatě infiltrovalo uměleckou kritiku, tvorba se orientuje podle dotačních pravidel, myšlení o umění se infikuje dotačními kritérii. Umění, které žádá dotace, je zajaté kulturní politikou.“ Vnímáte to podobně?

Ano, ale myslím, že v tom článku taky říká, že to je pořád nejlepší systém, který máme. A její text je cenný v tom, že udržuje diskuzi. Grantový systém je z tohoto hlediska špatný, protože se snaží dát do různých bodových kolonek něco, co se do nich ze své podstaty dát nedá. Jenomže jde o veřejné peníze, takže kritéria jsou potřeba. A to, co ten grantový systém udržuje v nějakém relativním zdraví, je právě ta debata. Je možné, že se za pět let jen napíšou kritéria a rozhodne AI. A v tu chvíli nebudou muset členové grantových komisí chodit na inscenace – i když je otázka, jestli to dnes opravdu dělají… Jenomže objektivní soud o přidělené částce je nemožný, vždy se k němu můžete jen blížit. Jde o kombinaci formálních kritérií čili inteligentního bodovacího systému se zodpovědnou a kritickou reflexí hodnotitelů. A mělo by se průběžně prověřovat, jestli to jako celek funguje.

Co tedy dnes nejvíc ohrožuje udržitelnost taneční profese? Finance?

Spíš lidské zdroje. Mladí lidé dnes velmi brzy pochopí, jak riziková je taneční kariéra. Zájem o konzervatoře klesá, českých jmen v baletech ubývá. Možná je to optický klam, ale když si vzpomenu na devadesátá léta, měla jsem pocit silného nástupu nové generace. Dnes výrazných, zvláště choreografických osobností, moc nevidím. Ale možná je to přirozené – výrazných tvůrců je vždycky málo.

Ovšem pokud nebude komu předat pochodeň, nastane zásadní problém. Berte v úvahu, že tanečníci si reálně na nějaké hmotné statky nevydělají, a i když mají štěstí a jsou zdraví, tak beztak skončí v pětatřiceti, čtyřiceti.

Angažujete se také ve druhé kariéře tanečníků, jste součástí Nadačního fondu pro taneční kariéru. Jak tato změna nejčastěji probíhá? Připravují se na ni tanečníci už během aktivní kariéry, nebo na plán B nejsou čas, prostor a energie?

Snažíme se na toto téma stále silněji upozorňovat. Chodíme za studenty posledních ročníků konzervatoří a mluvíme s nimi o tom, co je čeká, připravujeme je na realitu profese. Zároveň se setkáváme s nezávislými i baletními soubory a upozorňujeme je na určité principy, které mohou tanečníkům pomoci v přechodu do další fáze života. Patří k tomu třeba uvědomění si jiných zájmů, než je tanec. Někdo fotí, jako třeba Daria Klimentová, někoho začne bavit móda a podobně.

Hodně spolu také mluvíme o takzvaných přenositelných dovednostech. Tanečníci jsou nesmírně disciplinovaní, drží pracovní strukturu, jsou zodpovědní. Vnímají prostor, týmovou atmosféru, umějí fungovat v kolektivu. Jsou velmi odolní vůči stresu a zátěži. Rozumí lidskému tělu. To jsou dnes vzácné dovednosti.

Upozorňujeme je na to, že mají významné kvality, které se mimochodem v některých baletních kontextech dokonce znevažují. Tanečníci jsou často skromní, chybí jim sebevědomí, nejsou podporováni v tom smyslu „jsi dobrý, tohle umíš“. Přitom znají své tělo, vypadají dobře, mají obrovský potenciál. Existuje celá sféra tělesně orientovaných profesí – fyzioterapie, zdravotnictví, práce s tělem…

A čím dál častěji se stává, že tanečníci začnou studovat už během své taneční kariéry, třeba dálkově. V nezávislém sektoru jim v tom nikdo nebrání. U baletních souborů je to složitější, ale i tam se to někdy daří.

Postupně se to tedy zlepšuje, ale ještě to není tak, že podpora na konci taneční kariéry je standardem – a být by jím měla. Aby tanečníci mohli důstojně skončit a začít novou životní kapitolu. Mají právo na druhý sen. Trauma z ukončení kariéry může být obrovské a kdo ho nezažil, netuší, o čem mluvím.

Nicméně podporu se snažíte s Fondem zajišťovat.

Ano, snažíme se, ale chtěli bychom víc. Nemáme kapacity, jaké bychom potřebovali.

Je poptávka větší než to, co dokážete pokrýt?

Spíš bych řekla, že bychom chtěli mít praktičtější dopad. Členové fondu pracují na výzkumech, umíme zpracovávat data, spolupracujeme s odborníky. Jenže než se všechny tyto věci stihly opravdu rozjet, nastal covid a vše se výrazně zabrzdilo.

Poskytovat koučinkovou nebo psychologickou podporu tanečníkům znamená za nimi dojíždět nebo se spolu připojovat online. Jenže tanečníci jsou extrémně vytížení – jejich největším problémem jsou diáře. Když si mají domluvit několik konzultací, termíny se jim neustále mění a nejsou vždy schopni službu plně využít. Často se na nás obracejí až ad hoc: „Za půl roku končím, co bych měl vědět?“ A my jim například poradíme, že se musí přihlásit na úřadech, řešit sociální zabezpečení apod.

Říkala jste, že největší problém jsou diáře tanečníků. To ovšem Fond úplně asi nevyřeší…

Jak jsem říkala, snažíme se jezdit za nimi, dělat přednášky přímo v souborech. První polovinu existence Fondu jsme věnovali hlavně tomu, aby se o tématu druhé kariéry vůbec začalo mluvit. Fond funguje od roku 2015, zhruba do roku 2020 jsme nastavovali základní povědomí. Pak přišel covid, změny v týmu, teď to znovu rozjíždíme. Hodně jsme se věnovali advokacii na ministerstvu kultury, snažili se navázat spolupráci s úřadem práce, věnovali se prosazení modelu participativního spoření tanečníků. Ve výzkumu podpořeném z NPO jsme zmapovali zdravotní problematiku v českém tanci. A do toho individuální poradenství.

Finále 13. ročníku taneční soutěže StarDance, 14. prosince 2024. Vítězný pár Oskar Hes a Kateřina Bartuněk Hrstková, foto: ČTK – Ondřej Deml

S tancem se spousta lidí poprvé setká v tanečních nebo prostřednictvím různých zábavních pořadů typu StarDance. Jak moc může tato zkušenost zkreslit to, jak soudobý tanec funguje a vypadá?

Upřímně řečeno, vůbec nic to o něm jako celku neříká. Přála bych si, aby třeba v rámci tanečních existovala aspoň jedna lekce, která by ukázala, co všechno tanec dokáže: přirozený pohyb, tělesnou introspekci, improvizaci. Zkrátka něco, co by lidem řeklo „máte tělo a to je zdroj obrovského poznání, radosti, uvědomění si sebe sama.“

Naše tradice tanečních je mimochodem naprostý fenomén, který by si zasloužil zápis na seznam UNESCO. Reality show jsou taky fajn, ale hlubokou představu o tom, jak zdravý a komplexní tanec je, nepředají.

Jakou roli hraje na taneční scéně publicistika a kritika?

Jsem přesvědčená, že zásadní. Každá kritika má vliv na umění, i když je odmítaná nebo zesměšňovaná. Pomáhá udržovat oheň, pozornost, soustřeďuje ji. Zachovává to, co by jinak zmizelo. Pomáhá kontinuitě. Ale je to velmi ohrožený druh.

Existují na současné taneční scéně nějaké trendy?

Naštěstí ne. Autoři mají rozpoznatelný rukopis a pořád nás dokážou překvapovat. A je skvělé, jak se navzájem provazují a ovlivňují – máme silné propojení tance s novým cirkusem. Máme velmi taneční nový cirkus a zároveň akrobatický tanec, obojí choreograficky na vysoké úrovni.

Jaká je největší výzva české taneční scény do budoucna?

Napadají mě dvě věci. První: Aby se jména, která scénu tvoří, dostala do širšího povědomí, do obecné znalosti. Aby se s nimi víc počítalo. Druhá: Generační obměna, na jejíž problém jsem již narazila. Chci, aby povstali noví bojovníci.

Jana Návratová, foto: Aleš Král

Jana Návratová (* 1964)

V letech 1983–1989 studovala divadelní a filmovou vědu na pražské filozofické fakultě. Po škole nastoupila do Divadelního ústavu a v této instituci pracuje dodnes, i když její názvy, struktura a začlenění se mění (později z toho vznikl Institut umění – Divadelní ústav; od loňského roku je součástí Národního institutu pro kulturu, jde o příspěvkovou organizaci ministerstva kultury). Byla šéfredaktorkou Taneční zóny (2005–2014), v současnosti píše například pro Taneční aktuality. V letech 1992–2005 působila jako pedagožka Konzervatoře Duncan Centre. Je spoluzakladatelkou a uměleckou ředitelkou Festivalu tanečních filmů. Od roku 2015 je předsedkyní správní rady Nadačního fondu pro taneční kariéru.