V kůži Franze Kafky. Beze slov, v silně rezonujícím tanečním proudu

Životem věhlasného pražského německého spisovatele se zabývala řada dokumentů a filmů, aktuálně snímek Franz v režii Agnieszky Holland. Některé Kafkovy prózy byly zfilmovány a dočkaly se tanečních zpracování i v tuzemsku. Příklady: Proces byl na repertoáru Baletu ND Praha v choreografii Maura Bigonzettiho (Kafka: Proces/The Trial, premiéra 2019). Kafkovu Proměnu inscenoval v Plzni soubor Dekkadancers (2018). Spisovatelův život zachytil Attila Egerházy v komorně laděné inscenaci Kauza Kafka v Českých Budějovicích (2013). Jeho osobnost nepřestává přitahovat pozornost nejen proto, že vloni uběhlo sto let od jeho úmrtí, kdy podlehl tuberkulóze, ale především pro mnohovrstevnatost jeho textů.

Trailer inscenace Kafka Národního divadla Brno, foto: NdB

Kafka se narodil se v Praze, na rohu Maislovy a Kaprovy ulice jako nejstarší z pěti sourozenců, z nichž nejdéle žily tři Kafkovy sestry Elli, Valli a Ottla, které zemřely v koncentračních táborech. Jejich bratr již od mládí disponoval bystrým a ostrým viděním okolí a sebe sama. Do svého deníku si napsal: „Pozoroval jsem – nic nebylo snadnější –, že chodím obzvlášť špatně oblečený, jenomže mé myšlení nebylo celá léta s to nalézt příčinu mého žalostného vzezření v mých šatech. Protože jsem už tehdy, spíš tušením než skutečností, směřoval k podceňování sama sebe… Následkem toho, jsem svým ošklivým šatům podřídil i držení těla, chodil jsem s ohnutými zády, pokleslými rameny, nevěděl, co s rukama a nohama.“

A přesně takový dojem budí zpočátku i hrdina stejnojmenného baletu Národního divadla Brno (NdB), do něhož se zapojila trojice choreografů: Markéta Pimek Habalová, Barbora Rašková a Glen Lambrecht. Vedle hlavního baletního souboru v inscenaci vystupují NdB 2 (junioři) a NdB 3 (senioři).

On a jeho díla jednou jsou

Sólista Arthur Abram sedí na rampě – s povislými rameny, v šedém obleku, s buřinkou na hlavě; jako bychom měli před sebou samotného Kafku s jeho pobledlou tváří a výraznýma očima, s uhlazenými tmavými vlasy. Pomalu vstává, pronikavý, smutný pohled směřuje do obecenstva a nadzvedá oponu, jež vypadá jako šedá oprýskaná zeď. Na jevišti stojí sbor, nad ním visí velké černé lampy, do jejichž světelných výsečí tanečníci vstupují. Hra o životě, hra o život začíná.

Osamělý Abram sedí za stolem, jeho ruce prudce gestikulují, chytá se za třeštící hlavu, na moment ji pokládá na stůl, ale klid nenalézá. Musí se vypsat, dostat chmury z hlavy, píše rukou po imaginárním papíru. Kolem stolu se srocuje jeho rodina, tři setry, matka a otec. Ten je autoritou, zachází s dětmi dle svého založení, silácky, hlučně a prchlivě a Franz se marně snaží vyjasnit jejich trapně váznoucí a bolestivě zjizvený vztah. Otcovo nepochopení a odsudky jeho syna drtí, ještě více nahlodávají Franzovu sebedůvěru (Kafka napsal otci více jak stostránkový dopis, který však adresát nikdy do rukou nedostal).

Záběr z inscenace Kafka Národního divadla Brno, foto: NdB

Inscenace se zaměřuje na konstelace rodinného i milostného Kafkova života, které se propsaly do jeho textů. Proto se Kafka jako člověk v brněnském baletu stává jak hlavním aktérem, tak součástí partií inspirovaných Proměnou a Procesem. Vstupuje do svých děl a spolu s ním do sledu deseti jevištních obrazů proniká stále zřetelněji osamocení i (sebe)obviňování. Jeho životní peripetie se zde kříží s literární výpovědí vypovídající o spisovatelově intelektu, hluboké citlivosti a ostrém vidění skutečnosti.

Chlad a věcnost vzbuzuje výtvarné řešení v kombinaci bílá a černo-šedá, s propracovaným svícením – tlumeným i jasným, kdy v jednu chvíli se dvě velké lampy stáčí do hlediště, oslňují diváky a světelný proud míří na Abrama schouleného uprostřed jeviště. Na konci první části je nemotorným znetvořeným tvorem – broukem jako v Proměně. Do podivného stvoření se transformují postupně všichni: ze sborového výjevu, v němž tanečníci v bílých košilích, černých kalhotách s buřinkami na hlavách o sto šest ťukají do kláves na imaginárních psacích strojích, se vylupuje transformace těkajících prstů do zvířecích pařátků… Tanečníci/brouci naléhají na stoly, za nimž předtím způsobně seděli, ale teď marně vzdorují zemské tíži a jsou deformováni realitou/výrůstky připnutými na těle. Kruh nicoty se uzavírá, jasně zelená světla a stoly se stahují kolem Kafky, zoufalého, pokořeného, v němém výkřiku stahujícímu paže do hlediště.

Nejprve Felice, pak Dora a samozřejmě Max

V inscenaci se objevují také dvě z Kafkových osudových žen – Felice Bauerová (tančí ji Se Hyun An) a Dora Diamantová (Rashmi Torres). První stála na počátku, druhá na konci jeho života a jejich vztah dokládají stovky dopisů. Psaní se stalo pro Kafku nutností, osvobozoval se v něm od úřadování v pojišťovně. Pochopení a podporu Kafka nachází u Maxe Broda (João Gomez), spolu tančí a přitom „rozmlouvají“ – to jsou ty momenty, v nichž trýzeň ustupuje a na Abramově tváři se objeví úsměv.

Radostné chvíle také prožívá ve druhé části baletu s Dorou Diamantovou, jež ho utěšuje během jeho pobytu v sanatoriu. Abram leží na pojízdně posteli, s bílou prostupnou stěnou v pozadí, partnerka ho hladí. Jejich lyrický duet je něžný, naplněný láskyplností a nadějí na uzdravení, když dvojice divoce rozjíždí lůžko po scéně. Blíží se finále, v němž se nemocný Kafka stává součástí svého Procesu. Tanečníci v šedočerných celotrikotech vchází na hrací plochu mezi dvěma mobilními schodišti a choreografie Glena Lambrechta reaguje na orchestrální kompozici Alfreda Schnittkeho – tanečnice provádějí neoklasické vazby na špičkách, estetika rovných čistých linií je narušovaní zalomením v zápěstí a vybočením z osy.

Obraz kafkovského světa. Záběr z inscenace Kafka Národního divadla Brno, foto: NdB

Popsaná partie kontrastuje s předchozími obrazy od choreografek Habalové a Raškové, které vycházejí ze současného tance a přinášejí dynamické taneční proměny, výraznou gestiku paží a tok pohybu, který se žene vpřed jako neklidné řečiště. Bez překážek, bryskně, s velkou razancí a v souladu s vybranými skladbami Nilse Frahma, Philipa Glasse, Maxe Richtera a Caroline Shaw. V baletu několikrát sjíždí na scénu světelný velký rám. Za ním stojí Abram, ohmatává ohraničený prostor a prostupuje prázdnou plochou. Konstrukce se dvakrát na okamžik prudce rozžhne a oslní diváky jako obrazovka počítače, kde se lze ztratit ve virtuální realitě. (V duchu si říkám, co by na to asi tak pověděl Kafka…)

Hudební kompozice jsou emotivní, působivé a posilují dramaturgicky a režijně konzistentně vystavěnou inscenaci. Ta pulzuje v rychlém tempu, spolu s představitelem Kafky se ocitáme ve spisovatelově hlavě plné neklidu, který je cítit i z každého póru Arthura Abrama, jenž je nejen v kůži Franze Kafky, ale dostává se i pod ní. Svým zjevem, hutným herectvím, muzikalitou, plastičností a vnitřním zaujetím pro mě ztělesňuje Kafkova slova: „Já nikdy neprožiju mužný věk, z dítěte se rovnou proměním v bělovlasého starce.“

V posledním výjevu mají účinkující částečně skryté tváře, na hlavách nosí vyobrazení nočních můr, jejich ruce prodlužují dlouhé pařátky – před sebou máme bizarní, anonymně vyhlížející postavy v čele se soudcem s červenými rukavicemi a kuklou na hlavě. On vynáší ortel, vyhání Abrama/Kafku na kraj jeviště, kde usedá a padá dolů, do věčnosti…

Plakát k inscenaci Kafka, repro: NdB

Autorka je choreoložka, taneční kritička, taneční terapeutka. Absolvovala Hudební a taneční fakultu AMU. Je redaktorkou Tanečních aktualit, externí pedagožkou HAMU. Publikuje recenze a rozhovory v denním a odborném tisku.

Poznámka redakce: Recenze hodnotí konkrétní premiérově představení provedené 24. října. Postavy jsou však alternovány, takže návštěvník se při některé z repríz setká s jiným obsazením, než je popsáno zde. Kupříkladu Kafku tančí nejen Arthur Abram, ale také Shoma Ogasawara, João Gomes a Manuel Romero de Haro. Felice Bauerovou ztělesňují Anna Yeh, Se Hyun An nebo Sarah Ronešová. Doru Diamantovanou tančí buď Rashmi Torres nebo Gloria Benaglia. A tak dále.