Divadelní glosář: Tři inscenace o tom, jak člověk člověku umí být krysou

Divadelní glosář přináší postřehy z produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na akcentování třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu. 

Ženská volba

Hru Nebesa současné britské scenáristky a dramatičky Lucy Kirkwoodové uvedlo ve světové premiéře v lednu 2020 londýnské Národní divadlo. Na českou premiéru došlo koncem listopadu 2021 v Národním divadle Brno. Inscenace režírovaná Michalem Langem ovšem narazila na jednu z drtivých covidových vln a v repertoáru nepobyla dlouho, derniéra nastala v únoru 2023. Soudě dle videa a fotografií šlo o vizuálně daleko opulentnější provedení než to, které nyní připravila Městská divadla pražská (MDP) v režii jejich nového uměleckého ředitele Mariána Amslera a ve výpravě Evy Zezuly. Pražská inscenace se kostýmy i scénou v zásadě drží situování děje do roku 1759 ve východoanglickém hrabství Suffolk (a obdobně tak postupují inscenace anglosaských scén, na něž jsem narazil na internetu).

Kirkowoodová napsala komplementárně-opoziční kus vůči slavnému americkému dramatu a filmu z padesátých let Dvanáct rozhněvaných mužů. V něm tucet porotců, právních laiků, má jednomyslně rozhodnout o vině či nevině mladého muže obviněného z vraždy svého otce. V Nebesích dvanáct „obyčejných“ vdaných žen tvoří porotu, která má vynést jednomyslný verdikt nad mladou ženou, jež nese vinu za vraždu dcery jisté bohaté dámy. Sally Poppyová, jak se obviněná jmenuje, tvrdí, že je těhotná. Pokud by to byla pravda, nebyla by popravena, nýbrž deportována do Ameriky.

Anglická autorka programově akcentuje ženskou pozici v ostře patriarchální společnosti osmnáctého století. Když se jednotlivé porotkyně představují, než se dají do posuzování případu, tak je jasné, že svoji identitu odvozují od manželství a počtu dětí, které porodily. A když má být gravidita Sally potvrzena či vyvrácena, porota se na tom nedovede shodnout, neboť ženy prostě nemají k dispozici znalosti a nástroje, jimiž by to odborně posoudily. Přizván je proto lékař, který podezřelou prohlédne a určí její stav. Tedy: dílo zaměřené feministicky, souznící se čtením minulosti skrze gender a socio-ekonomické kulturní parametry.

V Nebesích je přítomen specifický paradox: Jsou ženským mnohohlasem, poskytujícím plejádě hereček možnost být spolu v jednom čase na jednom místě a jejich postavy vedou více či méně dramatické dialogy, probíhají mezi nimi slovní přestřelky, ve vypjaté porotcovské situaci se provalují jejich osobnostní rysy a názorové pozice. Jenže nad tím se klene autorčin feministický monohlas, takže postavy jsou figurkami ideového záměru Kirkwoodové. Když měla hra světovou premiéru v Londýně, hlavní divadelní recenzentka listu The Guardian Arifa Akbar poznamenala, že ambice hry jdou na úkor dramatických situací, že v inscenaci se příliš mluví a sice jsou v ní přítomny dějové zvraty, ovšem odbývají se bez napětí; některé herecké výkony zasluhují absolutorium, ale celkový výsledek je poněkud úmorný a sterilní. Slova Arify Akbar sedí docela dobře i na pražskou inscenaci.

Základní dojem z ní je ve zkratce následující. Na jevišti je přítomno třináct hereček, ale zapamatování hodné jsou výkony nové posily hereckého souboru MDP, Karolíny Knězů, která energicky zosobňuje hříšnici Sally, z porotkyň pak vystupují ty, které ztělesňují Eva Salzmannová, Gabriela Míčová a Petra Tenorová, jejíž Elizabeth Lukeová je nejplastičtěji napsanou figurou z porotcovského tuctu. Není to tak, že by se Marián Amsler s předlohou míjel, ale nedovedla ho k vynikající inscenaci a možná ani nemohla, neboť text má své limity tkvící v racionalisticko-moralistním konstruktu. Řemeslné schopnosti autorky vystupují ve stavbě dialogů a v konstrukci příběhu, ale přes veškerou expresivitu zápletky i používaného výraziva, přes všechnu emocionální vypjatost v konání postav z toho nemizí chlad rozvahy, s níž je to sepsáno, totiž ve službách ušlechtilého záměru, respektive přeformátování zavedených kulturních vzorců, po němž je společenská poptávka.

Pražská dramaturgie text Lucy Kirkwoodové nejspíš zkrátila, u brněnské i u zahraničních inscenací je uvedena o dost delší stopáž, než je těch 105 minut, kolik trvají bez pauzy hraná Nebesa v Divadle ABC, scéně MDP. Pravděpodobná komprimace sice částečně odřízla kus doslovnosti a současně „metaforické zátěže“, na niž upozorňují některé zahraniční recenze, ale současně se vinou toho možná více slily některé postavy do jakési vícehlavé figury, děj se místy scukl do chrlené zkratkovitosti a vystoupil výše zmíněný konstrukt.

Nebesa nejsou dramaturgicky a režijně trefou zcela vedle, to zase ne, ale umělecky ani návštěvnicky se erbovním titulem MDP nestanou. Co do ohlasu nebudou obdobou jiné hry, jíž dominují ženské postavy, totiž Mikve izraelské dramatičky Hadar Garlon. Její inscenaci mělo pražské Národní divadlo na repertoáru v letech 2008–2018 a titul režírovaný Michalem Dočekalem došel za tu dobu k číslu 129 představení.

Záběr z inscenace Městských divadel pražských Nebesa, foto: MDP – Patrik Borecký

Studentská volba

Když dneska v Česku vyslovíte jméno Gerhart Hauptmann, nejspíš málokdo si umí někoho a něco konkrétního představit. Hry tohoto německého nositele Nobelovy za literaturu (1912) se tu hrají minimálně, poslední překlad z jeho prozaických děl byl vydán před půlstoletím (Blázen v Kristu Emanuel Quint, 1975). Koneckonců jedna z jeho vrcholných her Krysy, kterou napsal na konci prvního desetiletí minulého století, byla česky uvedena jedinkrát – premiéru měla na jaře 1969 v tehdy kladensko-mladoboleslavském Divadle Jaroslava Průchy. Ale co se nestalo: teď se Krys chopili studenti DAMU, kteří je inscenovali ve svém Divadle Disk.

Letitý překlad Pavla Eisnera upravili Lukáš Jeníček a Tom Skopal, první je režisérem inscenace, druhý jejím dramaturgem. Kateřina Hubená a Emma Šťovíčková vytvořily maximálně jednoduchou výpravu. Základem jejich scénografického řešení je podlouhlá otočná stěna z materiálu (asi sádrokarton), do něhož se dá bodat nebo jej lze prorazit; přeneseně je možné chápat ji coby projekční plochu vzteku, zloby i bariéry mezi lidmi. Kostýmy pak navrhly natolik dobově neurčité, že nepasují do současnosti, ale ani neevokují časy na počátku minulého století. Tím ladí se snahou o nadčasové jádro příběhu z činžáku na periferii. Henrietta Johnová, jež nemůže mít děti, si koupí novorozence od opuštěné zoufalkyně Paulíny Piperkarkové, ale tím si Henrietta nezakoupí štěstí. Hauptmann svoji dramatickou dráhu začínal pod vlivem zolovského naturalismu, a přestože Krysy pocházejí z jeho pozdější tvůrčí etapy, tak situace či pohnutky nebo osudy postav jsou zde natolik darwinovské, že je nad nimi možné si ten zolovský termín vybavit. Současně podkroví činžáku, kam se postavy uchylují a kde se potkávají, je prostorem symbolickým – z celého domu je sice nejblíž nebi, ale jde spíše o peklo.

Oproštěnost výpravy logicky akcentuje hereckou práci, ta se tu za nic neschová. Mám třeba za to, že režisér Lukáš Jeníček měl vést Annu Veselou k menší dávce exprese v roli těhotné a trpící Paulíny Piperkarkové, a totéž lze poznamenat u některých jiných postav či situací, ale příčí se mi tu recenzně postupovat figuru za figurou. Zkomprimuji svůj dojem do konstatování, že tým z Disku s vervou předkládá u nás jinak v zásadě zapomenutou hru nikoliv nevýznamného německého dramatika konce devatenáctého a první půle minulého století, přičemž skrze ni se nepřímo táže po povaze nebo kořenech moderní doby a po tom, co neutěšenost a nuzota dělá s jedincem, zejména mladým, jenž je tomu vystaven.

Při sledování Krys jsem měl v čerstvé paměti inscenaci Svatá Johanka z jatek německého Berliner Ensemble v režii Dušana D. Pařízka, kterou měl na programu zářijový Mezinárodní festival Divadlo v Plzni. Tato Brechtova hra byla u nás inscenována rovněž pouze jednou, počátkem šedesátých let v Ostravě. Politicky je daleko explicitnější než Krysy – formou dramatického textu autor popsal (inspirován chicagskými jatkami) princip ekonomických bojů i dohod mezi podnikateli v masném průmyslu a jejich bezohledné nakládání se zvířaty i zaměstnanci. Pařízek se ke hře obrátil proto, aby se pokusil ukázat kořeny monetizace vztahů v současné společnosti. A podobné obrácení se ke kořenům pociťuji i ve volbě Krys v Disku – a mám pro tu studentskou volbu pochopení.

Obecnější poznámka: nasazovat dnes na tuzemských jevištích hry Gerharta Hauptmanna, ale i Bertolta Brechta je podnik téměř jistě předem odsouzený k diváckému chladu (jakkoliv ideově a pojetím divadla byli ti dva tvůrci v zásadě protivami). Hauptmannovu hru Před západem slunce přinesl v roce 2013 Činoherní klub v režii Ladislava Smočka s Petrem Nárožným v hlavní roli; z inscenace převažoval dojem, jako by se přes prosezený divan přehazovala přikrývka, která ovšem zvetšelost nedokáže zamaskovat. Bylo to až překvapivě akademické, vzhledem k tomu, že jde o příběh sedmdesátníka, jenž bojuje o svou lásku k výrazně mladší ženě.

Krysy, ačkoliv inscenačně jsou u nich patrné limity studentské produkce, působí naléhavěji. Své v tom hraje i dobový posun. Před tuctem let jsme neměli situaci za tak vratkou jako teď. Ne že by se sociální marasmus určitých společenských vrstev vrátil někam k roku 1910, to by bylo nesmyslné tvrzení, neboť tehdejší bídu sotva jen tušíme, ale mezi lidmi z řady důvodů převládá – více než před dvanácti roky – pocit, že člověk člověku je vlkem, že ti druzí jsou krysami, jež na nás parazitují, že se množí a snaží se nás ohlodat. Proto lze rozumět tomu, že inscenátoři z Disku si za motto zvolili tato slova z Hauptmannovy hry: „Všecko je tady prohnilý! A co není prohnilý, to je rozežraný krysama! Prodírají se odpadky, ohlodávají mršiny a sežraly by se i navzájem, kdyby nic jiného nezbývalo. Když se jedna utopí, druhá ji sežere a třetí nahradí. Přežití – to jediné je zajímá. Každý z nás je tak trochu krysa…“

Zleva Barbora Bolíková, Marek Nagl, Alžběta Dolečková, Barbora Vašíčková a Hubert Ludwig v inscenaci Krysy „damáckého“ Divadla Disk, foto: Disk – Matěj Bušek

Ruská volba

A nyní o něco stručněji a rázněji. Skončila pražská část 32. ročníku festivalu divadelní a jiné alternativy …příští vlna/next wave… První říjnový víkend se přesune do Brna, kde je však na programu pouze zlomek pražského programu. Jedním z mála převedených titulů je „politický melodram“ Your Silence Will Not Protect You uskupení Masakr Elsinor. Pod anglickým názvem se skrývá výsostně ruský námět: úryvky z proslovů politických vězňů a vězenkyň, které pronesli u soudů putinovského režimu před vynesením rozsudků ve vykonstruovaných procesech. (Anglická titulní slova zazní v jednom z těch úryvků.) Scénář Ondřeje Novotného se opírá o knihu (ne)poslední slova, která česky vyšla ke konci loňského roku coby součást projektu Umlčené hlasy a jež obsahuje proslovy devětadvaceti souzených.

Your Silence Will Not Protect You  je atakem na diváky, doléhající až svírající hodinou. V popředí stojí u stojanů s texty herci Vojtěch Hrabák a Václav Marhold, hlavní čteči úryvků. Ze zadního plánu jeviště jim slovně sekundují Tomáš Soldán, jehož hlavní vklad je zvukový – ovládá elektroniku po způsobu djingu; v obdobném slovně-hudebním gardu vedle něj operuje Petr Míka, který je spolu s Tomášem Vtípilem autorem hudby. Vtípil se nachází se svým arzenálem nástrojů v levé části jeviště (z pohledu diváka). Vedle něho je instalována televize a na ní se promítají především koláže, které u stolu za Hrabákem a Marholdem živě vytváří Daria Gosteva, ruská scénografka usazená v Praze. Celá tahle sestava, oděná do tmavého, se povětšinou nachází v přítmí, svícením jsou vypíchnuty obličeje těch, kteří zrovna čtou úryvky.

Kombinace někdy naléhavě řečených, jindy přímo chrlených či křičených vět, čímž se chce vyjádřit šílenost situace, ale i vět pronášených (Marholdem) s hrůznou pozvolností (líčení vězně, jenž byl mučen elektrickým proudem), tato bezbranná, jakoby marná, a přece silná slova, jsou mixována s někdy jemnými, ale povícero intenzivními hudebními „nájezdy“ a hravými či hořce ironickými kolážemi Darii Gostevy. Ta po skončení mrazivé exkurze do diktátorských pořádků, v nichž jedinec je drcen mocenskou mašinérií, vyzve k minutě ticha. Vše v sále zhasne. Není v tom nic manipulativního. Jde o předěl mezi samotnou produkcí a závěrečným potleskem, který chtě nechtě působí zvláštně, ne úplně patřičně (Ivan Vyskočil kdysi v Nedivadle, kam jsem na něho chodil, nejednou vyzýval: Prosím, netleskejte, nechte příběh v sobě doznít…).

Jestli je pravda to, co jsem slyšel po pražském uvedení Your Silence Will Not Protect You, totiž že kolektiv Masakr Elsinor tento „politický melodram“ odehraje už jen v brněnské části festivalu …příští vlna/next wave…, protože na víc nejsou peníze, pak říkám, že je to sakra škoda – s tím by měl křižovat republikou! Tou republikou, v níž nezanedbatelné procento občanů s pochopením naslouchá řečem, jak tu vládne bezpráví, kraluje cenzura a úpíme pod diktátem zdegenerovaného Bruselu.

Vojtěch Hrabák a Václav Marhold při provedení „politického melodramatu“ Your Silence Will Not Protect You uskupení Masakr Elsinor, foto: ČT art – Josef Chuchma