Divadelní glosář: Putin Petera Morgana. Podivnost s Ku-klux-klanem. Cosi je za rohem

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Vlastenecké šelmy

Na hře Vlastenci je patrné, jak je britský scenárista a dramatik Peter Morgan (* 1963) vypsaný, jak brilantně ovládá řemeslo, jak umí vystavět jednotlivé situace i celek. Tvůrce mimo jiné seriálu Koruna či hry Audience u královny (roky ji úspěšně uvádí pražské Národní divadlo) se rovněž ve Vlastencích drží své nejvlastnější parkety, totiž rozehrání příběhu s konkrétními historickými figurami, mnohdy ještě žijícími a aktivně veřejně působícími. Ve hře z roku 2022, jejíž českou premiéru uvedlo Národní divadlo Brno letos v lednu, Morgan vykresluje společenské turbulence a mocenské souboje v postsovětském Rusku.

Za ústřední hráče si zvolil oligarchu Borise Berezovského a politika Vladimira Putina. Jak je pro Morgana typické, v zájmu výstavby dramatu přistupuje k historickým reáliím kreativně, u Vlastenců to lze asi nejvýrazněji demonstrovat na postavě Berezovského. Ve hře jde (již od dětství) o mimořádně talentovaného matematika, jenž si buduje akademickou kariéru na poli teorií optimalizace a řízení procesů. Reálný Berezovskij mimořádným vědcem nebyl, to spíš akademickým funkcionářem (a podle některých též příslušníkem KGB). Sám věděl, že nepatří k nejlepším, to jej drásalo, ale intuitivně seznal, že ke špičce by patřil v podnikání (či možná lépe v podnikavosti) – a jakmile se k tomu jen trochu naskytly podmínky, šel ekonomicky a společensky nahoru.

Základní dějinný tah Ruska od konce osmdesátých let do nedávné současnosti však Morgan nezkresluje, dá se i říct, že běží o edukativní kus sdělně vyprávějící, o co se v nejvyšších patrech tamní politiky hrálo, kdo s kým soupeřil a jaké metody byly voleny. Dramatik nenadržuje ani jedné straně, jde o souboj cyniků, ba gaunerů kdo s koho. Šelmy se rvou o kořist a o moc. Likvidují se navzájem, manipulují veřejným míněním. Berezovskij prohraje. Alexandr Litviněnko, agent nejprve KGB a posléze FSB, stejně tak. Zemřou. Oligarcha Roman Abramovič zručně prokličkuje Putinovou mocenskou ofenzívou, neprotiví se mu a – přežije. A tak dál.

Režisérovi Jakubu Šmídovi Morganův text očividně sedl, nejspíš i proto, že se v něm střídají obrazy způsobem, který prozrazuje zkušeného scenáristu. A Šmíd vystudoval režii na FAMU, natočil dva celovečerní filmy (Laputa, Na krátko), spolupracuje s televizemi. Vlastence rozehrává efektně, ne však dryáčnicky, scéna Petra Vítka a světelný design Karla Šimka jsou fotogenické, přitom vkusné a nedoslovující. Z hereckých výkonů stojí v popředí celkem pochopitelně Berezovskij Tomáše Šulaje a Putin Viktora Kuzníka. Zatímco Šulaj je někdy exprese sama, Kuzník ztělesňuje Putina zdrženlivě, jako „muže bez tváře“, jak jej ve své knize nazvala rusko-americká publicistka Masha Gessen (její kniha česky vyšla v roce 2016). Kuzník výtečně trefil Putinovu držení těla a chůzi, aniž by jej sebeméně karikoval. Ale dobře natvarován je celý herecký tucet účastný na této inscenaci, jmenovat mohu třeba Tomáše Davida jako Alexandra Litviněnka, Pavla Čeňka Vaculíka v roli Romana Abramoviče nebo Annu Čonkovou ztvárňující roli Litviněnkovy ženy.

Vlastenci jsou od Národního divadla Brno dobrým dramaturgickým tahem, epikou vhodnou pro velkou scénu, v námětu i tématu aktuální. A proč se hra vlastně jmenuje tak, jak se jmenuje? Protože všichni ti dravci tvrdí, že chtějí pro svoji zemi to nejlepší, že jejich pohnutky jsou ryze vlastenecké, že zachraňují vlast, fakticky však dojí veřejné statky, co to jen jde. 

Zleva Tomáš Šulaj, Petra Lorenc, Roman Nevěčný a Petr Bláha v inscenaci Vlastenci Národního divadla Brno, foto: NdB –Barbora Bachanová

Humor ze smíchovského podzemí

Je pro mě záhadou, jak ve Švandově divadle došli k tomu, že bude plodné nechat se inspirovat reportážní knihou Polky Katarzyny Surmiak-Domańské Ku-klux-klan. Tady bydlí láska (polsky 2015, česky 2017) a učinit to, co učinili. Reportérka ji postavila na své výpravě do amerického státu Arkansas, do třináctitisícového města Harrison, kde se konal sjezd této organizace založené před sto padesáti lety (1865). Adam Steinbauer (* 1994) z knihy přebírá výchozí situaci: polská reportérka Kate přijíždí do Harrisonu a poznává místní komunitu rasistů. Vše ostatní je scenáristova a režisérova fikce.

Vstřícnost, s níž se občané Harrisonu vůči novinářce staví, je dána tím, že Kate je bílá a naslouchající. Rádi jí vysvětlí, jak se věci mají – a tím na sebe prozrazují víc, než by chtěli. Kate (Anna Grundmanová) je vtažena do světa bizarních zvyků a názorů vykutáleného reverenda a šéfa místní buňky (Jan Grundman), emočně vypjaté ženy ve středních letech Mary (Eva Leinweberová), jejího přitroublého dospělého syna Jeffreyho (Mark Kristián Hochman) a jeho jen o málo bystřejšího vrstevníka Sheena (Matěj Anděl). Jde o skromný vzorek občanstva, neboť se hraje v malém sále „Švanďáku“, v podzemním studiu smíchovského divadla.

Od prvních minut inscenace LásKKKa! je evidentní, že vše v ní bude přestřelené. Otevřena je legrační seancí, během níž je vysvětlen vznik hnutí. „Formálně“ je nadrealita dovršena obrovským kuželovitým účesem, jejž na hlavě nosí Mary; zřejmě to má symbolizovat pověstnou kápi, která se na jevišti rovněž objeví a účes s ní potom opticky ladí. Žádná jiná postava ovšem takto fyzicky vytrčena není, takže to působí jako scénická účelovost. Nakonec se ukáže, že na logice detailů nesejde, neboť inscenace se ve finále přesmykne do žánrovky se střelbou a mrtvolami. Možné už je prakticky vše. Jistěže to tvůrci myslí „na druhou“, sofistikovaně, proto v anotaci odkazují na poetiku Davida Lynche a Quentina Tarantina.

Celé mi to přijde zpatlané. Anna Grundmannová pojímá Kate civilně (včetně nechtěně ledabylé artikulace), všichni ostatní jsou nastaveni groteskně, jenže když se Sheen do reportérky zamiluje, náhle je tato postava nohama na zemi. Nebo: hraje se o rasismu, nenávisti, stereotypech, zabedněnosti. Ale kde vlastně? V Americe? Proč tedy kostýmy evokují spíše ušmudlaný východ Evropy včetně pokrývek hlavy? Takže se to hraje „o nás“? Ale proč na to chodit touhle americkou oklikou, fakticky jen přibližnou, proč se drbat levou rukou za pravým uchem, a ještě si myslet, že takhle zkroucená končetina je humorná?

Eva Leinweberová a figura KKK v inscenaci Švandova divadla LásKKKa! Foto: Švandovo divadlo – Patrik Borecký

Jak jemné…

Přijatelnější, inspirovanější a koncepčnější divnost vykazuje inscenace Za rohem svět, kterou pro Studio Hrdinů připravil Jiří Adámek Austerlitz (* 1977) s kolektivem. I tady stála na počátku kniha – konkrétně Ekobytí Timothyho Mortona, britského*é filozofa*ky (definuje se nebinárně), český překlad vyšel předloni. Jenže Adámek Austerlitz & spol. neprovedli s materiálem z Ekobytí nic po způsobu znásilnění, k němuž přistoupili ve Švandově divadle u knihy Ku-klux-klan. Tady bydlí láska. Na rovinu: kdybych si to s tím Ekobytím nepřečetl v programu Studia Hrdinů (je volně ke stažení), o žádné inspiraci Mortonem bych neměl ani tušení – a to i kdybych tu knihu četl. Jestli snad někdo z inscenace Za rohem svět skutečně vydedukoval, že je to nějaké mortonovské, tak bych to viděl na dva tři lidi v celé Praze. Zkrátka: „hrdinský“ tvůrčí kolektiv v programu informuje, že během procesu vzniku inscenace se od knihy odpoutával a odpoutával, a jestli něco z ní se pokusil převzít, tak nastavení vůči světu (přesněji tvorbě) – nastavení založené na otevřenosti vůči proměnám, neulpívání i třeba na smutné (či jen posmutnělé?) radosti.

Za rohem svět je inscenace obdobně „neuchopitelná“ jako Adámkův Austerlitzův předešlý titul ve Studiu Hrdinů Oči v sloup (hrál se tu od konce roku 2019 do letošního jara). Kdybyste se mě zeptali „o čem“ Oči v sloup byly, nejsem s to přiblížit to nyní ani jen trochu, a přece z oné inscenace ve mně zůstal pocit, že mělo cenu ji vidět, že během sledování jsem zažíval stav divadelní milosti. Stav, kdy dobře víte, že jste v divadle opilí přítomnou chvílí, sotva sdělitelnými věcmi, jejichž kouzlo vám po opuštění sálu, v rachotu ulice, začne v mysli propadat jako hrst písku, kterou nemůžete udržet v dlani. Obdobně se to má s titulem Za rohem svět. Je to inscenace velmi konkrétních činností, mnohdy hračičkářských nebo bezúčelných či vychýlených; je to inscenace mimoběžných dialogů či možná (skoro)autistických monologů, drobných překvapení, malých schválností, a přece ve své banalitě a obyčejnosti sděluje něco obtížně vyslovitelného, v podstatě ovšem civilního a osobního. Když na tuhle hru přistoupíte, možná i sami sebe překvapíte, jak s jevištní akcí vnitřně jdete, jak vám přijde sdělná – právě tím jemným chvěním. Jen se to chce na tu hodinu a půl zpomalit.

Věcně: kde bývá v podzemním Studiu Hrdinů (kdysi dávno tu sídlilo Kino Veletrhy) rozměrné jeviště, tentokrát jeho část zabírají praktikábly s diváckými židlemi. Hraje se na nízkých, pozvolných betonových stupních hlediště a na ploše pod ním. Na stupních se nachází několik subtilních kovových konstrukcí, na ploše „úřaduje“ především scénografka Berta Doubková, která s více či méně určitelnými předměty provádí více či méně pochopitelné činnosti, třeba se snaží něco strčit někam, kam se to nemůže vejít, skládá na ploše konstelace a obrazce, některé ty věci mají svůj život a duši – pohybují se, kouří se v nich a podobně. Kateřina Neznalová, Ondřej Bauer, Fedir Kis a Daniel Šváb to sledují, chodí, stojí i třeba leží především na těch stupních a přilehlém okolí, vedou řeči, převtělují se a klamou tělem, neboť mají své 2D dvojníky ve formě tisků v životní velikosti, které přenášejí, schovávají se za nimi. Vše se to děje v klidu, se samozřejmostí, uvolněností, s odstupem i s plnou účastí, s jemnou ironií i doopravdy.

V zásadě je to úvaha, jak se jedinec pohybuje a cítí v současném světě pokud svoji existenci neopírá o náboženský či ideologický systém, jenž mu natvaruje myšlení, nebo pokud to není jedinec mimořádně zacílený. Je to unikátní setkání o unikání, vedené i dovnitř, k herecké práci a jejímu smyslu. „Spíše se tak nějak plácáte a občas se vám zjeví záblesk skutečného stavu věcí,“ citují tvůrci v programu k inscenaci z Mortonova Ekobytí. „Za rohem“ se nachází svět, o němž si jednou myslíme, že je to ten pravý, opravdový, zatímco my jsme nějak mimo; a jindy se toho světa bojíme, tušíme, že se v něm děje cosi neblahého, ohrožujícího, co nás jednou vtáhne do sebe a my nejspíš nebude schopnosti vzdorovat. Takže asi tak.

Daniel Šváb v inscenaci Studia Hrdinů Za rohem svět, foto: Studio Hrdinů – Michal Ureš