Divadelní glosář: Tři kusy z plzeňského mezinárodního festivalu. Tři zprávy o světě
O víkendu skončila hlavní část Mezinárodního festivalu Divadlo, který každým rokem na začátku sezóny přináší do západočeské metropole výběr tuzemských i zahraničních inscenací. Následující odstavce přibližují jeden francouzský, jeden český a jeden německý titul. Jsou minisondou do toho, „o čem“ se dnes také hraje.
Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře či na festivalech, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor/ka si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.
Budeme si blíž, až se začne létat na Mars?
Inscenace Vzdálenost zahájila 33. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni. Portugalský herec, režisér, dramatik a producent Tiago Rodrigues (* 1977) je od roku 2023 ředitelem proslulého Festivalu d´Avignon, pro nějž vloni nastudoval inscenaci Hekuba, ne Hekuba, která byla k vidění na minulém ročníku plzeňského festivalu v provedení legendární Comédie-Française, nejstaršího aktivního divadelního souboru na světě.
Nyní v Plzni uvedenou dystopii Vzdálenost Rodrigues, produkovanou Festivalem d´Avignon, zasadil do roku 2077, tedy do letopočtu, v němž by se sám mohl dožít jednoho sta let. Pohrává si v ní s myšlenkou rozpadu civilizace, kdy lidstvo sužují časté blackouty či radikalizace společnosti a Země přestává být místem vhodným pro život. Proto se hrdinka Amina rozhodne odletět na Mars a spolu s dalšími lidmi tam založit novou civilizaci. Jsme svědky jejího rozhovoru s otcem Alim, jenž zůstal na Zemi a s dcerou smí komunikovat pouze prostřednictvím nahraných hlasových zpráv bez fotografií nebo videa; nadto zprávy nejsou archivovány a lze si je vyposlechnout jen jedenkrát. Spíše než o dialog jde o střídající se dlouhé monology. Postupně se dozvídáme, že dívčina mise je součástí plánu jakési sekty, která si říká Zapomenuvší. Amina se svými souputníky užívá chemický koktejl, kvůli němuž se jí postupně vymazávají vzpomínky. Na komunikaci s otcem má omezený čas, po jehož uplynutí bude její paměť zcela smazána a nebude se moci vrátit na Zemi.
Daleko silnějším tématem hry než zmar lidstva je ohledávání vztahu otce a dcery. Vlastně by se dalo říci, že právě a především běží o vztah otce a dcery na pozadí vyhrocené situace. Ta nás nutí k zamyšlení: Byla by komunikace (záměrně ji neoznačuji za rozhovor, protože v případě nahrávaných zpráv nejde o dialog v pravém slova smyslu) těchto dvou sobě si blízkých lidí tolik upřímná, srdečná a obsahovala by tolik zájmu o druhého, kdyby je nedělila propastná vzdálenost? Dovedeme si začít vztahů vážit až v momentě, kdy je ztrácíme a snažíme se na poslední chvílí dohnat vše, co jsme si nestačili říct?
Scéna Fernanda Ribeira je postavená na točně, jejíž stále se zrychlující pohyb navozuje znepokojivý pocit, že čas, během něhož Ali může přesvědčit svou dceru k návratu, nemilosrdně plyne. Scénograf umístil na točnu dva propletené pahýly stromů – snad jako připomínku hroutící se civilizace – a rudou skálu evokující povrch nehostinného Marsu. Ali je oblečený nadčasově a elegantně v zemitých barvách, které korespondují se scénou; Amina pak v bílém hypermoderním kompletu. Nedílnou součástí scény je efektní barevné svícení.
Devizou inscenace je civilní herectví v blízkém kontaktu s divákem, nakoná se tu dnes tolik oblíbené hraní v hloubi jeviště a přenášené dnes tolik oblíbenou metodou life cinema. Zatímco Adama Diop jako Ali je dojemný, milující otec, jenž se snaží oživit dceřinu paměť vzpomínkami na společné dovolené nebo oblíbenou písničkou, Alison Dechamps coby Amina se pohybuje i mluví strojově nebo omámeně, jako kdyby byla pod vlivem zmiňovaného koktejlu zapomnění.
Festival d’Avignon, Francie – Tiago Rodrigues: Vzdálenost
Režie: Tiago Rodrigues, scénografie: Fernando Ribeiro, kostýmy: José António Tenente, světelný design: Rui Monteiro, hudba a zvuk: Pedro Costa, umělecká spolupráce: Sophie Bricaire.
Premiéra v Avignonu: 7. července 2025.
Jeden den ze života socialistické ženy
Multimediální loutková inscenace s vtipně rýmovaným názvem Soudružky s kroužky je originální sondou do šedi a uniformity předlistopadového Československa. Tým autorů (Dominik Migač, Marta Hermannová a Jana Pichler) zarámoval mikropříběh ze života průměrné socialistické ženy dnem poslední Spartakiády, konané v roce 1985. Ačkoliv se tu o Spartakiádě mluví prostřednictvím agitačních hlášení dobového rádia a televize, příliš se o ní nehraje. O čem se tedy hraje?
V malinkém kartonovém jevišti podobně jako v obrazovce sledujeme cestu anonymní soudružky městem do obchodního pražského domu Kotva a zpět. Plošková loutka je tvořená velmi realistickou fotografií (jako model posloužila herečka Dita Kaplanová) na tvrdém podkladu. Žena s typicky neforemným krátkým účesem v rudém kostýmku jde městem, míjí dopravní značky, odpadkové koše, domy, a především další ženy – své dvojnice. To, že jsou všechny loutky stejné, působí komicky a děsivě zároveň. Maminka s holčičkou mají podobu „naší“ soudružky a její věrné zmenšené kopie, další z dvojnic řídí vlak, řada soudružek tvoří frontu na banány a podobně. Soudružka vystřídá řadu dopravních prostředků, po cestě vystojí frontu na rohlík, o nějž svede nemilosrdný boj s hejnem holubů. Metrem a po eskalátoru doputuje do supermoderního obchodního domu Kotva, kde vyzkouší několik stejně neforemných a neženských kostýmků v různých barvách – převlékání připomíná známé vystřihovací panenky.
Inscenace vtáhne nápaditostí a vtipem, ale hlavně propracovanou a důmyslnou scénografií, kterou lze po představení prozkoumat i v zákulisí. Tvůrci vymýšleli koncept několik let. Výsledkem je systém několika pojízdných drah, do nichž herci usazují ploškové loutky. Kolmo na tyto dráhy se ještě pohybují další obrázky, nalepené na starý filmový pás – ten slouží jen jako vhodný materiál, který snadno „jede“.
Inscenace není k předlistopadové době ani nostalgická, ale vlastně ani příliš kritická. Bere si z ní hlavně estetickou formu se všemi klady, jakými byly ikonické obaly zboží nebo dnes architektonicky ceněná Kotva, ale i zápory, jakými byla ona neženskost a uniformita. Pokud na mě zapůsobilo něco hlubšího (ačkoliv to asi nebylo záměrem tvůrců), byl to fakt, že na pidijevišti se objevují ve všech rolích výhradně loutky – ženy. Ačkoliv byla doba socialismu odporná, mohla se rudá soudružka a hrdinka tohoto příběhu opájen dojmem (byť falešným), že se v tomto společenském uspořádání může realizovat.
Divadlo Alfred ve dvoře, Praha – Jan Pichler, Dominik Migač, Marta Hermannová: Soudružky s kroužky
Režie: Jan Pichler, Dominik Migač, Marta Hermannová, dramaturgie: Marta Hermannová, Dominik Migač, scénografie: Dominik Migač, fotografie: Barbora Žentelová, modelky: Dita Kaplanová, Sára Vosobová.
Premiéra 11. března 2025 v Praze.
Pařízkova svatokrádež
Režisér Dušan David Pařízek (* 1971) se svým oblíbeným inscenačním týmem (autorkou návrhů kostýmů je Kamila Polívková, hudbu, někdy spíš ruchy a zvuky, složil Hans Fründt) inscenoval s Berliner Ensemble hru Bertolda Brechta Svatá Johanka z jatek. U nás byl tento kus uveden jen v roce 1961 v ostravském Divadle Petra Bezruče v Ostravě a dle dostupného naskenovaného programu byla inscenace zjednodušenou agitkou. Brechtovo dílo přitom tak jednoznačné není, tento lehrstück (čili brechtovská didaktická forma dramatu) měl sloužit jako katalog názorů a argumentů k diskuzi, zejména utlačované třídě.
Děj hry, která reaguje na hospodářskou krizi třicátých let minulého století, je proto poněkud modelový a schematický. „Masný král“ Mauler (Maul je v překladu morda, tedy mluvka, lhář, hudba nevymáchaná, apod.) chce prodat své podíly majiteli jiných masných závodů. Snaží se přitom zničit svého konkurenta, vinou čehož přijdou o práci a o střechu nad hlavou desítky tisíc dělníků. Situaci chce spasit naivní až zfanatizovaná Johanka, členka Černých slamáků, náboženské sekty, která hlásá o blaženosti až na onom světě. Představitelé této skupiny se však neštítí všelijakých zákulisních praktik, aby získali finance na svou činnost.
Zástupy dělníků, chudiny, dětí, velkopodnikatelů a dalších postav redukuje Pařízek na pětici představitelů – čtyři herečky a jednoho herce. Do postavy Masného krále obsadil svou dvorní herečku Stefanie Reinsperger. To, že se z velkopodnikatele stává žena, podnikatelka, nevnímám jako aktualizační záměr. Spíš jako způsob, jak využít tuto jedinečnou hereckou osobnost. Reinsperger si dokázala poradit s nelehkým textem, který je psán v kontrastu s agitačním obsahem vzletným blankversem. Místy připomíná některého ze Shakespearových padouchů, Richarda III., nebo Shylocka. Jindy je chladnou monumentální královnou, nebo se naopak kroutí a pitvoří v tělovém prádle, které jí záměrně zaškrcuje a znetvořuje postavu.
Pařízek na krychlové scéně, pro něho typické, používá své rovněž oblíbené meotary, v jejichž světle herci tvoří hororové stíny. Maulerová je většinou blíž meotaru, a tak je proti ostatním obrovská. Celé to trochu připomíná parodie kapitalistů z Kupkova cyklu Peníze. Na stěny se promítají různé historické fotografie a materiály, ale také živě snímané detaily tváří a kostýmů. Geniální je detail na tričku Johany, kde je typický výjev z válečného tažení Johanky z Arku na koních a s praporci.
Svatou Johanku z jatek nelze v dnešní době hrát pietně, ačkoliv režisér v debatě po představení prozradil, že Brecht je v Německu (a v Berlíně asi především) brán jako ikona, kterou se on zkouší záměrně bořit, a že inscenace vzbuzuje vášnivé reakce publika. Coby protiváhu dramatikovy didakticky zjednodušující kritiky kapitalismu Pařízek vložil do textu úryvek z románu americké spisovatelky a filozofky Ayn Rand Atlasova vzpoura, v němž obhajuje etický egoismus jako prostředek zdravého ekonomického růstu. Učinil tak velmi rafinovaně: protože dědicové Brechtových autorských práv nedovolují v textu žádné změny, Reinsperger interpretuje text Ayn Rand během ohlášené „pauzy“, kdy zmatené publikum odchází na toaletu a vytouženou skleničku vína, ale na jevišti se něco začne dít. Bere tak diváky i s jejich debatami o právě zhlédnutém do hry.
Zmrzlá těla hladových nezaměstnaných, která před továrnami zakrývá sníh, nejsou obrázkem současné Evropy. (I když v automobilovém průmyslu v Německu zanikly letos už desítky tisíc míst.) I tak se zde najdou současnost drásající témata. Třeba bezohledná živočišná „výroba“, přičemž už tento výraz zní nelidsky. Když Maulerová popisuje, jak je třeba dobytkářům namluvit, že je nadbytek masa, proto ceny půjdou dolů a nebohá zvířata jsou bezcenná a zbytečně zabíjená. Stejně tak děsivé jsou pasáže o násilí a pomstě. Rovněž závěrečná slovo Maulerové o tom, že se v ní uvnitř bije dobrodinec s tvrdým obchodníkem, sedí i v současnosti na většinu z ligy úspěšných.
Stejně jako Masná královna přesvědčila Johanu, že chce chudým pomoct a podílu na jatkách se zbaví, protože nesnese utrpení zvířat, přesvědčují nynější mocní o své filantropii účastí v charitativních akcích a nadacích. Stejně jako Maulerová své dobrotě jistě sami věří, což je základem úspěšné manipulace.
Berliner Ensemble, Německo – Bertolt Brecht: Svatá Johanka z jatek
Režie a scéna: Dušan D. Pařízek, dramaturgie: Karolin Trachte, kostýmy: Kamila Polívková, hudba: Peter Fasching, světelný design: Hans Fründt.
Premiéra v Berlíně: 27. února 2025.
