Divadelní skupina 8lidí: Nejudržitelnější je život, který považujeme za smysluplný

Tohle je pro mě taková nestandardní situace. Mám tu dva respondenty, ale v divadelní skupině 8lidí, o které dnes bude řeč, je vás ve skutečnosti deset. Kdo všechno bude tenhle náš rozhovor vlastně autorizovat?

Petr Erbes: Jenom my dva.

Viktorie Vášová: Nemusíte se bát, že to začne deset lidí upravovat.

Ptám se proto, abych věděla, jak moc se rozhodujete a fungujete kolektivně. Protože na svých stránkách deklarujete, že pracujete dehierarchizovaným způsobem. Jak to prakticky vypadá?

Erbes: V našem podání to může znamenat i to, že se úkoly rozdělí a někdo je splní – což je třeba příklad našeho rozhovoru. Dehierarchizace v určitých chvílích znamená sdílení důvěry. U zkoušení 8 miliard lidí hoří jsme jen málokdy byli všichni najednou na jevišti. Často na to někteří jenom koukali, dávali zpětnou vazbu, formovali daný tvar.

Vášová: Ale v určitou fázi pro nás bylo hodně důležité zvát kamarády, kolegy zvenku, kteří se přijdou podívat na zkoušku a dají zpětnou vazbu.

Erbes: Zároveň se učíme věci správně pojmenovávat. To v menším tvůrčím týmu člověk možná nemusí dělat tak často, ale tím, že nás je tolik, častěji narážíme na to, že si některé divadelní situace, nebo obrazy každý představuje úplně jinak, přestože pro ně používáme stejná slova. To někdy vede k tomu, že déle mluvíme, než abychom šli do prostoru a zkoušeli.

Divadelní skupina 8lidí, foto: archiv 8lidí

Oba dva jste kromě vašeho působení v 8lidech divadelní režiséři. Jak funguje zkoušení 8lidí? Má tam taky někdo takovou roli?

Vášová: Nemá. Způsoby, jak fungovat na zkouškách, ale neustále hledáme. Teď jsme si zkusili nový přístup: každou zkoušku vždy připravil a vedl jeden z nás. To fungovalo dobře. Dříve jsme vedli zkoušky kolektivně, na jejich začátku jsme teprve vymýšleli, co budeme dělat. Měli jsme obavu, aby nikdo nebyl příliš dominantní. To ale vedlo spíš k rozpakům a zkoušku pak neřídil nikdo.

Veronika Vášová a Petr Erbes, foto: Kateřina Zemanová

Na svých stránkách o tomto způsobu práce mluvíte jako o „politickém gestu“. Mohla by takhle fungovat i společnost – nejen divadelní soubor?

Vášová: Vnímám to jako gesto, které se snaží ukázat určitý ideál komunikace mezi lidmi, tedy způsob, jakým by to mohlo fungovat. Netroufám si však tvrdit, že by podle tohoto modelu mohla fungovat celá společnost. V současné chvíli bych spíše řekla, že toho schopna není. Ale jde o model, jenž by pro určité skupiny lidí mohl být inspirací.

Erbes: Budu mluvit z osobní perspektivy. Hodně nad tím přemýšlím v souvislosti s českým školstvím, protože můj syn v září nastupuje do první třídy. Mám pocit, že frontální a hierarchická výuka od raného dětství do jisté míry omezuje naši schopnost vzájemně si naslouchat a otevřeně komunikovat ve skupině. Věřím ale, že metody podporující dehierarchizaci moci mají šanci proniknout i do institucí, jako je veřejné školství – a na mnoha místech už se to děje

Zpočátku pro mě dehierarchizace v rámci 8lidí znamenala také chaos – občas ten pocit svobody byl natolik bezbřehý, že pro mě bylo těžké hledat si ke společným věcem vlastní vztah. Postupem času jsem začal chápat, že právě v této svobodě spočívá i zodpovědnost: nejen za jednotlivé kroky, ale i za to, co já sám do skupiny přináším. V tomto ohledu mi připadá, že podobný přístup je realizovatelný i na širší společenské úrovni.

Divadelní skupina 8lidí, foto: archiv 8lidí

Vaše nejnovější hra 8 miliard lidí hoří se odehrává v sauně a tematizuje globální oteplování. Kdo byl iniciátorem tohohle projektu? Koho z vás to téma nejvíc pálí?

Vášová: Předloni jsme byli na soustředění, kde jsme diskutovali témata, která bychom chtěli zpracovávat. Bylo léto a tak se v médiích často mluvilo o požárech v různých částech světa a také o fenoménu žhářství. Téma extrémních veder a sucha rezonovalo v nás všech. Nějakou dobu jsme si nebyli jistí, jestli nás divadelně zajímají více kauzy spojené se žhářstvím, anebo problematika globálního oteplování. Téma se postupně vyvíjelo, proměňovalo. Jednotlivé kauzy nám ale přišly příliš vzdálené a neosobní. Převážila potřeba se osobně vztahovat k současné situaci.

Erbes: Na začátku této inscenace stálo vyhoření, které jsme jako skupina zažili. Možná i proto se v ní krize odrazila.

Z inscenace 8 miliard lidí hoří, foto: Jan Hromádko

Analyzovali jste nějak, proč jste vyhořeli?

Erbes: To je vždycky hodně věcí dohromady. Osobní krize, které se do skupiny promítají, návraty k věcem z minulosti – některé čas utlumí, jiné naopak zesílí a skupina pak funguje jako komora ozvěn. Mám pocit, že někdy, když se o krizi mluví, dochází k jejímu zesílení, nebo dokonce vytváření. Často se tak odhalí například problémy v komunikaci.

Vášová: Jsou v tom i pochybnosti o tom, proč vlastně zůstáváme pohromadě, když je to tak náročné. Často mám pocit, že pro toho, kdo je zrovna přetížený a má už tak dost povinností mimo 8lidí, je opravdu těžké věnovat ještě další čas navíc této skupině.

Erbes: Každý z nás má navíc jiná očekávání. Čistě systémově a prakticky jsme nezávislá skupina fungující díky grantům a představením, která hrajeme. Provozně to pro nikoho z nás nemůže být hlavní, ale ani důležitý zdroj příjmů. Z toho pak často vyvstává otázka, jestli jsme spíš parta přátel, nebo umělecká skupina s velkými ambicemi.

Z inscenace 8 miliard lidí hoří, foto: Jan Hromádko

U tématu globálního oteplování v umělecké praxi je podle mě hodně jednoduché sklouznout do něčeho, co tvůrce nezamýšlel, například do poučování. Bylo něco, čeho jste se chtěli vyvarovat?

Erbes: Bylo pro nás nové, jak osobně jsme k tomuto tématu přistupovali. V předchozích projektech jsme se většinou opírali o konkrétní kauzy, za něž jsme se mohli do jisté míry „schovat“. Tentokrát vycházíme z vlastních pochybností a pocitů ze světa. To bylo náročnější a v kontextu klimatické krize to přinášelo otázky typu „co do debaty vlastně vnášíme, jestli tím jen neprohlubujeme negativitu.“ Současně jsme nechtěli působit primárně aktivisticky.

Vášová: Přemýšleli jsme zkrátka nad tím, co můžeme nabídnout. Člověk pravděpodobně netouží jít do divadla na přednášku o klimatické krizi, a my jsme měli obavu, že by právě tohle mohlo diváky odrazovat – že by v tom viděli něco příliš poučujícího. Už na začátku jsme se proto shodli, že osobní perspektiva je to jediné, co můžeme autenticky nabídnout. Nikdo z nás totiž není odborník na klima.

Z inscenace 8 miliard lidí hoří, foto: Jan Hromádko

Takže hrajete sami sebe?

Erbes: Každé autorské zkoušení, bez ohledu na téma, se nějakým způsobem stává odrazem lidí, kteří se na něm podílejí. Vychází totiž z nás samotných. Nevím, jestli hrajeme přímo sami sebe – pokud mám mluvit za sebe, spíš ztělesňuji jedno z témat, které mě osobně zajímá.

Vášová: Témata a motivy, které jednotlivé postavy nesou, vycházejí z nás, ale zároveň jsme cítili potenciál a potřebu je posunout, vyostřit, protože základní postoj k současné krizi vnímáme podobně. Pro inscenaci jsme hledali větší pestrost názorů.

Erbes: Dlouho jsme si nebyli jistí, jestli vlastně hrajeme sami sebe. V určité fázi jsme si ale jasně pojmenovali, že to nejsme my – a právě to nám umožnilo zvýraznit různé způsoby, jakými se dá s krizí vyrovnávat – případně ji vytěsňovat.

Z inscenace 8 miliard lidí hoří, foto: Jan Hromádko

Pociťujete vy sami někdy environmentální žal?

Vášová: V minulosti jsem si tím určitě prošla. V poslední době už ten pocit nemám tak silný, protože jsem si vytvořila obranné mechanismy – dokážu ho od sebe částečně odrazit a informace víc filtrovat. Ale ano, měla jsem období, kdy jsem měla pocit, že všechno, co dělám, planetě škodí. To jsem snad překonala. Tenhle přístup není řešením. A tak se na celou situaci snažím dívat racionálněji.

Erbes: I u mě se ty pocity hodně střídají. V poslední době se k tomuto tématu nejvíce vztahuju skrze své dvě děti. Představuju si, jak bude svět vypadat, až budou v mém věku. Snažím se však soustředit na přítomnost, na to, že ne všechno musí být špatně a že se věci mohou i zlepšovat. Jedna z cest je tvrdostí si uhájit evropská privilegia, druhá možnost je naučit se chápat, že tu nejsme sami a být otevření. Věřím, že druhá cesta je možná a snažím se v tomto ohledu být optimistou navzdory pragmatismu a sobectví, které kolem sebe pozoruji.

Z inscenace 8 miliard lidí hoří, foto: Jan Hromádko

V Divadle NoD jste vytvořili prostor, který se podobá opravdové sauně. Je ta sauna symbolem úniku privilegovaných, nebo se v ní skutečně dají hledat odpovědi, rozpouštět stres, zkoušet se očistit?

Erbes: Je to o našem pohodlí, které si můžeme dovolit, zatímco mnozí jiní nemohou – a zároveň je velmi těžké se toho pohodlí vzdát. Je to i systémová otázka, protože individuální ústupky často nemají význam, pokud nejsou podpořeny systémovým nastavením.

Vášová: Zároveň jsme tam upřímně cítili rovinu očisty – cesty, jak čelit vnitřnímu stresu. Sauna je v tomto smyslu metaforou pro úlevu, zklidnění, pro proces, při němž člověk potřebuje něco ze sebe vypustit ve chvílích, kdy prožívá silné emoce, včetně těch spojených s environmentálním stavem světa. A zároveň je to přesně ta výsada, o které mluví Petr – že si takovou formu relaxace můžeme dovolit. A v tom je to bolavé, ale zároveň bych neřekla, že je to jednoznačně negativní.

Z inscenace 8 miliard lidí hoří, foto: Jan Hromádko

A vy chodíte rádi do sauny?

Erbes: Jo.

Vášová: Já taky.

Já taky. A všimla jsem si, že v saunových světech včetně České republiky jsou velmi populární saunové rituály. Jednou jsem byla svědkem bizarního rituálu s příběhem inspirovaným Vieweghovým románem, respektive jeho filmovou adaptací, Účastníci zájezdu. Máte i vy nějaký takový zážitek?

Vášová: Na žádném saunovém rituálu jsem ještě nebyla, protože většinou chodím do menších saun.

Erbes: Sauna je obecně hodně příběhová. Občas jsem byl nucený vyslechnout vyprávění, která jsem vlastně ani slyšet nechtěl.

Loni v říjnu jste v rámci festivalu 4+4 Dny v pohybu podnikli dvoudenní dramaturgický research k této inscenaci. Jak moc se to do ní promítlo?

Vášová: Řešili jsme, jak mluvit o světě, aniž bychom mapovali jen pár lokalit na Zemi. Jedním z cílů rešerše bylo zjistit, přes kolik lidí se dokážeme dostat na různá místa a sesbírat osobní zážitky lidí ze světa. Na velkou mapu jsme značili místa, na která jsme se skrz povídání s těmi lidmi dostali. Konkrétní příběhy se do inscenace nedostaly, ale staly se pro nás zásobníkem témat, ke kterým jsme se vraceli během zkoušek. Vedle toho jsme oslovili etnologa Petra Janečka, který u ohně vyprávěl o mytologiích, o vzniku ohně – byla to doslova vyprávění o ohni u ohně.

Erbes: Nabídl nám mnoho inspirativních pohledů, jak se prostřednictvím různých mýtů vyrovnávat s představou konečného požáru planety Země.

Z inscenace 8 miliard lidí hoří, foto: Jan Hromádko

Pořádáte i divadelní přednášky. Jedna se dotýkala i tématu vaší poslední inscenace. Našli jste kromě otázek i odpovědi?

Erbes: Našli jsme jich hodně. Otevřený výzkum se snažíme dělat už delší dobu. Když jsme připravovali inscenaci We Love Shooting, uspořádali jsme sérii přednášek s lidmi, kteří se věnují vývozu zbraní z Česka a Slovenska a obecně otázkám konfliktu na Blízkém východě. Podobně jsme k tomu přistoupili i tentokrát. Mým asi největším objevem byly pyrofilní druhy – tedy zvířata a rostliny, které ke svému přežití oheň potřebují. A také to, že požáry jsou přirozenou součástí krajiny a v malém měřítku jí mohou být prospěšné – i když samozřejmě ne v takové podobě, jako byl například požár v Českosaském Švýcarsku.

Vášová: Bylo i zajímavé sledovat, jakým způsobem o tom tématu můžeme mluvit. Někdo, kdo se jím zabývá z více vědeckého pohledu, o něm dokáže mluvit odosobněně, pragmaticky. Vedle toho někdo, kdo zažil vyhoření z aktivismu, má vztah mnohem osobnější – a v těch přístupech bylo cítit velké napětí. I mezi námi to rozvířilo debatu, jak o tématu chceme mluvit my.

Z inscenace 8 miliard lidí hoří, foto: Jan Hromádko

Jak čelit tíze doby, aniž bychom vyhořeli? Vzali jste si z práce na této inscenaci něco pozitivního?

Erbes: Jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem si díky tomu uvědomil, byla, že otázky a pochybnosti s vazbou na toto téma neprožívám sám. A také: neměl bych se cítit provinile za každé rozhodnutí, které by potenciálně mohlo planetě škodit – i když to může znít alibisticky. Nejudržitelnější je život, který se snaží být smysluplný. Protože nejhorší je ničit planetu a ještě dělat něco, co nedává smysl.

Vášová: Ke konci zkoušení jsem se do určité míry nechala ovlivnit svojí postavou – hlavně v její potřebě neztrácet entuziasmus, vytvářet si vnitřní svět, ve kterém se člověk dokáže od negativních emocí a myšlenek odstřihnout. Během zkoušení jsem také četla knihu Není to konec světa, která na základě dat nabízí pozitivní ukazatele vývoje společnosti. Přiznám se, že to na mě ne vždy působilo přesvědčivě, ale bylo uklidňující číst něco tak statisticky podloženého – člověk pak nemá pocit, že se úplně ztrácí v chaosu, kdy neví, čemu věřit.

Z inscenace 8 miliard lidí hoří, foto: Jan Hromádko

Do svých inscenací rádi zapojujete diváky. Tentokrát ještě před tím, než vůbec začnete, si má publikum sundat boty a nazout si pantoflíčky. Jakou roli ve vašich inscenacích diváci hrají? 

Vášová: Tentokrát to byla jedna z nejmenších rolích, které diváci a divačky v našich inscenacích měli. Lidi z nás totiž někdy mívají strach, že je budeme nutit, aby byli interaktivní.

Erbes: Třeba inscenace We Love Shooting, kterou ještě uvádíme, má podobu vernisáže a valné hromady fiktivní české zbrojovky. A v té mají diváci zásadní roli, bez níž by se to vůbec nedalo odehrát.

Vášová: Někdy s nadsázkou říkám, že We Love Shooting je něco mezi deskovou hrou a divadlem. Ale v případě inscenace 8 miliard lidí hoří je přítomnost diváka důležitá ještě jinak. Scéna má arénovitý charakter, většinu akce směřujeme přímo k nim, diváci s námi skutečně sedí „v sauně“ a „potí“ se spolu s námi. I ony „saunové rituály“ provádíme právě pro ně, s vědomím jejich účasti. Tvoří skupinu lidí, masu, kteří společně s námi reprezentují oněch 8 miliard lidí.

Divadelní skupina 8lidí, foto: archiv 8lidí

8lidí

Nezávislá divadelní skupina 8lidí vznikla na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v roce 2017. Vytváří zejména projekty s aktuální společenskou tématikou, které se pohybují na pomezí divadla, performance, instalace a happeningu. S inscenací Sametová simulace (vznikla v koprodukci Divadla VOSTO5, 8lidí, Národního muzea, činohry Národního divadla a Divadla Archa) byla nominována na Ceny divadelní kritiky v kategorii Alternativní divadlo. Na aktuálním programu jsou kromě inscenace 8 miliard lidí hoří ještě tituly We Love Shooting a Nezbedný bakalář. Členové a členky souboru jsou: Petr Erbes, Emilie Formanová, Nina Jacques, Boris Jedinák, Anna Klimešová, Alice Kofláková, Karolína Kotrbová, Zuzana Sceranková, Vendula Tomšů a Viktorie Vášová. Nejbližší představení 8 miliard lidí jsou plánována na 20. a 21. září 2025 v pražském prostoru NoD.