Očista pro tělo i duši. Dokument, jenž je intimním pohledem pod skořápku ženské tělesnosti
Estonský snímek Sestry z kouřové sauny nahlíží do prostoru saunového obřadu. Laureát ceny za nejlepší režii dokumentárního filmu na americkém festivalu Sundance nachází smír mezi folklorními aspekty patriarchální minulosti a současným emancipačním pojetím ženského těla.
Estonská saunová tradice praví, že každý z nás je sestaven z vody. V okamžiku, kdy zažíváme křivdy, tekutina v nás ustrne a nemůže proudit. Horko výparů a ventilovaných emocí však dokáže krustu duševních šrámů probourat a pomoci v jejich léčení. „Staňme se silnými, staňme se mocnými,“ zaznívá vícehlasá mantra během očistného rituálu sledovaného v Sestrách z kouřové sauny. „Vypoťme ze sebe všechnu bolest, vypoťme ze sebe všechnu tu bolest.“
Motiv cykličnosti leží v epicentru dokumentu režisérky, fotografky a někdejší studentky etnologie Anny Hints (* 1982), který se táhne ve stejně obřadném duchu, v němž spočívá jihoestonský rituál kouřové sauny. Během něho se místnost nahřátá na osmdesát stupňů Celsia naplní kouřem a na stěnách ulpívají saze. Účastníci či účastnice do svých těl vtírají byliny nebo pokrývají svou pokožku solí, aby se zbavili usazených nečistot.
Z dokumentu Sestry z kouřové sauny, foto: Ants Tammik, Alexandra Film
Kouř, saze a pocit sounáležitosti
V hledáčku Anny Hints však nejde o doslovné zbavení se fyzického nánosu. Běží o metaforu duševní očisty skrze budování pocitu sounáležitosti a komunity mezi osobami bojujícími se „stigmatem“ ženské tělesnosti. Režisérka volbu svého tématu spojuje s průlomovou zkušeností, kdy v dětství, právě během návštěvy kouřové sauny, její babička poprvé promluvila o nevěře svého zesnulého manžela. Jak Hints v rozhovoru pro portál Cineuropa podotkla, až tehdy si uvědomila, že kouřová sauna není pouze „očistou těla, nýbrž také duše“.
Hlavní postavou téměř sedmiletého projektu, který se stal estonským nominantem na cenu Akademie, je skupina pětadvaceti žen. Část z nich převážně pozorujeme v opakujících se situacích napříč měnícími se ročními obdobími předznamenávajícími stádia pokroku zúčastněných v potýkání se s traumaty, jež v sobě nesou. Některé z nich vidíme při prostých činnostech, jako je sekání zamrzlého ledu na povrchu jezírka, válení se v haldách sněhu či společném pojídání uzeného masa. Posléze je střídají výjevy prvních ohlasů jara doprovázené sběrem okolní zeleně či koupáním se ve vodních nádržích. Scény z vnějšího světa jsou však jasně odděleny od od několika kouřových saun, v nichž se odehrává klíčová část děje. Ta tkví v dlouhých konverzacích. Postavy se svěřují s emočními břemeny vyvolanými znásilněním, body shamingem, mateřstvím, coming outem, smrtí blízké osoby nebo zhoubným onemocněním.
Z dokumentu Sestry z kouřové sauny, foto: Ants Tammik, Alexandra Film
Křehkost témat zohledňuje zejména to, jak Hints pracuje s protagonistkami. Výjevy promlouvajících postav jsou totiž většinou rámovány tak, aby nezabíraly jejich tváře a neprozrazovaly identitu. Jednou z mála osob s identitou přiznanou je takzvaná strážkyně sauny Kadi Kivilo – blízká přítelkyně režisérky, která zde plní roli iniciátorky důvěrných rozhovorů. Je spojkou mezi pozorností diváka a zpověďmi anonymizovaných postav. V příbězích se spontánně střídají vtipné postřehy o humorných sexuálních zážitcích, o dost bolestivější vzpomínky na znásilnění v raném věku nebo žal vůči „pasivní“ generaci matek a babiček. Dynamika uvedených zpovědí oživuje konverzační scény, na nichž stojí převážná část dokumentu.
Z dokumentu Sestry z kouřové sauny, foto: Ants Tammik, Alexandra Film
Díky kamerové práci Antse Tammika nepůsobí ženy s neodhalenou identitou vzdáleně či odtažitě. Kamera nejvíce prostoru věnuje detailům fyziognomie přítomných těl, zněžňuje je filigránskou prací se světlostínem a zaměřuje se i na konvenčně „nelíbivé“ aspekty ženské tělesnosti, které jsou ve veřejném prostoru tabuizovány vinou upřednostňování konvenčních elementů krásy: nadváhu, stárnoucí či poškozená těla, celulitidu. Zobrazování tělesnosti se však nikdy neuchýlí k objektivizaci. Režisérka Hints vytváří atmosféru jednoty, hledá univerzální přesah ve sděleních svých respondentek, aniž by zastiňovala jejich fyzickou diverzitu. Kouřová sauna ženská těla obnažuje, odhaluje jejich funkci „vnější skořápky“ (humorně podkreslené opakujícím se motivem uzeného masa) a dostává se až k jejich vnitřní podstatě. „Vzali mi tělo, duši mi vyříznout nemůžou,“ zazní z úst jedné z respondentek, s bolestí v hlase vzpomínající na zkušenosti s mastektomií.
Z dokumentu Sestry z kouřové sauny, foto: Ants Tammik, Alexandra Film
Mezi tradicí a progresem
Dokument Sestry z kouřové sauny si zaslouží pozornost zejména kvůli tomu, jak zdařile nachází společnou řeč mezi minulostí a současností. Anna Hints sahá do zvyklostí jihoestonského folkloru a nachází v nich východiska pro nynější podoby ženství, oproštěné od svazujících poměrů sovětského Estonska, na které ženy často vzpomínají ve svých saunových konverzacích. Kouřová sauna se tu stává přechodným prostorem, v němž se zdánlivá hranice mezi minulostí a současností rozplývá ve snaze formulovat možné podoby národních tradic. Atmosféru bezčasí podporuje i hudební doprovod. Ve snímku jsou tak slyšet tradiční lidové písně po boku experimentální tvorby režisérčiny formace Eeter v tandemu s elektronickými kompozicemi islandského hudebníka Edvarda Egilssona.
Zpovědi starších pamětnic zhmotněných v abstraktních až snových výjevech zdvihajícího se saunového kouře připomínají typ dědičného traumatu v podobě potlačování bolesti, tísně a pocitu křivdy. Sestry z kouřové sauny jsou trpělivým a citlivým zobrazením toho, že s pomocí vzájemné podpory, důvěry a trpělivosti může každá zamrzlá bolest pookřát.
Český plakát k filmu, foto: Artcam
Sestry z kouřové sauny / Smoke Sauna Sisterhood / Savvusanna sõsarad (Estonsko / Francie / Island, 2023, stopáž 89 minut)
Režie a scénář: Anna Hints, kamera: Ants Tammik, střih: Hendrik Mägar, Tushar Prakash, Martin Männik, Qutaiba Barhamji, Anna Hints, hudba: Edvard Egilsson.
Premiéra: 23. listopadu 2023
