Režisérka Dagmar Smržová o cyklu Muzikantky: Ženský proud v hudbě je teď silnější než ten mužský
Na ČT art nyní běží osmidílný cyklus Muzikantky. Představuje paletu žen, které u nás tvoří osobitou hudbu. „Chtěla jsem z nich udělat hrdinky. Navíc v současnosti je ženský proud v muzice silnější než mužský. Převažují křehká a chvějivá témata, která víc uchopují v hudbě ženy,“ říká Smržová v rozhovoru pro web ČT art.
Vaše filmy, to jsou samá těžká témata: Mladá žena po mozkové obrně, která chce žít intimním životem ve filmu Chci tě, jestli to dokážeš. Chlapec se schizofrenií v Otázkách pana Lásky. Válečné utrpení propsané do životů několika generací ve Válce v paměti žen. Nebo Zachraňte Edwardse o tom, jak se žije s hendikepovaným dítětem. Čím jsou vám taková témata blízká?
Od mládí si připadám jako člověk, který vnímá věci za zrcadlem, tedy za tím, co se děje. Sama o to ani moc nestojím. Když mluvím s lidmi, tak vždycky cítím i to, co mi ten člověk neříká. To, co ho trápí, co by mi chtěl říct, ale není toho schopen, často kvůli společenským konvencím. Obvykle se strefím, což je možná trochu prokletí, protože to pak člověka nenechá klidným. A navíc se mi lidé opravdu otevírají. Sami a hned.
Opravdu hned? Nepředchází tomu poznávání toho člověka, situací, nebo prostředí?
Asi mám opravdu dar, že mi lidi chtějí o sobě vyprávět. Beru to jako povinnost. Dokud jsem tady, tak toho musím co nejvíc odvyprávět. Většinou člověk navíc točí témata, která se ho samotného týkají. Dokument Zachraňte Edwardse vznikal v době, kdy jsem čekala druhé dítě a diagnostikovali mi, že nebude zdravé. Řekli mi, že bude mít Downův syndrom. Okamžitě mě nutili k potratu. Ta situace byla tak traumatická a vyčerpávající, že si myslím, že můj prostřední syn má psychické problémy už z toho, jak jsem to těhotenství těžce prožila. Promodlila jsem ho. Syn se sice narodil zdravý, ale v pubertě se mu rozjela schizofrenie a dnes je v invalidním důchodu, přitom mu je teprve 21 let. V době, kdy jsem s ním byla těhotná, jsem proto silně vnímala ty řady maminek, které čekaly v čekárně gynekologií na genetické testy či odběr plodové vody, ubité, držící si břicha, klepající se. Pořád jim říkali, že buď přibraly moc, nebo málo, že na ultrazvuku vidí to či ono. Prostě lékaři je hrozně vystresovali. A dnes se všichni diví, že tady máme generaci duševně nemocných dětí.
Žofie Kabelková coby „svérázná“ muzikantka v takto nazvaném, prvním díle cyklu Muzikantky, foto: archiv ČT Ale jak jste narazila na „Edwardse“?
Potkala jsem rodiče, kterým lékaři diagnostikovali těžce hendikepované dítě, a oni se přesto rozhodli si ho nechat. Tak jsem natočila dokument Zachraňte Edwardse. Psal se rok 2010 a o těchhle věcech se nemluvilo tolik jako dneska. Po uvedení filmu se strhla lavina, lidé se mi ozývali s vděkem, že o tom někdo promluvil a že bojují se stejným problémem v těhotenství a těžce hledají informace. Přesně tohle je pro mě důležité: že jsem schopná filmem zachytit cestu jedince, který se ocitá v těžké situaci, a tím pomůžu dalším. Pro mě je navíc důležitá odezva od diváků. Točím filmy tak, aby jim lidé rozuměli.
Někdo by mohl namítnout, že jdete někdy divákům vstříc až příliš…
Ano, někteří si myslí, že diváky záměrně dojímám, že se v mých filmech hraje a jsou inscenované. Jsou to občas takové vaudevilly, bohaté fresky dělané tak, aby se lidi nenudili. Nemyslím si, že u dokumentu se má běžný divák nudit. Bohužel k dokumentu většinový divák přistupuje právě s předsudkem, že to bude nuda. A to mě mrzí. Nechci ale dávat ve filmech odpovědi, naopak bych ráda, aby si na základě nich diváci kladli otázky.
Skrze reálné příběhy, které předkládáte…
Ano. A skrze to, jak se s tím ty lidi rvou.
Klíčová postava filmu Chci tě, jestli to dokážeš, těžce fyzicky hendikepovaná Jana, která touží po intimním životě, dokáže většinu situací podat se smyslem pro humor a s vervou. Snažíte se vybírat protagonisty i podle toho, aby tuhle energii dokázali do filmu dodat?
Jasně, vybírám si lidi, kteří mají jistý herecký talent a budou před kamerou fungovat. Často se mi pak stává, že mi kolegové a diváci říkají, že to jsou hrané věci. Víte, mně jsou docela vzdálené observační dokumenty, kdy dokumentarista někam postaví kameru a nechá ji běžet. Můžou tak vzniknout zajímavé filmy, ale není to můj styl, na mě je to moc zdálky. Situace si raději přizpůsobuju k obrazu svému, ale snažím se pracovat fakt pokorně a vycházet z osudu těch lidí.
Pojďme k Muzikantkám, které jsou nyní na ČT art v polovině. Ten cyklus působí vedle těžkých námětů vašich filmů jako pohlazení. Podle jakého klíče jste vybírali čtyřiadvacet hudebnic ze současné české alternativy?
Klíčem bylo, že to jsou autorky, nejen interpretky. Cyklus má osm dílů a každý představuje trojici autorek. Pro každou trojici jsme vytvářeli hravé názvy podle toho, co mají společného. S názvy i s výběrem autorek nám radili hudební publicisté Milan Tesař a Pavel Klusák. A když říkám nám, mám na mysli sebe a kreativní producentku Veroniku Slámovou, se kterou jsme s námětem přišly.
Podle čeho jste názvy pro trojice – třeba Hravé, Bezbřehé, Svérázné či Nadějné – vymýšleli?
Podle toho, jak se děvčata projevují. Jde o hravé nadsázky. Muzikantky jsou vlastně obdobou dokumentárních cyklů Jak se žije…, které se dřív dělaly ve Febiu. Je to hezký, ale těžký formát…
V čem je těžký?
Právě v krátké stopáži. Musíte se rozhodnout, které situace jsou pro dané autorky nosné a typické. A taky do kterých by vůbec šly. Pak natočíte spoustu materiálu, ze kterého musíte těžce vybírat a pak materiál propojit tak, aby ty tři miniportréty v jednom dílu složily určitý celek. Například v dílu Lidové, kdy hudebnice spojuje vztah k lidové hudbě, jsme se museli malinko dotknout i toho, co je to vlastně ta lidovost.
Zahrnuli jste do cyklu různé generace, často v rámci jednoho dílu. Dalo by se zobecnit, v čem je dnešní generace mladých muzikantek jiná než například generace, která vyrostla z undergroundu?
Podle mě je rozdíl v tom, že se věci posunuly technologicky. Muzikantky si můžou dneska dělat hudbu doma a vytvářet demáče, které se dřív dělaly velmi složitě. V tomhle je to mnohem jednodušší. Ale sdělení je pořád stejné, protože pro tyhle autorky jsou důležitá témata písní. Síla ženské tvorby je podle mě v tom, že muzikantky dokážou vychytávat věci za zrcadlem, jejich témata jsou křehčí. Píšou o vztazích, emocích, pocitech.
Působí to na mě tak, že je to pro ně způsob vyjádření, bez něhož nemohou být. Většina se hudbou ani neživí, jak z těch portrétů vyplývá…
Je to tak. Nemůžou bez toho být. Ale to je obecně věc tvůrčí bytosti, ať je to muž, nebo žena.
Dalo by se o Muzikantkách uvažovat jako o feministickém cyklu? Ptala jste se hudebnic cíleně na určitá témata s tím spjatá?
Ptala. Nejde se neptat. Navíc o řadě věcí začaly mluvit samy. S nadsázkou musím říct, že jsme s kreativní producentkou Veronikou Slámovou dlouhou dobu bojovaly s mužským managementem České televize, protože když náš cyklus Veronika promovala v televizi, tak se všichni pořád ptali, o čem bude. My jsme říkaly: No o těch ženách, muzikantkách. A jim to nestačilo, ptali se: A o čem dál? Byli sice korektní a slušní, ale teprve třetí rok jsme cyklus prosadily do výroby. Chtěly jsme vyprávět o tom, jaká je v dnešní době ženská tvorba. A u mužů to moc nerezonuje. Přitom to nabízí spoustu témat.
Navíc cyklus ukazuje širokou paletu osobností a stylů, má vzdělávací rozměr, protože některá jména nejsou příliš známá…
To byl jeden z cílů cyklu, proto jsme ty trojice muzikantek sestavovaly s Veronikou Slámovou do dílů tak, aby mezi nimi vždycky byla jedna slavnější a dvě méně známé, které nemají tolik šancí se do televize dostat. Chtěla jsem z nich udělat hrdinky, o to se snažím vždycky. Navíc v současnosti je ženský proud v muzice silnější než ten mužský.
Opravdu?
Za totáče to byli spíš muži, kdo zpíval a hrál, holky byly doma, často se staraly o děti. Bylo to nebezpečné, když jste nebyli součástí oficiálních struktur, a navíc fyzicky náročné: patřilo k tomu i hodně pití. Dneska převažují křehká a chvějivá témata, která víc uchopují v hudbě ženy, navíc už se nemusí bát to říct, není tu cenzura. Klidně by těch holek mohlo být v mém cyklu jednou tolik, je fakt z čeho vybírat.
Hudebnice a spisovatelka Hana Lundiaková aka Stinka v 7. dílu cyklu Muzikantky nazvaném Literární, foto: archiv ČT O muzikantkách vytváříte v cyklu veskrze pozitivní obraz. Často je natáčíte u nich doma. Bylo snadné se k nim dostat?
Vnímám jako filmařka poslední léta velkou nedůvěru lidí k natáčení. V devadesátkách měl dokument zelenou, všechno se rozvíjelo, různé žánry i malé formáty. Lidé si rádi pouštěli kameru do života, bylo to pro ně něco nového. Zajímala je televize, která do té doby byla hlásnou troubou režimu, a najednou se tam objevil normální život. Když někam přijeli lidé od televize, všichni byli nadšení. Měli jsme krásnou možnost tvorby. To se změnilo. Dnes lze natáčet na mobily, dávat videa na sociální sítě, prezentovat se. Lidé si sami vytvářejí svůj obraz. A kamera jim do toho hází vidle. Jimi vytvářený obraz jim tím narušíte, měníte. A je otázka, zda je pro ně přínosné, aby do natáčení šli, případně zda vám budou věřit, protože lidi kameře už moc nevěří. Když jsem muzikantky oslovila, vnímala jsem, že některé necítí úplně důvěru k dokumentu. Možná i proto, že dělám převážně sociální dokumenty, tak se třeba bály, že jim budu šťourat do soukromí. Ale celkově cítím, že se doba změnila a lidé se začali kamery bát.
Mají protagonisté a protagonistky vašich filmů možnost vidět dokument před tím, než se odvysílá? Mohou ho autorizovat? Dozvěděla jsem se, že některé muzikantky z vašeho cyklu viděly výsledný tvar až v televizi a neměly možnost autorizace…
Snažím se vždy autorizovat – a dělám to ráda. Například všechny 13. komnaty jsem nechala autorizovat – i Helenu Vondráčkovou, Petra Kotvalda… Málokdy má s mým pojetím někdo problém. A všem muzikantkám jsem to předem slíbila, zvlášť proto, že byly zpočátku nejisté, nevěřily kameře a některé do toho nechtěly jít. Myslela jsem to vážně, ale nezvládla jsem to fyzicky. Měla jsem v době dokončování cyklu zdravotní a rodinné problémy a autorizace se časově nestihly. Vím, že to není dobře. Zároveň jsem věděla, že tam není nic kontroverzního. Každopádně reakce od muzikantek mám zatím dobré.
A co vy a hudba? Jaký k ní vy osobně máte vztah?
To, co dělám, se mě vždycky nějak dotýká, ať už šlo o hendikepovaného syna, nebo mé židovské kořeny, které se promítly do dokumentu Válka v paměti žen. Vždy to vychází z něčeho, co mě potkalo. Já celé dětství hrála na kytaru a příčnou flétnu a zpívala. Můj otec byl muzikant a snažil se mě poslat na hudební dráhu, ale nedostala jsem se na konzervatoř a probendila jsem čas na gymnáziu. Pak jsem objevila dokument, a to byl osudový okamžik. Do té doby jsem si myslela, že ze mě bude muzikantka. Proto mi ten cyklus je hrozně blízký.
Režisérka Dagmar Smržová, foto: David Krkoška
Dagmar Smržová (1966)
Vystudovala katedru dokumentární tvorby na FAMU. Zaujala už svým absolventským snímkem Čas na člověka, vyprávějícím o zápasu nadaného mladého člověka s vážnou chorobou. Klíčová témata své další tvorby zpracovala hlavně v dokumentech uváděných v České televizi. Pro cyklus Oko – pohled na současnost (Febio) vytvořila drsné svědectví o nezletilých, kteří zabili své rodiče. Pro cyklus Zblízka (ČT) natočila hodinový portrét mužského vězeňského pěveckého sboru, pro cyklus Ego (MGB) realizovala portrét mladého romského páru pocházejícího z dětského domova. Pro Českou televizi natočila řadu dílů cyklu 13. komnata, nebo dokumenty Válka v paměti žen (2004) a Nejtěžší volba (2010) zobrazující dilemata žen, jež rozhodovaly o životě a smrti svých nenarozených dětí. V roce 2010 vešel do povědomí diváků její celovečerní dokument Zachraňte Edwardse o rodičích, kteří se rozhodli nechat si dítě, kterému lékaři před narozením diagnostikovali těžký hendikep. V roce 2013 natočila portrét mladého schizofrenika Otázky pana Lásky. V posledních letech na sebe upozornila diptychem Miluj mě, jestli to dokážeš (2016) a Chci tě, jestli to dokážeš (2019), který otevírá problém možnosti intimního života hendikepovaných. Na ČT art právě běží její nejnovější počin – cyklus Muzikantky (2023).
