Renesanční hudebnice PJ Harvey je kronikářkou různých podob ženství a anglické kultury

„Slyším utrápený zpěv lelka / Žal rozvazuje můj rozpáraný rukáv / Smrt léta, smrt zábavy / Dorůstající měsíc / Zkracující se den / Pomož mi pěvuško, drozde a holubičko / Miluj mě něžně. Něžná láska.“ V klipu k písni A Child’s Question, August z letošního alba se záběr na postavu hudebnice hledící zastřeným zrakem do kamery střídá se symbolickým archivem fotek, zápisků a útržkovitých záběrů přírody.

Obrat k romantismu a intimitě, které na desce I Inside the Old Year Dying představuje konec dětství, působí jako útočiště před ilustrativní, politicky angažovanou tvorbou autorčiných posledních dvou nahrávek Let England Shake a The Hope Six Demolition Project. Nejenže je z I Inside the Old Year Dying cítit touha po útěku před brutalitou světa, její nové album zkoumá nová východiska pro uměleckou identitu. PJ Harvey totiž za téměř tři dekády své kariéry v bowieovském duchu střídala mnoho podob a získala řadu přívlastků. Androgynní buřička, „Joan Crawford na acidu“, viktoriánský přízrak či politická aktivistka.

Obal nového alba I Inside the Old Year Dying, repro: PJ Harvey official site

V bezpečí vzpomínek

Posledních sedm let se v životě Angličanky Polly Jean neslo v duchu rozvíjení vlastního rukopisu v literární tvorbě. U tak schopné a citlivé textařky, která v písních dokázala mísit údernost, mnohdy morbidní obraznost a smysl pro senzualitu, není obrat k autorské lyrické tvorbě ničím překvapivým. Její lyrická novela Orlam, v níž sleduje dospívání holčičky Iry obklopené krajinou vlastní fantazie, je metaforickým návratem na místo, kde Harvey dělala první kroky – do prostředí ovčí farmy v hlubinách jihozápadního Dorsetu. Poslech desky, která posloužila coby doprovod k jejímu ambicióznímu literárnímu počinu sepsanému v regionálním dialektu, je tak ponorem do nespoutanosti a obrazotvornosti dětské mysli, ve které se mísí magické a realistické prvky doprovázené amalgamem folkových a elektronických zvuků. Harvey také nešetří odkazy na anglofonní literární odkazy, mezi něž patří pasáže citované ze Shakespearova Macbetha.

Hudebnice se dosud pokoušela udržet odstup mezi svými zkušenostmi a svou tvorbou. Autobiografický či autofikční základ svých děl odmítala v mnoha rozhovorech napříč svou kariérou. I Inside the Old Year Dying však bourá tuto neviditelnou bariéru. Nejvýrazněji od dob melancholického počinu Is This Desire? (1998) hudebnice dovoluje posluchačům nahlédnout do své osobní sféry. Jako by se Polly Jean rozhodla strhnout všechny narativní masky, které si za ta léta nasazovala. Nyní její černobílá tvář hledí bezprostředně do objektivu s houštinou rozpuštěných vraních vlasů, které ji po dlouhou dobu sloužily jako ukazatel jejích četných transformací.

Klip k písni Lwonesome Tonight z nového alba PJ Harvey I Inside the Old Year Dying, zdroj: YouTube

V zajetí vlastního těla

„Včera v noci byly mé polibky obklopeny černými vlasy / A v mé posteli, moje milenka, vlasy černé jako půlnoc / A všechna její tajemství pobývala v černých vlasech / A její černé vlasy rámovaly šťastný srdcovitý obličej.“ Píseň Black Hair z alba The Boatman’s Call, kterou Harvey věnoval  australský hudebník a její bývalý milenec Nick Cave, připomíná duální rozpor v proměnlivé identitě Polly Jean. Na jednu stranu se hudebnice ve své tvorbě snažila vyhnout objektifikaci sebe jako ženy či hudebnice. Přídomek „Caveova bývalá múza“, kterým ji nezřídka častovala média a stavěla ji do pozice opuštěné ženy, ovšem byl a je v přímém rozporu s tím, jak se dorsetská umělkyně vždy snažila (ať už záměrně či nezáměrně) prezentovat – jako solitérka, která dokáže s kritickým až ironickým tónem nahlížet na neviditelná, bolestivá a temná místa sexuality, touhy, lásky a potýkání se s přijetím vlastního ženství.

Poslední zmíněná tendence se u Harvey začala projevovat ve vyhraněné podobě už během dospívání na anglickém venkově. „Do 14 jsem si přála, abych byla kluk. Můj starší bratr byl skvělý a ve vesnici jsem neznala žádné jiné holky. Zvykla jsem si hrát si s ním a s jeho kamarády. Byla jsem opravdová klukdivoška. Pořád upřednostňuji mužskou společnost. I v přátelském okruhu se obklopuji muži. Miluji je pravděpodobně víc, než miluji ženy,“ řekla Harvey pro již zaniklý britský hudební týdeník Melody Maker. Rozhovor vznikl dva roky poté, co se kariéra Harvey nasměrovala k sólové tvorbě.

Do té doby mladá Polly Jean těžila ze svého vzdělání ve zpěvu a hře na saxofon v kapele Automatic Dlamini, na jejíž koncerty kdysi pravidelně docházela a ukazovala svému pozdějšímu „tvůrčímu bratrovi“ Johnu Parishovi svoje demo nahrávky. Po několika evropských šňůrách a „kreativním vyčerpání“ kapely se umělkyně rozhodla vydat odlišnou cestou a společně se svými ex-kolegy Robem Ellisem a Ianem Oliverem dala život triu PJ Harvey.

Při zpětném pohledu debut Dry (1992) vrhá na její komentář pro Melody Maker zcela odlišné světlo. „Musí existovat cesta, jak se obléct, abych ho potěšila / Je těžké kráčet v těch šatech, není to lehké / Houpu se jako strom plný šťavnatého ovoce…/ Špinavě těsné, šaty jsou špinavé / Padám na zem, a má ramena jsou těžká / Vykliďte cestu, raději půjdu pryč z místnosti / Padající žena v tanečním oděvu,“ zpívá Harvey v úspěšném tracku Dress s vlasy začesanými dozadu a černém androgynním outfitu typickém pro éru hrubé, bluesově-postpunkové desky Dry, kterou si tou dobou oblíbil i zesnulý frontman grungové formace Nirvana Kurt Cobain. Na ní Harvey představuje směřování, které se tematicky vinulo napříč její další tvorbou. Polly Jean nelpí na odmítnutí feminity, nýbrž zdůrazňuje náročnost zachování si zdravého ženství ve společnosti preferující model stereotypní, konvenční ženy.

Právě na začátku devadesátých let si Harvey vybudovala obraz nepřístupné, naštvané a morbidní hudebnice, který z velké části pramenil ze zbytečného ztotožňování její tvorby s jejím osobním životem. „…mýtus umučeného umělce je nezkrotný. Lidé si mě představují jako nějakou satanášku z pekla praktikující čarodějnictví, prý že jsem šílená a temná kvůli hudbě, kterou dělám. Je to snůška keců,“ řekla v rozhovoru pro britský deník The Times v roce 1998. Mýtus vyšinuté temné ženy pronásledoval PJ Harvey až do konce devadesátých let, doby, která završila éru pochmurných, kritických a morbidních vizí lidskosti, jakéhosi skeptického tónu, jenž panoval během tehdejší exploze alternativního rocku.

U konce s naštvaností

Po nervovém zhroucení, které si Harvey zažila po vydání Dry, se rozhodla vrátit s deskou podvratně nazírající na dynamiku v heteronormativních vztazích. Na Rid of Me (1993) jako zbraň používá model ženství, který je hrozivou, destruktivní silou. Ve své agresivitě a estetice garážového punku nepolevuje, přesto se album spíše noří do krvavých až goreových aspektů vášně a sexuality, v níž žena hraje aktivní roli. V písni Rub till it Bleeds zobrazuje rozklad a zkázu pod vlivem extatické lásky. V kritiky nazvané „feministické hymně“ Man-Size naopak Polly Jean zpívá o tělesné dysforii a vysmívá se těm, kteří chtějí potlačit její feminitu tím, že si sama podpálí vlasy. Deska, která se zapsala do dějin jako jedna z nejlepších nahrávek „devadesátek“, však znamenala zánik tria PJ Harvey v původní sestavě a příklon k více avantgardnímu, melodickému, bluesovému stylu sólové tvorby Harvey. Tato přechodová fáze byla pro muzikantku významná hned z několika důvodů.

Mediální diskurz tehdejší alternativní scény měl tendenci spojovat hudebnici se „ženskou scénou“ punkového hnutí Riot grrrl, které se rodilo v okolí periferního městečka Olympie na severozápadě Spojených států. Tam, kde někteří viděli feministický empowerment na scéně okupované muži, tam Polly Jean spatřovala zlehčování ženského údělu a vyprázdněné mediální používání slova feminismus. Stejný přístup vystihla tvůrkyně fanzinů Lucy Toothpaste, když rozjímala nad významem punku: „Nikdy jsem nenutila žádnou punkerku říct v jakémkoliv z mých rozhovorů, že je feministka. Myslím si, že štítek ‚feminismu‘ je příliš škatulkoval, jejich texty byly přeci mnohem náročnější. Punk způsobil, že ženy mohly mít pocit, že se mohou vyrovnat mužům při stejných podmínkách.“ Ostatně o podobné problematice hovořila skladatelka a umělkyně Pauline Oliveros již v sedmdesátých letech, zejména v článku And Don’t Call them Lady Composers, když zdůraznila problém zlehčování přínosu žen na poli hudby.

PJ Harvey, foto: archiv ČT

Polly Jean chtěla takovému osudu utéct. Zahájila dlouhou cestu chameleonských obměň a transformací, jejichž vyznění obklopovala aura provokace a nečitelnosti uvádějící různé strany názorového spektra do rozpaků. Černé oblečení a kožené boty nahradila „Joan Crawford na acidu,“ jak humorně Polly Jean nazvala svůj rozmazaný make-up a vyzývavé teatrální oděvy z dob alba Bring You My Love (1995). Její image měla budit dojem biblické „upadlé, utrápené, zkažené ženy“ hledající vykoupení u sadistického Boha. Ostatně inspiraci čerpala z románu Wise Blood (česky vyšel roku 2011 pod názvem Moudrá krev) americké jižanské spisovatelky Flannery O’Connor, která se ve svém díle pohybovala v podobně temném prostředí „vyšinutých, hříšných“ bytostí. Ačkoliv se Harvey tentokrát nevyhýbá explicitní prezentaci vlastní sexuality a erotiky, v univerzu Bring You My Love je za ně stále trestána. Postava, do níž se Harvey vtělovala i během svých koncertů, byla navzdory viditelné stylizaci uvěřitelná. A to do té míry, že kvůli nejznámějšímu tracku – Down by the Water – se o hudebnici tradovalo, že utopila své vlastní dítě. Harvey sama v několika rozhovorech zmiňovala, že období třetí desky bylo pro ni dobou absolutního rozkladu a ztráty identity, z něhož ji dostal věrný spolupracovník John Parish a přítelkyně a fotografka Maria Mohnacz, autorka mnoha videoklipů a přebalů k deskám PJ Harvey včetně toho nejikoničtějšího k Rid of Me.

Čtvrté album Is This Desire? (1998) stálo v kontrastu k její předešlé tvorbě. Vyznačovalo se intimnějšími a jemnějšími polohami, zároveň i výrazně autobiografičtějším přístupem hudbě. Nick Cave a PJ Harvey vydali půl roku po sobě osobní zpovědi o jejich vzájemném destruktivním vztahu, z něhož vzešla krátká tvůrčí spolupráce na kultovní romantické baladě Henry Lee. Kde Cave zpíval na Boatman’s Call o zahořklosti z rozchodu a sentimentu po vášnivé lásce k „černovlasé krásce“, tam PJ Harvey na své čtvrté desce Is This Desire? pokládala otázku, zda vášeň stačí k dlouhodobému šťastnému vztahu.

PJ Harvey na koncertě 27. října 2011 ve Velkém sále pražské Lucerny, foto: ČTK / Roman Vondrouš

Americká éra a – návrat

Výrazným komerčním zvratem v její kariéře byla takzvaná newyorská nahrávka z roku 2000 Stories from the City, Stories from the Sea, která byla inspirována jejím devítiměsíčním pobytem v americké metropolii. Na ní Polly Jean zahazuje dekádu děsivé romantiky a přichází s optimistickou vidinou lásky coby spásné moci, za niž by člověk měl děkovat. „Co jsi chtěl? / Jen chci říct / Nikdy se neměň / A děkuji ti / Myslím, že už se nikdy nepotkáme.“ Z melodických veršů písně This Mess We’re In, v níž sekundoval hudebník Thom Yorke z Radiohead, pramení jakási vděčnost za efemérní momenty přijetí, které však nepůsobí bolest. Deska byla publikem vřele přijata a vnímána jako optimistický kontrast k autorčině ostatní tvorbě. Umělkyně se přesto pro magazín Q vyjádřila, že s albem není zcela spokojena: „Uspokojuje část mě, ale ne úplně. Stále hledám něco, co by pokrývalo všechny oblasti. Přitahuje mě hudba, která je nepříjemná, temná a odhaluje tabu. Zde leží mé srdce.“

Za svou údajně nejlepší desku získala jako první žena ve Velké Británii prestižní hudební cenu Mercury Prize. Stalo se to 11. září 2001. Na událost vzpomínala po deseti letech, kdy se díky své politické desce Let England Shake stala opětovnou držitelkou ceny. „Děkuji, že jste ocenili mou práci,“ řekla Polly Jean během ceremonie a dodala, že při posledním udělování „pozorovala ze svého hotelového pokoje hořící Pentagon.“

Po hůře přijaté experimentální nahrávce o protichůdných důsledcích mládí a sexuality Uh Huh Her (2004) s charakteristickým drsným zvukem se PJ Harvey vrátila k temným, znepokojivým krajinám, po nichž prahla během přípravy „amerických“ Stories from the City, Stories from the Sea. Ovšem album White Chalk (2007) se koncepčně vymyká dosavadní diskografii: Harvey se tentokrát vztahuje k minulosti, vypráví příběhy nejenom žen, které se ztratily v propasti historie, ale i dějiny ztrát a nenaplněných tužeb. Jak ve svém eseji PJ Harvey and Remembering England popsala kulturoložka Abigail Gardner, obrazy minulých ženství ve White Chalk bezprostředně podněcovaly otázku anglické národní identity v době, „kdy Anglie, její mytologie a postavení byly předmětem vyostřené debaty“. I to je důvod, proč je White Chalk oproti minulým nahrávkám mnohem folkovější a baladické.

Ústřední roli už nehraje kytara PJ Harvey, nýbrž jemné klavírní pasáže a autoharfa podkreslující gotickou estetiku desky podpořenou Harveyinou viktoriánskou stylizací a „kostelně“ znějícím kontraaltem. Motivy hříšnosti, ztráty zdravého úsudku, ďábelských sil, ale i nespoutané přírody zapadají do goticky fikčního světa White Chalk. Přesto umělkyně viktoriánskou symboliku mnohdy podvrací a hledá v ní univerzalitu. Dalo by se říct, že inspiraci White Chalk lze spatřit i v novějších alternativních produkcích, například té z pera rakouské experimentální hudebnice Anjy Plaschg alias Soap&Skin.

Přebal lyrické novely Orlam, v níž PJ Harvey sleduje dospívání holčičky obklopené krajinou vlastní fantazie, foto: PJ Harvey official site

Domov, který zabíjí

Poslední radikální proměnou Harvey byla ta, která už lehce navazovala na národní, kvazipolitický tón White Chalk. Po dvou dekádách ponorů do stinných zákoutí lidského údělu a abstraktních výjevech utrápených duší v její hudbě začal dominovat angažovanější rys. Během pěti let vydala Let England Shake (2011) a The Hope Six Demolition Project (2016), na nichž se otevřeně vztahovala k sociopolitickým tématům. Album Let England Shake se zrodilo během pěti náročných týdnů nahrávání v dorsetském kostele. Vydání se pak trefilo do doby obřích studentských stávek a britských vojenských operací v Afghánistánu. PJ Harvey tu vypráví příběh války, masakrů, konfliktů a významu národní příslušnosti skrze příběhy vojáků, kteří se vracejí ze zákopů první světové války, vzdává poctu obětem bitvy u Gallipoli a hledá mezi nimi spojitosti v současných militantních potyčkách. Deska, znovu oceněná Mercury Prize, tematizuje společenskou tragédii a konkrétní rozpor: Jak milovat vlastní domovinu, která vraždí a ničí domovy jiných? „Nemůžu pokračovat v tom, jaká jsem / Sahat po zvadlém víně / V zemi, kterou miluji / Anglie, zanecháváš pachuť, / která je hořká,“ zpívá Harvey svým odtažitým, tajuplným přednesem známým už z desky White Chalk.

Pokračování The Hope Six Demolition Project dotahuje aktivistický projekt Let England Shake, tím, že je daleko direktivnější. Svou devátou desku autorka pojmenovala podle katastrofického sociálního programu HOPE VI, který připravil mnoho členů nízkopříjmových domácností ve Spojených státech o jejich domovy. Z nahrávky připravované během návštěv Kosova, Washingtonu D. C. a Afghánistánu (absolvovala je v letech 2011–2014 s režisérem Seamusem Murphym) vznikla jakási variace na Let England Shake orodující za globální společnost. Přesto se v ní projevuje značná míra neobjevnosti a naneštěstí dominance obsahu nad formou. Více než obstojnou deskou je titul The Hope Six Demolition Project svědectvím hrozby, kde Harvey využívá své privilegované pozice etablované hudebnice, aby plnila konkrétní politickou agendu. Její voyeuristická role je o to víc přiznaná v dokumentu A Dog Called Money (2019). I zde se v duchu své rané hudební tvorby ptá zastřeným hlasem na stále víc otázek. Jako vždy se však nedočká odpovědi.

Plakát k letošnímu turné PJ Harvey, v rámci kterého vystoupí 18. a 19. října i v Praze, foto: PJ Harvey official site

Kronika proměn PJ Harvey

„Při práci na novém albu je pro mě nejdůležitější se neopakovat… jde mi hlavně o to zkoušet, pokrývat nová teritoria a stále si klást překážky,“ řekla Harvey pro magazín Rolling Stone v roce 2004. Po téměř třech dekádách pozorování jejích náhlých a radikálních proměn není pochyb o tom, že hudebnice nikdy neodbočila z prudké a krkolomné trajektorie svého předsevzetí.

Dokázala odkrývat společenská tabu a mluvit otevřeně o bolestivých aspektech určitého typu ženství oděného do řady často protichůdných person. Její tvorba a hudba byla a je dlouhým příběhem tragédie, která se skrývá v touze po druhém člověku a v neschopnosti sblížení, ať už se jedná o vnitřní rozpory romantiky, vztahu k tělesnosti, ale i k vlastní identitě a domovině.

Často se právě kvůli tomu vracím ke své oblíbené nahrávce Is This Desire?, která mi (poprvé v letech dospívání) ukázala tu stinnou, strašidelnou stránku blízkosti, kterou si jako děti neuvědomujeme. Harvey je ve svém „šedém“ pojetí světa skutečně něžná a zároveň trýznivá. A možná to ji právě přimělo se na albu I Inside the Old Year Dying vrátit k době dětství, která v sobě nesla rys fantaskní naivity a bezpečí.