„Komunistická“ architektura, to zdaleka nebyl jen Karel Prager

Televizní podoba Architektury 58–89 vychází ze stejnojmenného projektu Vladimira 518, totiž z dvousvazkové publikace Architektura 58-89 (nakladatelství BiggBoss, 2022) vážící přes pět kilogramů, na níž se podílelo třicet historiků a historiček architektury. Na tuzemském trhu jde o dosud nejrozsáhlejší počin v dané oblasti. Kromě monografických kapitol dvojkniha obsahuje rozhovory a bohatou obrazovou přílohu. Navzdory pandemii titul zaznamenal nebývalý úspěch (nyní se připravuje dotisk) a nadlouho zaměstnal svého editora Vladimira 518 i proto, že následovaly tématické výstavy a přednášky v Praze, Brně, na půdě Slovenské národní galerie v Bratislavě nebo v Českém centru v New Yorku. (Pozn. redakce: kromě seriálu vznikne z natočeného materiálu celovečerní dokument, jenž by měl být uveden příští rok.)

Proti nálepkám

„Dobrá architektura je duchovní podstaty, je spirituální a komunistický výraz se spiritualitou nikdy nepočítal,“ říká rozrušeně v prvním díle výtvarník, především sochař Stanislav Kolíbal, který umělecky spolupracoval na řadě stavebních zakázek šedesátých let. Kontroverzní budovy nacházejí zastání zejména mezi generací nezatíženou osobní zkušeností se socialistickým režimem. Pro mnoho starších lidí tyto stavby naopak ztělesňují to nejhorší z naší historie. Tvůrci se tedy do osmi půlhodinových epizod pokusili dostat co nejvíce témat i osobností, aby tak připomněli, že poválečné období zahrnuje víc než jen Karla Pragera a brutalismus a že zasluhuje větší pozornost než jednoduché nálepky.

Dokumentární sérii, režírovanou Janem Zajíčkem, který s Vladimirem 518 dlouhodobě spolupracuje, otevírá díl věnovaný Františku Cubrovi a Richardu Podzemnému. Architekti starší generace zde zosobňují kontinuitu mezi předválečným funkcionalismem a bruselským stylem pozdních padesátých let. Autorům seriálu tím umožnili překlenout ideologicky problematické období socialistického realismu a soustředit se na „západní“ inspirace. Modernistickou linii poválečné architektury, kterou u nás odstartoval československý pavilon s restaurací na bruselském Expu v roce 1958 od trojice Cubr – Hrubý – Pokorný, sledujeme chronologicky až do roku 1989 k Janu Bočanovi a jeho návrhu obytného komplexu v pražské Tróji.

Seriál Architektura 58-89 můžete sledovat v iVysílání. První díl se věnuje tvorbě architektů Františka Cubra a Richarda F. Podzemného, foto: ČT art – Film Kolektiv

Po boku Jana Bočana, a snad nejvýraznějšího architekta daného období – Karla Pragera, představuje seriál v dalších epizodách více než desítku osobností: Věru a Vladimira Machoninovi, Zdeňka Kunu, Karla Filsaka, Stanislava Hubičku, Karla Hubáčka, Ivana Rullera, Viktora Rudiše, Stanislava France, Růženu Žertovou, Alenu Šrámkovou a Václava Aulického. To je přibližně třetina jmen z oné velkorysé publikace. Série přesto nerezignuje na snahu předat co nejkomplexnější obrázek poválečné architektury. Divák získává představu o atmosféře soutěží šedesátých let či sleduje odhodlání architektů pracovat na staticky odvážných řešeních. Napříč epizodami i architektonickými projekty tak prostupuje fascinující postava Jiřího Kozáka – statika Vítkovických železáren.

Společným tématem řady architektů byly reprezentativní zakázky na velvyslanectví, výstavní pavilony nebo budovy podniků zahraničního obchodu, které pro svou nadstandardní kvalitu návrhu, včetně interiérů a umělecké výzdoby, plnily roli výkladních skříní socialistického Československa. Vlastním občanům se stát prezentoval novostavbami obchodních domů, které jsou dalším podtématem série. Mezi tehdy všudypřítomnými Priory bychom našli jak dobré, tak špatné příklady. Korálově červený obchodní dům s osmibokými okénky od Růženy Žertové v Pardubicích vynikne hlavně při srovnání s nepovedeným, až ostudným Priorem Zdeňka Sklepka na hlavním jihlavském náměstí, kde byl kvůli němu zdemolován historický špalíček.

Patřičnou pozornost tvůrci seriálu věnovali uměleckým realizacím, které byly díky takzvanému čtyřprocentnímu zákonu, kdy musela být část prostředků na stavbu vynaložena na výtvarná díla, běžnou součástí architektury druhé poloviny dvacátého století. Pozici umělce v architektonickém světě v televizní Architektuře 58-89 reprezentuje osobnost již citovaného Stanislava Kolíbala. Protirežimní názory neumožňovaly Kolíbalovi v sedmdesátých letech veřejně vystavovat, i proto se věnoval dokončování sochařských projektů pro veřejný prostor, na něž získal zakázky v předchozím desetiletí. Akcent na politickou (protirežimní) angažovanost architektů a umělců má sílu přesvědčit zaryté odpůrce poválečné architektury, že ne všechny budovy lze nálepkovat jako „komunistické.“

V seriálu vystupují přední historici umění a architektury – například profesor Rostislav Švácha…, foto: ČT art – Film Kolektiv

Transgas nepřežil

Co naopak sérii chybí, je hlubší pohled do regionů. Při opakovaných záběrech pražských staveb se nelze ubránit dojmu, že výběr osobností trpí určitým pragocentrismem. Jistě nelze zpochybňovat význam Aleny Šrámkové či Karla Filsaka, ale například Stanislava Hubičku nebo Stanislava France by mohl vystřídat architekt s odlišným místem působení. Velmi aktuálním tématem v poválečné architektuře je postavení žen, proto zamrzí, že se minisérie podrobněji věnuje pouze třem architektkám, které si navíc své místo v historii architektury již obhájily.

Jako červená nit se Architekturou 58-89 proplétá smutný příběh Transgasu s komentářem Václava Aulického. Víru v záchranu postupně střídá smíření se ztrátou. Demolice této výjimečné stavby nám připomíná, jak rychle přicházíme o dědictví jedné dějinné epochy, která mizí ještě před očima svých autorů.

Zkoumaní nedávné historie nabízí jedinečnou možnost hovořit s pamětníky, architekty a umělci, kteří monumentálním stavbám své doby propůjčují lidskou tvář. Takové rozhovory patří k nejsilnějším momentům seriálu. Filmaři tu přitom nepodléhají sentimentu. Působivá kamera Jiřího Málka a střih Zdeňka Marka (+ režiséra Zajíčka) zobrazuje stavby důstojně, v širších urbanistických souvislostech, zároveň nezapomíná na lidské měřítko. Budovami nás tak nejčastěji provází jejich autoři, uživatelé, nebo historici architektury. Fanoušci kontemplativních záběrů prázdných architektonických prostorů budou ovšem možná zklamáni. Kamera často „jede“, obrázky staveb v zapadajícím slunci kvapně střídají vzpomínky, odborné komentáře, plány, archivní záběry a fotografie, primárně shromážděné pro účely publikace. Rychlé tempo vyprávění má potenciál zaujmout i diváka, který program naladí náhodou.

Na druhou stranu tak zůstávají některá témata nedořečená nebo se navzájem přebíjí. Matoucí rovněž je výběr architektonických dvojic či trojic, které jsou v epizodách prezentovány společně. Proč spojovat například Věru a Vladimíra Machoninovi se Zdeňkem Kunou, anebo Václava Aulického s Janem Bočanem? Nicméně jako celek působí minisérie díky režii Jana Zajíčka v zásadě homogenně. V tomto směru se tvůrci poučili z někdejších nesourodě pojatých epizod televizního ztvárnění Kmenů a z tematicky příbuzné slovenské série Ikony (RTvS, 2020), na nichž se podepsaly odlišné autorské přístupy mladé generace režisérů a režisérek. Český seriál přitom nespojuje se slovenskými Ikonami pouze podobný náměť, nýbrž i koprodukce Slovenské televize a rozhlasu či personální obsazení štábu přes slovenskou historičku architektury Henrietu Moravčíkovou. Experimentální Ikony potěší náročnější diváky artově laděných žánrů, kdežto Architektura 58-89 odpovídá daleko více televiznímu formátu, a takto ji musíme vnímat.

Nuselský most Stanislava Hubičky se představuje ve čtvrtém díle…, foto: ČT art – Film Kolektiv

Nezastupitelná hodnota

Poválečná architektura budí zájem hlavně mezi mladými lidmi, kteří nejsou konzumenty klasického lineárního televizního vysílání, nýbrž upřednostňují webové rozhraní, které umožňuje zhlédnout všechny epizody najednou. Opakování některých záběrů a témat naopak předpokládá, že sledujeme jeden díl týdně. Co však určitě potěší všechny divácké skupiny, je humor a odlehčené scény v závěrečných titulcích. Minisérii (pozor, spojler!) uzavírá epizoda, kde se dozvídáme o vytoužené reinkarnaci Jana Bočana v krychli a na rozloučenou nám nadšený Václav Aulický mává z terasy Žižkovské věže.

I kdyby dosah dokumentární série Architektura 58-89 nebyl natolik mocný, aby z druhé poloviny minulého století strhl neoprávněnou nálepku „komunistické architektury,“ je úctyhodnou snahou o její popularizaci. Přibližuje nás totiž k okamžiku, kdy se na dědictví této epochy budeme dívat stejně jako na období devatenáctého století či na funkcionalismus. Osobní prožívání architektury je sice nenahraditelné, nicméně videozáznam dokáže něco z takového zážitku předat, a to daleko přesvědčivěji než publikace. Unikátní záběry poválečných staveb jsou tudíž v určitém smyslu nedocenitelné, nadto o to víc, jsou-li obohaceny o širší historické, politické i kulturní souvislosti, které dokázali tvůrci prezentovat velmi přístupnou formou.

Autorka je historička architektury.