Historička architektury Jana Pavlová: Devadesátkové stavby bank symbolizují tu dobu
Devadesátá léta. Většina lidí, která je zažila, vzpomíná na tehdejší svobodomyslnost, ale začínáme se vracet i k jejich temnějším stránkám. V atmosféře euforie, ale i nezodpovědného riskování vznikaly bankovní stavby. O nich pojednává kniha právě vydávaná kniha Chrámy peněz.
Autory Chrámů peněz jsou historička architektury Jana Pavlová a digitální designér, stratég a novinář Lukáš Pilka. Kniha, kterou vydává značka BIGGBOSS, má charakteristický grafický koncept z dílny Martina Grocha a Jakuba Samka s kolážemi sestavenými z „devadesátkových“ zahraničních katalogů kancelářských interiérových produktů a reklam v západních architektonických časopisech. Tato vizualita totiž měla vliv na utváření představ tuzemských architektů. Jana Pavlová se architektuře českých postmoderních bank věnuje už léta a Chrámy peněz jsou svým způsobem vyvrcholením její badatelské činnosti.
Co vás vlastně k tématu postmoderních bankovních staveb přivedlo?
Je to dost osobní záležitost – vyrůstala jsem na pražském sídlišti Černý Most, které se dostavovalo ještě v devadesátých letech. Od roku 1990 se tam začala projektovat nová etapa, která už měla prvky postmoderny. Z dětství si pamatuju moment, když se z té šedé zóny začala vynořovat nová čtvrť s domy, jež se přibližovaly těm tradičně městským s různými malebnými zákoutími, podloubími, promenádními třídami. Přineslo mi to nový pohled na kvalitu prostředí, v němž člověk žije. Postmodernu jsem tehdy vnímala pozitivně – jako něco, co se mi líbí na rozdíl od monumentálního měřítka staršího modernistického sídliště, syrového a tvrdého.
A jak jste se dopracovala zrovna k tématu bank?
Úplně jednoduše: prostě jsem si všimla téhle vrstvy v regionálních městech. Když člověk někam přijel, vždycky našel na náměstí nebo na hlavní třídě nějakého „vetřelce“. Zaujalo mě to, protože se to opakovalo, a začalo mě bavit to vyhledávat. Šlo o poloveřejné stavby, kam člověk mohl vstoupit a zakusit opravdu neobvyklý zážitek. Pak ovšem pozvolna nastoupila minimalizace a unifikace v rámci firemní kultury a všechno se začalo najednou stávat šedivým, minimalistickým, pravoúhlým. Banky postavené v prvních porevolučních letech se rekonstruovaly a já to pociťovala jako určitou ztrátu. Uvědomila jsem si tuhle mizející vrstvu, která začala být nahlížená negativně kvůli svému propojení s ekonomickou transformací v devadesátých letech, v níž právě banky hrály klíčovou roli.
Proto banky představujete v dost širokém politicko-historickém kontextu?
Postmoderna je v českém prostoru zatížená ideologií a ty banky, už samy o sobě kontroverzní, se tím stávají ještě provokativnějším tématem. Jejich architektura svým provokativním experimentálním tvaroslovím ztělesňovala metaforu politických a společenských procesů, které byly taky poměrně dost chaotické a naplněné očekáváním změn. Staly se tak monumenty a metaforou své doby.
Pro jakého čtenáře je kniha určena?
Má víc vrstev. Část, která, myslím si, promlouvá k většině lidí, jsou příběhy 23 poboček největších bank, které vznikly po rozpadu Státní banky československé, nebo se transformovaly z původně státních bank – České spořitelny, Komerční banky, ČSOB, České národní banky a tehdy největší soukromé Agrobanky. Tyhle eseje vychází z rozhovorů s architekty a jsou psané odlehčeným jazykem. Pak je tam rovina pro ty, které zajímá usazení konkrétní architektury do společenského a historického kontextu – to mi přišlo na projektu nejdůležitější. Kromě politického vývoje po revoluci a vysvětlení, jakou roli banky sehrály při privatizaci, se věnuju vývoji postmoderní architektury na Západě i u nás.
Navazuje kniha na dokumentární film Chrámy peněz z roku 2014, který jste spolu s Martinem Hrubým natočila pro internetovou Artyčok TV?
Kniha i film spojuje stejný základ – přiblížení původních ideálů, s nimiž ty bankovní domy vznikaly. Z obojího vyplývá, že nešlo jen o přejímání módy, ale že architekti do toho vkládali svoje představy a zkušenosti. Je to architektura usazená v konkrétním prostoru, odráží i regionální hodnoty. Oba ty projekty přináší určité přehodnocení náhledu na postmoderní architekturu.
Mohla byste ze svého pohledu stručně definovat postmodernu?
Definovat ji stručně není lehké, tenhle fenomén zatím není usazený ani v odborných kruzích. Ale myslím si, že je důležité ten termín používat, nevyhýbat se mu kvůli významovým nánosům a dezinterpretacím. Snažila jsem se vysvětlit, jak se postmoderní architektonický jazyk formoval už od konce padesátých let až po moment, kdy se k němu přiřadil daný pojem, a jak ten se potom politizoval. Už od svých počátků si postmoderna nesla kritický rozměr reagující na poválečnou krizi modernismu a snažila se o znovuobjevení komunikativnosti v architektuře, která byla vlastní historickým slohům. Modernismus tohle vytěsnil a zjistilo se, že to společnosti chybí.
Jak se ty snahy konkrétně projevily?
Bylo to postupné. Na konci šedesátých let dala kulturně-společenská a studentská revolta popud k multioborovému zkoumání a k propojování perspektiv v architektuře. Architekti spolupracovali se sociology a rovněž hledali vztahy mezi lingvistikou a architekturou. Ve Spojených státech to souviselo se snahami stmelit komunity ve stále více multikulturních městských čtvrtích a umožnit identifikování se s daným prostředím. Sociologické výzkumy totiž potvrzovaly, že schopnost architektury komunikovat pomáhá vytvářet společenství. V Evropě se postmoderna rozvíjela hlavně v Itálii a byla spojená s poválečnou obnovou té země, s nostalgií po prostoru historického města a snahou rekonstruovat podobnou zkušenost.
Architekti se v sedmdesátých letech často zabývali teorií, protože v té době byl na Západě ekonomický propad a neměli zakázky. Jak se jejich myšlenky, které zmiňujete, přenesly do navrhování?
Na rozdíl od moderní architektury zohledňovala postmoderna kontext, do něhož vstupovala. V historickém městě to tedy znamenalo reagovat na historizující tvarosloví, což podporovalo srozumitelnost architektonické formy pro širokou veřejnost. Ve Spojených státech postmoderna vznikala v úzké návaznosti na umění pop-artu – architekti uvažovali o tom, že se mění médium komunikace, že už to není skrze tradiční architekturu, nýbrž reklamu a nové komunikační technologie. Také upírali pozornost k městské periferii, k tamější obyčejné architektuře – šli naproti průměrnému vkusu a byl v tom pragmatismus i snaha o přehodnocení sociální vize funkcionalismu: velké koncepce už neměly přicházet od architektů, ale od zadavatelů. Snahy o společenskou změnu měly být nahrazeny co nejkvalitnějším plněním společenské objednávky. Tak vznikl i známý koncept takzvané dekorované boudy, kdy má budova jednoduchou konstrukci a komunikuje s diváky svojí fasádou.
Dvoustrana z knihy Chrámy peněz s postmoderní budovou bývalé Zentralsparkasse ve Vídni, zdroj: BiggBoss A jak to bylo s postmodernou v Československu?
Postmoderna u nás začala rezonovat se zásadní knihou amerického architekta Charlese Jenckse Jazyk postmoderní architektury. V originále vyšla v roce 1977 a autor v ní smrt moderní architektury označil přesným datem – 15. červencem 1972, kdy bylo zahájeno bourání sídliště Pruitt Igoe v missourijském Saint Louis, protože naprosto selhal jeho sociální koncept. V socialistickém kontextu to muselo rezonovat vzhledem k tomu, že centralizovaná výstavba sídlišť jela na plné obrátky. Nejdřív se postmoderna projevila u mladých tvůrců v prostředí, kde jim to bylo umožněno – třeba u Ivo Obersteina v rámci pražského Jihozápadního Města. Už v šedesátých letech se při promýšlení jeho masterplanu inspiroval se svým týmem urbanismem staré Prahy. Na začátku sedmdesátých let přizval mladší generaci, aby tam vytvářela stavby občanské vybavenosti – hospody, pošty a podobně, kde mohli projevit svou inklinaci k postmoderně.
V devadesátých letech však postmoderna už budila nevoli…
Ano, v době, kdy vznikaly ty banky, byla postmoderna vnímána jako vyprchaná móda. Také se stávalo, že stavby byly nekvalitně provedené, mnohdy design předcházel účelu a architektura se problematicky obývala. Vzhledem k tomu, že do té doby tu všichni stavěli z unifikovaných panelů, stala se problémem nezkušenost architektů s jinými konstrukcemi a někdy to nedopadalo dobře. Ovšem odklon od postmoderny byl celosvětový. Kritizovalo se, že jde o pouhý komerční styl reprezentující západní konzervativní společnosti za vlád Reagana a Thatcherové. Už v reakci na bienále architektury v Benátkách v roce 1980 byla postmoderna označena za antimodernistický projekt, který opouští snahu formovat společnost podle určitých ideálů.
Kniha Chrámy peněz má 488 stran a váží 1,8 kilogramu, foto: BiggBoss
Změnila postmoderna architektonický provoz? To, jak se o architektuře mluví a přemýšlí, jak se prezentuje…
Rozhodně. Už Charles Jencks mluvil o tom, jak se kvůli fungování trhu zrychluje střídání módních stylů a architekt by s tím měl držet krok. Měl by se stát strategicky schizofrenním, fungovat paralelně na dvou rovinách – být otevřený průměrnému vkusu, a zároveň udržovat kontakt se složitými významy, které fungují pro elitní vrstvu architektů. Určitý zlom představovalo také zmíněné benátské bienále – původně šlo o uměleckou výstavu a v roce 1980 poprvé prezentovalo čistě architekturu, a to na stejné úrovni jako umění. Architekti tak získali nový status uměleckých osobností. V tom lze spatřovat počátky fenoménu star architecture (ikonické expresivní stavby, často bezohledně vstupující do okolního města, vytvářené architekty-celebritami – pozn. red.). Zároveň s postmoderním diskurzem a architektonickými výstavami přichází prezentace architektury čistě fotografickým obrazem.
V čem vidíte odraz postmoderny v současnosti?
Možná je to s podivem, ale řada architektů v regionálních městech ji u nás ještě i dnes staví, nezměnili svůj přístup. Postmoderní formy se staly součástí našeho životního prostředí, „obyčejnou“ architektonickou mluvou, s níž jsme se sžili. Když chtějí architekti zohledňovat kontext, do něhož vstupují, reagují také na tyhle stavby. Sleduju rovněž posun ve vnímání těch bankovních staveb od doby natočení našeho dokumentu Chrámy peněz. Pomalu totiž začínají být přijímané, stejně jako třeba brutalismus, který byl ještě pár let dozadu vnímán jako „ošklivá“ architektura.
Jana Pavlová, foto: Leny Kužvartová
Jana Pavlová (* 1989)
Narodila se v Českých Budějovicích. Studovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a teorii a dějiny umění na UMPRUM v Praze. Věnuje se postmoderní architektuře zejména v českém kontextu a v užším zaměření na období devadesátých let. Působila jako kurátorka současného umění a architektury. V roce 2017 absolvovala stáž v archivu Hanse Holleina ve Vídeňském centru architektury (AzW). V letech 2018–2019 byla součástí kurátorského týmu pražské galerie VI PER.
