Divadelní glosář: Pátrání po normálnosti v Brně. Římští fakani v Praze. Čaroděj Rasputin v Ostravě

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Kdo rozbil tradiční rodinu?!

„Normální detektivní komedie vznikla taky jako přímá reakce na neschválení takzvaného manželství pro všechny páry, respektive schválení jen další jeho kompromisní varianty. V naší inscenaci se zákon o rovných sňatcích schválí hned na začátku. A pak sledujeme, co by takové narovnání práv znamenalo. Pro spoustu lidí vůbec nic, pro mnoho lidí hodně. Kolem přijetí zákona se vedlo spoustu debat, zaznívaly nejrůznější argumenty, mnoho z nich bylo přímo absurdních. Nejčastěji se objevoval strach ze zničení ‚tradiční rodiny‘, takže je inscenace napsaná její optikou. Jenže co to vlastně je ta tradiční rodina?“ – To je jedna z odpovědí herečky brněnského Divadla Husa na provázku Terezy Volánkové v rozhovoru pro program k inscenaci, v níž nejen hraje, ale také k ní napsala scénář a nadto ji režírovala. A netají se tím, že jako pro queer člověka jde o její téma.

Z inscenace Divadla Husa provázku Normální detektivní komedie, foto: Husa na provázku – David Konečný

Nutno ihned dodat, že Volánková nenapsala aktivistickou agitku. Skutečně jde o komedii, chvílemi kousavou a sakra vtipnou (některé okamžiky mi naopak přišly, že humor zbytečně tlačí na lidovou notu). O detektivce se ovšem dá mluvit stěží, respektive pouze s nadsázkou, neboť opilecký „bílý stárnoucí heterosexuální detektiv Luboš Prcka“ v podání Jana Kolaříka nemá vlastně po čem moc pátrat, je to týpek bezradný, ale ne tupý, jen to vlastně ani není detektiv, i když přijal pátrací zakázku: Kam zmizela Renata Normálníová (Sylvie Lee Krupanská), která nechala dopis na rozloučenou a odešla od rodiny? Proč opustila manžela Miloše Normálního (Vladimír Hauser), dceru Evu (Zdislava Pechová) a syna Adama (Matouš Benda)? Ze jmen postav není těžké vyčíst, že si Volánková utahuje z adjektiva „normální“, které nabralo téměř civilizační rozměr; výraz „normální“ slouží v kulturních válkách jako zaříkávadlo pro „správný“ náhled, i jako pendrek, jímž se po hlavách mlátí ideoví odpůrci. Výtečným momentem Normální detektivní komedie, který se přitom netýká výhradně otázek kulturních, je třeba scéna, kdy manžel Miloš oznámí „Já mám názor!“, ovšem vzápětí bezradně poznamená: „A co teď s ním, když už ho mám?“

Tak samozřejmě, že by tuhle inscenaci nevydýchali kupříkladu účastníci konzervativního kempu Společnosti pro obranu svobody projevu, neboť by ji brali jako útok LGBTQ+ totality řízené z Bruselu. Dovedu si rovněž představit, že i nejeden ideologicky méně vyhraněný občan by se v hledišti ošíval, s jakouže agendou nás to tady zase otravují. Normální detektivní komedie je však především kvalitně zahrané divadlo, zábava. Je v ní přítomen humor, který má schopnost, je-li inteligentní a jsme-li mu otevřeni, činit nepřijatelné přijatelným a nepochopitelné pochopitelným – v dobrém slova smyslu.

V popředí Milan Holenda v inscenaci Divadla Husa provázku Normální detektivní komedie, foto: Husa na provázku – David Konečný

Svět se mění před očima. Technologie formátují naše vnímání 24/7, a to násobně víc, než – s dovolením – „nějaká“ LGBTQ+ agenda. Jenže připustit si to znamená nepohodlnou sebereflexi. Je daleko jednodušší si najít zástupný cíl, který vysvětlí onen doléhající nápor změn a následných úzkostí; je pohodlnější vyhledat a označkovat nepřítele, jenž byl jistojistě někde zkonstruován s tím, aby rozbil staré dobré pořádky.

Na závěr této glosy si společně zazpíváme kus Songu pořádnýho chlapa z Normální detektivní komedie: „Dřív bylo všechno jasnější / a teď už mě to nebaví / a chlap moh smrdět benzínem / a byly jen dvě pohlaví / a děcka lezly po třešních / a střílely si peckama / a dneska musím potkávat /dva tatínky s děckama.“ 

Pasolini v roce (svého) výročí

Sedmdesát let letos uplynulo od vydání románu Piera Paola Pasoliniho Ragazzi di vita, který před půlstoletím vyšel česky v překladu Zdeňka Frýborta pod názvem Darmošlapové. „Děj je vyňat z tradičních vztahů postav, není zde psychologicky založená zápletka a děj není veden k jejímu vyřešení, je to zdánlivě volně, ve skutečnosti však velmi promyšleně komponovaný celek výjevů ze života římských dětí a mládeže zhruba od konce druhé světové války až do let padesátých. Deset let sice pozmění vnější podobu reality, od poválečné bídy a hladu až k prvním náznakům ‚sladkého života‘, nic však nemění na její sociální podstatě,“ napsal překladatel Frýbort v předmluvě k Darmošlapům, v níž ovšem také – dle zvyklostí normalizačních pořádků – zdůraznil vitalitu lidových vrstev, realismus díla, autorovu trvalou levicovost (a některé formulace čtenáři mírně podsouvají revoluční potenciál oněch vrstev). A shodou okolností rovněž před půlstoletím, konkrétně 2. listopadu 1975, byl Pasolini násilně zabit a dodnes se vedou diskuze, jaké byly pravé motivy jeho zavraždění. Není zcela jasné, zda právě výročí vedlo dramaturgii pražského A studia Rubín k uvedení dramatizace Pasoliniho románové prvotiny, anebo seznala, že svět té knihy se ukazuje být něčím aktuálním i v roce 2025 bez ohledu na jubilea. Vzhledem k tomu, že během inscenace, která dostala název Fakani, se objeví i záběry Donalda Trumpa a pásma Gazy, pravděpodobnější je druhá možnost.

Vojtěch Hrabák a Anežka Šťastná v inscenaci Fakani pražského A studia Rubín, foto: A studio Rubín – Patrik Borecký

Autor adaptace, scénického řešení a režijního pojetí, Ondřej Štefaňák, vsadil jednak na hustě hovorový jazyk, přítomný už v předloze, ale pro jeviště aktualizovaný i o dnešní výrazivo, jednak na hereckou expresi, do níž „navlékl“ lehce bizarní trio ve složení Ondřej Pavelka, Vojtěch Hrabák a Anežka Šťastná, kteří si postupně přebírají roli výtečníka Kudrnky. Bizarní proto, že oním fakanem je tu i Pavelka, jemuž bude v září sedmdesát, a Šťastná s nakresleným knírkem a v převážně mužském ohozu. Ale herecky to velmi dobře funguje, neboť Frýbortem vynášený realismus věru není znakem této inscenace. Pavelka se nestydí být poněkud nedůstojný a dvacátníci Hrabák se Šťastnou jsou tvární a divocí. Štefaňák jim připravil multimediální šichtu, mobilem na minijevišti Rubínu provozují live cinema i jinak obsluhují techniku, rapují (není jim bohužel úplně rozumět). Herci tu se sebou někdy nakládají tak, že si říkáte: Ještě že tohle nemusím podstupovat…

No jo, ale jak se Fakani z poválečné římské periferie potkávají s dneškem, kromě toho, že operují s technikou? Na to je odpověď nejednoznačná čili pochybovačná. Zatímco Pasolini svou prózou podával jasně lokálně i časově situovanou zprávu o dehumanizaci, inscenace v Rubínu je v tom daleko neurčitější, zobecňuje a dnešní pořádky do vyprávění vtahuje snadno a mechanicky tím, že k příběhu nalepí videa ze současnosti. Vágnost vztažení se k dnešku je patrná i v programu k inscenaci, který si lze volně stáhnout. Tvůrci do něho snesli kdeco: encyklopedické heslo o fašismu, jeden z manifestů futurismu, článek z Deníku Alarm o současné americké technologické oligarchii a tezích akceleracionismu, kuchařské recepty. A k tomu rozhovory se zástupci komunitního centra Libuše v Litvínově-Janově a Dětského domova Hory sv. Kateřiny, obě instituce pracují s „vyloučenými“ dětmi a jejich kresby jsou součástí scénografie, ovšem z inscenace samotné si tu souvislost neodnesete.

Anežka Šťastná a Ondřej Pavelka v inscenaci Fakani pražského A studia Rubín, foto: A studio Rubín – Patrik Borecký

A teď trochu nečekaný závěr: Vůbec si na Fakany nestěžuji, ale rozhodně bych je nebral jako výrazné a hlasité slovo k dnešku, nýbrž jako záležitost prvořadě estetickou, poskytující zážitek z herecké práce. Je-li v inscenaci nějaký přesah, pak jej cítím v několika „zdravě“ špinavých okamžicích schopných zprostředkovat tíhu života lidí, kteří společnost nezajímají a kteří vegetují na jejím okraji ze dne na den.

Obrazy z ruského světa

Komorní scéna Aréna, Tomáš Vůjtek a Ivan Krejčí, to je zaručená ostravská divadelní trojka. Specifickou linií v jejím vytrvalém snažení jsou Vůjtkovy hry s historickými náměty, viz například tituly S nadějí, i bez ní (zdejší politické vraždy v padesátých letech), Slyšení (vztah Čechů k Židům za druhé světové války), Smíření (poválečný odsun Němců) či Zápas o generála (příběh komunistického armádního kariéristy Jana Šejny). Vše režíroval Ivan Krejčí. Nejnovějším Vůjtkovým titulem je v březnu nasazený kus Tenkrát v Rusku. Inspirován je mocenskou implozí na carském dvoře v čase první světové války, důraz tvůrci kladou na fázi, kdy se v prostředí ruské politické špičky pohyboval Grigorij Jefimovič Rasputin – než byl na konci roku 1916 zavražděn.

Uprostřed Martin Siničák coby Rasputin v inscenaci Tenkrát v Rusku ostravské Komorní scény Aréna, foto: Komorní scéna Aréna – Roman Polášek

Většina postav má své reálné předobrazy, jde o historické figury: na stránce inscenace a v programu, jenž je na ní ke stažení, je rozepsáno, kdo je kdo. K nim Vůjtek přibral několik fiktivních figur a rozehrál sled výjevů – mocenských her, sexuálních orgií, násilnických aktů. Tradiční scénograf Arény Milan David postavil na přední okraj jeviště obrovský rám, takže výjevy probíhají jako sled obrazů z jedné přelomové fáze ruských dějin. K tomu na každé straně jeviště sedí jedna postava a jejich vzájemný dialog obrazy rámuje slovně. Vlevo se nachází Básník, postava vymyšlená, nicméně volně inspirovaná slavným básníkem Alexandrem Blokem, který po Únorové revoluci v roce 1917 pracoval jako zapisovatel ve vyšetřovací komisi prozatímní vlády, když ta internovala carskou rodinu. Z pravé strany na dotazy idealistického, v lepší pořádky věřícího Básníka odpovídá Aňa (celým jménem Anna Alexandrovna Vyrubovová), která byla po Únorové revoluci zatčena a vyslýchána, neboť bývala dvorní dámou a přítelkyní carevny a o Rasputinově působení hodně věděla. Zcela jiné výslechy ovšem nastanou, když v témže sedmnáctém roce dojde na Říjnovou, bolševickou revoluci…

Inscenace má spád, herecké výkony energii, obraz stíhá obraz. Některé výstupy jsou trochu dryáčnické (Rasputin obšťastňující ženštiny) a celek je poněkud edukativní, ilustrativní či svým způsobem povědomý – jako kdybychom to či ono už kdysi kdesi v podobném provedení viděli. Možná je však tenhle pocit určený generačně, nelze vůbec vyloučit, že na mladé diváky mohou obrazy ze zániku carské éry působit jako užitečná či dokonce překvapivá sdělení. Nudné to určitě není.

Rasputinova léčící ruka na čele carevny carevny Alix. Z inscenace Tenkrát v Rusku ostravské Komorní scény Aréna, foto: Komorní scéna Aréna – Roman Polášek

Tomáš Vůjtek & spol evidentně inscenaci tvořili s ambicí pojmenovat „nadčasovou“ povahu ruské moci. Bez ohledu na to, vládne-li car, či kdokoliv jiný, jde o intriky, osobní blahobyt, násilí; lid je pouze zaříkávadlem, na němž reálně nesejde. V kontextu současné situace lze tomu motivu velmi dobře rozumět. Nicméně emocionální stopa této exkurze do Ruska ve mně asi nebude taková, jako po „dávné“ inscenaci S nadějí, i bez ní (na repertoáru ji Aréna měla v letech 2012–2017), čímž vůbec nechci říct, že „rasputinovský“ titul nestojí za zhlédnutí, naopak.