Divadelní glosář: Filipika proti hře roku. Rychlíkem rozředěný Vaculík. Kahudova bytost dobře ví

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Vzorňácky přehledné Lhářky

V těžkých rozpacích jsem odcházel z pražské Vily Štvanice po absolvování Lhářek, inscenace dramatického debutu spisovatelky, scenáristky a publicistiky Kláry Vlasákové (* 1990). Dost se o tom titulu už napsalo, ostatně recenzi publikoval i tento web, proto co nejstručněji, o co v námětu běží: Seniorky Jiřina a Kamila jsou během pandemie v jednom kvartýru žijící kamarádky, které přitom politicky stojí na opačných pólech. Jiřina (Natália Drabiščáková) je nostalgička, přesvědčením komunistka, i způsobem stravy leží ve starých časech. Kamile (Pavla Tomicová) bije politické srdce napravo a usiluje být fit, v rámci možnosti o sebe pečuje. Frustrované jsou však obě, neboť ani Kamile se nelíbí, kam česká společnost směřuje, po listopadu 1989 si to představovala jinak. Během jejich hovorů a vzájemného potýkání je navštíví Jiřinina těhotná neteř Eliška (Simona Lewandovská), reprezentantka generace mileniálů, která si nekomplikovaně představuje, že v životě vždy nějak najde schůdné řešení a dobře to dopadne.

Natália Drabiščáková a Pavla Tomicová v inscenaci Lhářky Divadla Letí, foto: Divadlo Letí – Dita Havránková

Hra i inscenace (režírovaná Natálii Deákovou) je příšerně modelová, ideově až ideologicky naporcovaná, obě strany zas a znovu vykládají své názorové karty na stůl, ale různice překlenují kamarádstvím. Je v tom vzorňácky přítomna nyní tolik oblíbená názorová binarita – a k tomu nasypáno něco ideálů humanitních. Konjunkturální kus simulující vhled do současnosti, ve skutečnosti daleko více literátština bez dramatu s publicistickým rozestavěním figur. Čitelné po pár minutách.

Možná mi to ten večer prostě jen nesedlo, nebo jsem třeba viděl méně povedenou reprízu, nevím, ale i herecky mi Lhářky přišly jako průměr, místy i křeč – vyjma určitých pasáží u Simony Lewandovské, která roli neteře Elišky pojala se sympatickým odstupem, jakousi nebanální lehkonohostí, kterou jsem u ní pozoroval, už když hrála v inscenacích „damáckého“ Disku. Ovšem Natálii Drabiščákovou jsem viděl možná i v desítkách lepších kreací, tady je popisně posazena do soudružky Jiřiny. 

Simona Lewandovská v inscenaci Lhářky Divadla Letí. Foto: Divadlo Letí – Dita Havránková

Až poté, co jsem Lhářky viděl, vešly ve známost výsledky Ceny divadelní kritiky za rok 2024 (organizované časopisem Svět a divadlo): Vlasákové debut se stal „nejlepší poprvé uvedenou českou hrou“ uplynulého roku. Zíral jsem. Pochopitelně to ve mně vyvolalo otázky, a vůči sobě samému především. Přehlédl jsem něco? Nedocenil? Snažím se číst aktuální společensko-vědní literaturu o nejednoznačnosti přítomnosti, snažím se vnímat komplikovanost „nových časů“. Ovšem právě ve světle toho mi Lhářky přišly jako schematicky nahozené území, kde se lze hned zorientovat a vzápětí získat (sebe)ujišťující pocit, že držíte prst na tepu doby, že „jo, takhle to dneska je“. Přijde mi to málo, ale možná se nyní od „her roku“ vyžaduje právě tohle.

Netnutí do živého

Jedním z určujících rysů psaní spisovatele a novináře Ludvíka Vaculíka (1926–2015) byla hutnost. I jeho románový debut Sekyra (1966) je právě takovým textem. Hrdina, pražský novinář, vyráží na moravský venkov za svým mladším bratrem, jenž pracuje jako řidič. Ale není to přímočará cesta. Vyprávění meandruje, skáče místně i časově, Vaculík co do výrazu komprimuje svět jak vypravěče, tak jeho příbuzných, minulost a přítomnost jednou jsou. Kromě toho Sekyra ve své době byla vnímána jako osobní a osobité účtování s poúnorovou etapou československé historie, kolektivizace a „zprůmyslnění“ venkova především. Však také počátkem normalizace byla Sekyra nastoupivšími neo-stalinisty označována za jedno ze stěžejních „protisocialistických“ próz šedesátých let, které napomohlo celospolečenské krizi.

Duch Ludvíka Vaculíka? Záběr z inscenace Sekyra brněnského HaDivadla, foto: HaDivadlo – Marek Malůšek

Adaptace Sekyry v brněnském HaDivadle, režírovaná Břetislavem Rychlíkem, je však pravým opakem vaculíkovské hutnosti. Je to (i s přestávkou) více než tříhodinový rozvleklý kus, který nenašel k Vaculíkově románu klíč, jenž by jednu z podstatných českých próz druhé poloviny minulého století otevřel k dnešku. Inscenace je velmi pietní, a i když herci a herečky dělají, co mohou, a pro Rychlíka, jenž byl Vaculíkovým přítelem (a ten jej prý kdysi požádal, aby Sekyru převedl na divadlo), to jistě byla srdeční záležitost, výsledek je upracovaný a vede k úvahám, co z gruntovní polemičnosti, z typicky vaculíkovské směsi tradicionalismu a modernosti pro dnešek zbylo, nakolik je to oslovující na konci první čtvrtiny jednadvacátého století.

Vaculíkova do neustálých odboček uskakující metoda vyprávění  je v inscenaci zachována, ale tím je duch Sekyry přenesen pouze v její vnější podobě. Permanentní časoprostorové přesmyky včetně toho, že většina herecké sestavy zosobňuje více postav, samy o sobě vyžadují značnou diváckou pozornost, ale tato námaha není odměněna něčím, co by se v zážitku zcelovalo do velkého divadelního obrazu. Naopak, v druhé polovině představení dochází už ke zcela úmorným okamžikům, které nemohl pominout dokonce ani zasloužilý brněnský recenzent tamních divadel, vesměs vůči nim velmi vstřícný Luboš Mareček: „Zmíněná nedramatičnost a toliko slovní reprezentace originálního textu k závěru vrcholí ve třináctém z patnácti obrazů inscenace (stejně tolik číslovaných kapitol má i kniha), kdy autorův syn Janek (v inscenaci postava Náčelníka) čte opravdu neúnosně dlouhou pasáž z knihy a večer tak nechtěně získává kontury autorského čtení,“ napsal do březnového čísla Divadelních novin. Pro doplnění: Onen zmíněný pan Janek je reálný syn Ludvíka Vaculíka, jinak neherec (což je dost znát), a jednou z rekvizit i sekyra z pozůstalosti po spisovatelovi…

Isabela Smečka a Zdeněk Trčálek v inscenaci Sekyra brněnského HaDivadla, foto: HaDivadlo – Marek Malůšek

Inscenace vznikla pro 50. sezónu HaDivadla „jako připomínka a reflexe jeho disidentských kořenů“, píše se na stránkách scény, jejíž produkci rád sleduji, a jsem zvědav, co s ní od příští sezóny začne provádět nové, velmi mladé vedení. V repertoáru na ni bude čekat i Sekyra, která je stará – v tom smyslu, že román a jeho témata nijak naléhavě nezpřítomňuje, pouze došlo na splátku letitého dluhu někdejšího člena HaDivadla, Břetislava Rychlíka.

Duch Kahudy v podzemí X10

Ludvík Vaculík byl svéráz. A rovněž svérázem, nejspíš i větším nebo důslednějším, byl o dvě tři generace mladší spisovatel Václav Kahuda (1965–2023). Dramaturg a dramatik Ondřej Novotný se chopil autorovy předposlední knihy, románu Bytost (2017), a adaptoval ji pro pražské Divadlo X10, s nímž pravidelně spolupracuje. Obdobně je s touto scénou svázána režisérka a scénografka Kamila Polívková.

Svoji Bytost zplodil Kahuda výjimečně na půdorysu sci-fi, ale nebyl by to on, aby mu i přes přítomnost budoucnosti (rok 2080), přes různé fantastické a technicistní reálie, z toho nevycházel (jako v jiných knihách) zase jen vypravěč svíraný jistým druhem šílenství, úzkosti, zraněnosti, vidoucí psychotik vybavený radary na povahu doby, který spřádá (i spiklenecké) teorie a vynáší soudy.

Václav Marhold, Vladimír Javorský a Vojtěch Hrabák v inscenaci Bytost pražského Divadla X10, foto: Divadlo X10 – Patrik Borecký

Bytost se dá zařadit k dílům kombinujícím dystopii s utopií. „Je jaro roku 2080. Jsem už tak starý, že mé původní jméno ztratilo jakýkoliv význam. Většina mých přátel už nežije a těch pár, co zůstalo, se stejná jako já toulá kdesi na planetě, v zástupech podpůrných androidů – a už dávno si nemáme co říct…,“ praví vypravěč, jenž si říká Poutník, na první stránce románové Bytosti. A o tři stránky dál: „Po velkých válkách, po období temna to skončilo. Planeta je teď takřka vylidněná… Někdy okolo roku 2025 vyvrcholila sebenenávist přelidněného lidstva. (…) Po sérii nukleárních výbuchů v oblasti ropných nalezišť, po etnických a sociálních bouřích, po období chaosu a po vlně uměle upravených retrovirů, které (cíleně nasazené v nějaké lokální válce) rozpoutaly kaskádovitě se šířící, neustále mutující pandemii – zůstalo na Zemi okolo sto padesáti milionů lidí.“ A tento stařec, jenž má tělo vyspravené mimo jiné „implantáty namnoženými z vlastních zárodečných buněk“, se probírá svým vědomím, vzpomíná, jak to na Zemi chodilo ještě před katastrofami. V tom novém čase se prochází krajinou po bitvách a snaží se komunikovat s mladými lidmi, nezatíženými vzpomínkami na starý svět. Osvícené skupiny chtějí budovat lepší, kvalitnější společnost, využívající vyspělé technologie a ohleduplnost k přírodě. Množství lidí, které Kahuda v Bytosti na Zemi ponechal, nemá daleko k vizím norského filozofa Arne Næsse (1912–2009) – tento tvůrce hlubinné ekologie tvrdil, že sto milionů lidských bytostí na Zemi úplně stačí.

Vojtěch Hrabák, Vladimír Javorský a Václav Marhold v inscenaci Bytost pražského Divadla X10, foto: Divadlo X10 – Patrik Borecký

Dramatizátorovi Ondřeji Novotnému a režisérce Kamile Polívkové se z „bytostné“ Kahudovy spleti podařilo vydestilovat specifickou seanci, v níž herecká trojice Vladimír Javorský (coby Poutník), Václav Marhold (Alter) a Vojtěch Hrabák (Ego) – čili sebezpytná trojbytost, tři v jedné – provádí širokou paletu „výzkumných“ úkonů: Od zakuřování prostoru vodní dýmkou po subtilní práci s výkonnou digitální kamerou. Při zkoumání Poutníka jde o pochopení toho, co se to s lidmi starého (našeho) světa stalo, že tak zdegenerovali. Hravá prostota se zde mísí se sofistikovaností jak v akcích, tak v promluvách, kdy dojde i na citace filozofů, na výklad z fylogenetiky, ale současně se prostě jen plká nebo se vynášejí soudy o světě a lidstvu. Inscenátoři intenzivně pracují s tělesností, v centru se nachází Javorský, jehož schrána s léty nabyla podoby vyžilého asketického jogína; kromě toho se Javorský hlasově umí položit do polohy tragické básnivosti, v tónu jeho řeči je slyšet naléhavá neodvratnost.

Dostavit se do Divadla X10 na Bytost a očekávat sdělný a sdělitelný příběh by bylo nedorozuměním. Publikum je konfrontováno s výletem do imaginativní dimenze, který však není únikem z tohoto světa, nýbrž spíše soudem nad ním. Výzkum oné bytosti přitom trvá tak akorát (osmdesát minut). Netřeba ovšem zastírat, že k inscenaci asi nejtěsněji přilnou ti, kteří znají Kahudovy knihy a souzní s jeho poetikou, akceptují a vyhledávají jeho barvitou slitinu poezie, rabiátství a synkretické ideologie. Na rozdíl od výše glosované Sekyry se tady podařilo na jeviště přenést ducha literární předlohy; v podzemním syrovém sále Divadla X10 dochází k živému „posmrtnému“ setkání s Václavem Kahudou.