Jakou cenu mají dnes ideály a nelžeme sami sobě? Tak se ptají Lhářky Kláry Vlasákové

Klára Vlasáková (* 1990) napsala hru Lhářky v rámci rezidenčního programu Divadla Letí jako svou divadelní prvotinu. Autorka románů Praskliny a Těla a několika rozhlasových her se v ní inspirovala nevšedním přátelstvím dvou názorově diametrálně odlišných žen, televizní hlasatelky Kamily Moučkové a herečky a kulturní funkcionářky Jiřiny Švorcové. Ve své hře navíc tyto dámy uzavře v jedné domácnosti v době covidové karantény. Jejich protichůdné světonázory tak mohou bujet a střetávat se v jakémsi mikroklimatu.

Kamila Moučková jako první ohlásila v roce 1968 okupaci Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy a zapojila se do protiokupačního vysílání televize a rozhlasu. S nástupem „normalizace“ byla profesně degradována, podepsala Chartu 77; ke své profesi se vrátila až po roce 1989. Zapálená komunistka Jiřina Švorcová nechvalně proslula mimo jiné přípravou takzvané anticharty v roce 1977, ovšem současně se o ní traduje, že nikomu vědomě neublížila, naopak se řadě lidí snažila pomoci. To může samo o sobě znít jako protimluv, ale i s touto „legendou“ o Švorcové se ve hře pracuje.

Natália Drabiščáková a Pavla Tomicová v inscenaci Lhářky Divadla Letí. Foto: Divadlo Letí – Dita Havránková

Vlasáková se však neomezuje na minulost, naopak fabuluje, jak by se názorové odlišnosti obou přítelkyň mohly vyvíjet do současnosti. Jiřina Švorcová v podání Natálie Drabiščákové se příliš nepoddává panice z virů, jejím hlavním zájmem je zachování staré dobré samoobsluhy, kde nakupuje podřadnou uzeninu. (Zde si nemohu odpustit podobnost s játrovou paštikou coby symbolem starých dobrých časů ve hře Prezidentky rakouského dramatika Wernera Schwaba.) Kamila Moučková v podání Pavly Tomicové podléhá nejen přílišnému strachu z pandemie, ale také trendu nadměrné péče o tělesnou kondici. Její touhou je vydržet co nejdéle naživu a dočkat se skvělých výsledků toho, za co bojovala, tedy funkční demokratické společnosti. U obou žen je pak shodný pocit, že se tu ekonomika a politika nevyvíjejí tak, jak by si představovaly.

Zástupkyní nové generace je neteř Jiřiny v podání Simony Lewandovské. Skrze její postavu autorka připomíná úskalí současné liberální společnosti, mimo jiné to, že naše svoboda a nezávislost v mezilidských i pracovních vztazích se často mění v nejistotu, nezodpovědnost a nestabilnost. V textu se zrcadlí i další nešvary doby, například mediální přesycenost a vyprazdňování informací. (Moment, kdy televizní noviny referují o podružnostech, ale důležitá informace o referendu zazní jen letmo.)

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Klára Vlasáková pracuje se stylizovaným jazykem, rytmizací a vršením textu, promluvy postav často připomínají spíš afirmace, předsevzetí, slogany, občas se omezují na samotná slovesa. Pasáže, kdy postava Jiřiny cituje z řetězových mailů, připomínají starozákonní biblický jazyk, jako by se jednalo o proroctví.

Režisérka Natálie Deáková pracuje se svým oblíbeným tvůrčím týmem. Autorem hudby je Jakub Kudláč, civilní, ale charakter dotvářející kostýmy navrhla Jana Smetanová. Pavel Svoboda „oblékl“ scénu do plachty, kterou překryl neomítnutý sál VILY Štvanice.

Deáková vede herečky v jemné stylizaci a nadsázce – v souladu s textem. Každé z postav jsou vlastní určité pohybové výrazy, Jiřinu (Natálie Drabiščáková) charakterizuje jemný taneční krok, kterým se nenápadně vykrádá z domu pro nákup salámu. Kamila (Pavla Tomicová) je naopak ve svých pohybech rázná a urputná. Všechny tři aktérky jsou ve svých hereckých výkonech skvělé, vtipné, dojemné, přesvědčivé, ostatně role jim byly psané přímo na tělo. To z Lhářek spolu s formální i obsahovou kvalitou textu a přesnou režií dělá divadelní událost.

Natália Drabiščáková a Pavla Tomicová v inscenaci Lhářky Divadla Letí. Foto: Divadlo Letí – Dita Havránková