Cítíte se někdy jako mimozemšťani? Nejste sami, vzkazuje inscenace pro malé i velké
Měli jste někdy pocit, že vám nikdo nerozumí? Cítili jste se být mimo? Bylo pro vás těžké najít si kamarády? Právě takhle to má hlavní hrdina inscenace Uneste mě, prosím, kterou uvádí Malé divadlo v Českých Budějovicích.
Chlapec sedí doma. Sám. Zvenčí slyší smích a švitořivé rozhovory, které utichají pokaždé, když je zkouší následovat. Opakovaně v naději otevírá dveře, vyhlíží z okna. Nikdo ho nepřizval k rozhovoru, ke hře, ke sdílení. Nekonečnost nudy a čekání ilustruje počet možností, jak se uvelebit v křesle, které je chlapci jediným společníkem. Hrdina se rozhodne čelit samotě nákupem televize, a dostává se tak do světa více či méně nereálných příběhů. Učarují mu výlety do vesmíru. Fascinovaně visí očima na obrazovce, popcorn mu odpadává od úst. Rád by se sám vydal do kosmu, protože právě v jeho nekonečnosti by našel spřízněnou duši.
Tvůrci (režisér Jiří Liška, dramaturg David Košťák) tvar vystavěli po způsobu animovaných filmů: na absenci zřetelného mluveného slova, využívání citoslovcí, důrazu na zvětšené gesto a výraz. Ústřední postavu chlapce ztvárňuje herec Vlastimil Žwak. Naplňuje zvolené principy s přesností, energicky, je plastický v pohybu i mimice, daří se mu odhadovat míru stylizace. Dává inscenaci rytmus. Přestože využívá jednostranně čitelné emoce – radost, smutek, vztek, tak představuje postavu, s níž divák sympatizuje a jde s ní po celý příběh.
Vylétnout s raketou za hranice všedních dnů. Vlastimil Žwak v hlavní roli inscenace Uneste mě, prosím českobudějovického Malého divadla, foto: Malé divadlo – Lucie Urban Kromě Žwaka se na jevišti objevují Eliška Mesfin Boušková, Terezie Jelínková, Ondřej Běhan a Petr Hubík. Animují obrazový materiál na dvou meotarech a vytvářejí tím obsah televizního vysílání. Na jedné straně jeviště vidíme Žwaka jako osamělého človíčka, po levé straně na stěně ožívají obrazy letící rakety, vesmírných talířů, ale třeba i zpívajícího Elvise Presleyho. Meotar, takzvaný zpětný projektor, může u dospělých diváků vyvolat pocit nostalgie ze školních lavic, zároveň využití tohoto technického prostředku vnáší do tvaru prvky animace. Čtveřice animátorů pracuje pečlivě a v přesném načasování – obrazy oživují pohybem i hlasem, vydávají různé zvuky: od skřípání padajících schodů kosmické rakety až po krátké věty či zpěv.
Hrdina se chvílemi mění v loutku, což umožňuje vyprávět příběh i mimo vymezený pokoj chlapce. Loutka je vedena ve splašeném tempu, když hrdina prchá před malou raketou, která mu měla pomoci dostat se na mléčnou dráhu. Inscenace tím nabývá na dynamice i vizuální různorodosti, rychle a srozumitelně diváky přenáší do jiného prostředí, nese potenciál vtipu, pro danou věkovou skupinu (8 +) důležitý. Uneste mě, prosím zkrátka využívá princip „animáků” v mnoha podobách a je zábavná.
Čarování s meotarem v inscenaci Uneste mě, prosím českobudějovického Malého divadla, foto: Malé divadlo – Lucie Urban Nejsilnější je závěrečná scéna. Hrdina vyráží na místo, kde by se měl objevit létající talíř. S napětím vzhlíží do nebe. Po chvíli zjišťuje, že na UFO nečeká sám, nýbrž za ním stojí další čekající podivíni v galaktických oblečkách, s čepicemi z alobalu. Co nám to říká? I když se někdy cítíme jako mimozemšťané, je téměř jisté, že na cestě potkáme obdobné mimozemšťany jako jsme my sami. V této naději je potřeba utvrzovat nejen děti, ale i dospělé.
Malé divadlo, České Budějovice – Jiří Liška a kol.: Uneste mě, prosím
Režie: Jiří Liška, dramaturgie: David Košťák, scénografie: Silvie Urbancová, Klára Vincourová, hudba: Richard Závada, pohybová spolupráce: Martina Frejová Krátká.
Premiéra: 16. listopadu 2024, psáno z premiéry.
